„Jedna z nich usměrňuje,“ poznamenala Nyneiva právě tak hlasitě, aby ji slyšel, když slézala ze sedla. „Nic nevidím, takže tu schopnost maskuje a obrátila tkanivo – moc by mě zajímalo, jak se Seančani naučili tohle – ale usměrňuje. Jen jedna, není toho dost, aby to byly dvě.“ Její ter’angrial neprozradí, jestli je usměrňován saidín nebo saidar, ale nebylo pravděpodobné, že to bude muž.
Říkal jsem ti, že je to past, sténal Luis Therin. Říkal jsem ti to!
Rand předstíral, že kontroluje podpínku. „Poznáte která?“ zeptal se tiše. Stále nesáhl pro saidín. Nedalo se říct, co by mohl za daných okolností Luis Therin udělat, pokud by se mu podařilo opět získat kontrolu. Logain si taky pohrával s podpínkou a Narišma se díval, jak Sandomere kontroluje grošákovi kopyta. Slyšeli to. Drobná žena čekala u dveří, nehybná, ale zcela nepochybně netrpělivá, a jejich zjevný zájem o koně sejí nejspíš dotkl.
„Ne,“ odvětila Kadsuane ponuře. „Ale můžu s tím něco udělat. Až budeme blíž.“
Zlaté ozdoby ve vlasech se jí zhouply, jak si odhodila plášť, jako by vytahovala meč.
„Drž se za mnou,“ nařídil Rand Min a ona k jeho úlevě kývla. Lehce se mračila a z pouta se nesly obavy. Ale ne strach. Věděla, že ji ochrání.
Nechali koně stát a vykročili k suťdam a damane. Kadsuane s Nyneivou šly vedle Randa; Logain, s rukou položenou na jílci meče, jako by to byla jeho skutečná zbraň, kráčel z druhé strany vedle Kadsuane, Narišma se Sandomerem za Nyneivou. Ta malá tmavá žena se pomalu vydala směrem k nim a plisované sukně držela nad mokrou zemí.
Náhle, jen deset kroků od nich… zablikala. Na okamžik byla vyšší než většina mužů, oděná celá v černém, překvapení ve tváři, a i když stále měla závoj, hlavu měla pokrytou krátkými, kudrnatými černými vlasy. Vzápětí se malá žena vrátila, ale zakolísala, jak jí bílé sukně spadly, a znovu to bliklo a stála tu vysoká tmavá žena s tváří pod závojem zkřivenou vzteky. Poznal tu tvář, ač ji ještě nikdy neviděl. Ale Luis Therin ji znal, a to stačilo.
„Semirhage,“ vyhrkl šokované, než se stačil zarazit, a náhle se všechno dělo naráz.
Sáhl po pravém zdroji a zjistil, že se po něm sápe i Luis Therin, a navzájem se odstrkovali, aby se k němu dostali první. Semirhage švihla rukou a z konečků prstů k němu zamířila malá ohnivá koule. Možná něco křičela. Nemohl odskočit, protože těsně za ním stála Min. Horečně se snažil popadnout saidín a zoufale zvedl ruku s Dračím žezlem. Svět vybuchl v ohni.
Uvědomil si, že leží na mokré zemi. Před očima se mu míhaly černé skvrnky a všechno bylo trochu rozmazané, jako by se díval skrz vodu. Kde to je? Co se stalo? Hlavu jako by měl vycpanou vlnou. Něco ho dloubalo do žeber. Jílec meče. Staré rány byly tvrdým uzlem bolesti těsně nad ním. Pomaloučku si uvědomil, že se dívá na Dračí žezlo, nebo to, co z něj zbylo. Hlavice a kousek ohořelého ratiště ležely opodál. Dlouhé třásně stravovaly tančící plamínky. Za ním ležela Mečová koruna.
Náhle mu došlo, že cítí usměrňovaný saidín. Po celém těle měl husí kůži, jak někdo používal saidar. Zámek. Semirhage! Pokusil se zvednout a s výkřikem se zhroutil. Pomalu natáhl levou paži, která ho celá bolela, až si viděl na ruku. Tam, kde míval ruku. Zbývala jen znetvořená, ohořelá troska. Z pahýlu, trčícího z manžety, stoupaly pramínky kouře. Ale kolem něj stále někdo usměrňoval jedinou sílu. Jeho lidé bojovali o holé životy. Možná umírali. Min! Pokoušel se zvednout, ale znovu upadl.
Jako by ji jeho myšlenka přivolala, dřepla si k němu Min. Uvědomil si, že ho zaštiťuje vlastním tělem. Z pouta se nesl soucit a bolest. Ne tělesná. Věděl by, kdyby měla byť jen škrábnutí. Cítila bolest od něj. „Lež klidně,“ řekla. „Jsi… Jsi zraněný.“
„Já vím,“ zachraptěl. Znovu sáhl pro saidín a Luis Therin se tentokrát kupodivu nepokusil zasáhnout. Naplnila ho jediná síla, a to mu dalo sílu, aby se jednou rukou zvedl a cestou připravoval několik velmi ošklivých tkaniv. Zablácený kabát mu nevadil. Min ho popadla za zdravou ruku, jako by se ho snažila udržet ve stoje. Ale už bylo po boji.
Semirhage stála ztuhle s rukama u boků, sukně přitisknuté k nohám, bezpochyby ovinutá prameny vzduchu. Z ramene jí trčel jílec Minina nože. Musela být i odstíněná, ale v tmavé, krásné tváři měla jen opovržení. Už byla zajatá dřív, krátce, během války Stínu. Unikla z vězení, když vystrašila své žalářníky natolik, aby ji skutečně propašovali na svobodu.
Někteří byli zraněni vážněji. Malá tmavá sul’dam a vysoká, světlovasá damane, spojené a’damem, ležely na zemi a zíraly do slunce očima již potaženýma mázdrou, a další dvojice klečela, ženy se o sebe opíraly a po tvářích a ve vlasech jim stékala krev. Druhé dvojice stály stejně ztuhle jako Semirhage a na třech damane Rand viděl štíty. Vypadaly ohromeně. Jedna ze sul’dam, štíhlá, tmavovlasá mladá žena, tiše plakala. Narišma měl taky zakrvácenou tvář a jeho kabát vypadal ožehle. Stejně tak Sandomereho, a skrz levý rukáv mu trčela kost, bílá, potřísněná červení, dokud mu Nyneiva paži prudce nesrovnala a nevrátila kost na místo. Zašklebil se bolestí a hrdelně zasténal. Nyneiva položila dlaně na zlomeninu a vzápětí už rukou hýbal, pohyboval prsty a potichu jí děkoval. Logain vypadal nedotčeně, stejně jako Nyneiva a Kadsuane, která si Semirhage prohlížela jako hnědá nějaké exotické zvíře, jaké ještě nikdy neviděla.
Náhle se všude kolem zámku otevíraly průchody a z nich se hrnuli aša’mani a Aes Sedai se strážci na koních, zahalené Děvy a Bašere jedoucí v čele svých jezdců. Jeden aša’man a Aes Sedai v kruhu dokázali otevřít průchod o dost větší než sám Rand. Takže se někomu podařilo dát znamení, rudou hvězdu na nebi. Každý aša’man byl plný saidínu a Rand předpokládal, že Aes Sedai jsou stejně plné saidaru. Děvy se rozestupovaly mezi stromy.
„Aghane, Hamade, prohledejte dům!“ křikl Bašere. „Matoune, seřaď lučištníky! Budou tu tak rychle, jak to jen zvládnou!“ Dva vojáci zabodli kopí do země, seskočili a rozběhli se do domu s tasenými meči, zatímco ostatní se začali řadit do dvouřadu.
Ajako se vrhla ze sedla a běžela k Sandomeremu a ani se nenamáhala držet sukně nad blátem. Merise dojela k Narišmovi, než před ním sesedla a beze slova ho popadla za hlavu. Zaškubal sebou, prohnul se v zádech a málem se jí vytrhl, zatímco ho léčila. S Nyneivinou metodou léčení to moc neuměla.
Nyneiva si nevšímala zmatku, jen si zakrvácenýma rukama zvedla suknice a spěchala k Randovi. „Ach, Rande,“ vyhrkla, když uviděla jeho ruku. „Je mi to líto. Udělám… udělám, co půjde, ale nedokážu ji vrátit.“ Oči měla utrápené.
Beze slova natáhl levou ruku. Tepala mu v ní bolest. Kupodivu stále svou ruku cítil. Jako by dokázal zatnout pěst, ač už neměl prsty. Husí kůže zesílila, jak natáhla hlouběji ze saidaru, a pramínky kouře z rukávu zmizely. Sevřela mu předloktí. Zasvrběla ho celá paže a bolest se vytratila. Zčernalou kůži pomalu nahradila hladká, která se zatáhla a pokryla pahýl zbývající z jeho ruky. Byl to hotový zázrak. I drak se šarlatovými a zlatými šupinami narostl zpátky, nakolik mohl, a skončil kouskem zlaté hřívy. Stále cítil celou ruku.