„Je mi to líto,“ zopakovala Nyneiva. „Dovol mi zarýt kvůli dalším zraněním.“ Zeptala se sice, ale pochopitelně na odpověď nepočkala. Uchopila jeho hlavu do dlaní a jeho zamrazilo. „Máš něco s očima,“ prohlásila zamračeně. „Bojím se to spravit, dokud to pořádně neprostuduju. Sebemenší chyba by tě mohla oslepit. Jak dobře vidíš? Kolik prstů držím?“
„Dva. A vidím dobře,“ zalhal. Černé skvrnky zmizely, ale stále viděl jakoby skrz vodu a chtěl přimhouřit oči před sluncem, které mu připadalo stokrát zářivější, než bylo. Staré rány v boku byly stažené bolestí.
Bašere před ním slezl z mohutného ryzáka a zamračil se na pahýl. Odepjal si přílbu a strčil si ji pod paži. „Aspoň že jsi naživu,“ prohlásil drsně. „Už jsem viděl chlapy, co na tom byli hůř.“
„Já taky,“ opáčil Rand. „Budu se muset naučit šermovat znovu od začátku.“ Bašere kývl. Většina forem vyžadovala dvě ruce. Rand se sehnul pro illiánskou korunu, ale Min ho pustila a honem mu korunu podala. Nasadil si ji na hlavu. „Budu muset vymyslet nové způsoby, jak dělat všechno.“
„Musíš být v šoku,“ prohlásila Nyneiva pomalu. „Utrpěl jsi těžký zranění, Rande. Možná by sis měl lehnout. Urozený pane Davrame, ať někdo z tvých mužů přinese sedlo, aby si měl kam položit nohy.“
„Není v šoku,“ namítla Min smutně. Pouto bylo plné smutku. Držela ho za ruku, jako by ho chtěla znovu zvednout. „Přišel o ruku, ale to s tím nemá co dělat, už to nechal za sebou.“
„Pitomec,“ zamumlala Nyneiva. Ruku, ještě umazanou od Sandomereho krve, zvedla k tlustému copu přehozenému přes rameno, ale hned ji strhla. „Byl jsi ošklivě zraněný. Truchlit je v pořádku. Je v pořádku být ohromený. Je to normální!“
„Nemám čas,“ řekl jí. Z pouta přetékal Minin smutek. Světlo, je v pořádku! Proč je tak smutná?
Nyneiva si cosi zamumlala o „pitomcích“ a „umíněných chlapech“, ale ještě neskončila. „Ta stará rána, co máš v boku, se znovu otevřela,“ málem vrčela. „Nekrvácí to moc, ale krvácí. Možná bych s nima konečně mohla něco udělat.“
Ale jakkoliv usilovně se snažila – a snažila se třikrát – nic se nezměnilo. Stále cítil, jak mu po žebrech stéká pramínek krve. Rány stále tepaly bolestí. Nakonec ji odstrčil.
„Udělala jsi, co jsi mohla, Nyneivo. To stačí.“
„Pitomče.“ Tentokrát opravdu vrčela. „Jak to může stačit, když pořád krvácíš?“
„Kdo je ta vysoká ženská?“ chtěl vědět Bašere. On to aspoň chápal. Nemá smysl plýtvat časem na něco, co nelze napravit. „Nepokoušeli se ji vydávat za Dceru Devíti měsíců, že ne? Ne po tom, co mi řekli, že je maličká.“
„Pokoušeli,“ ujistil ho Rand a krátce mu vše vysvětlil.
„Semirhage?“ vydechl Bašere nevěřícně. „Jak si můžeš být jistý?“
„Je Anath Dorje, ne… ne to, jak jsi jí říkal,“ vybuchla hlasitě sul’dam s medovou pletí huhňavě. Tmavé oči měla zešikmené a ve vlasech šediny. Vypadala ze sul’dam nejstarší a nejméně vyděšená. Tedy ne že by se nebála, ale dobře se ovládala. „Je to mluvčí pravdy vznešené paní.“
„Zmlkni, Falendre,“ okřikla ji Semirhage chladně, ohlížejíc se přes rameno. Její pohled sliboval bolest. Paní bolesti svoje sliby plnila. Vězňové páchali sebevraždy, když se dozvěděli, že je drží ona, pokud se jim podařilo otevřít si žíly zuby či nehty.
Falendre to ale zřejmě nepochopila. „Ty mi nevelíš,“ odsekla opovržlivě. „Nejsi ani só’džin.“
„Jak si můžeš být jistý?“ dožadovala se Kadsuane. Zlaté měsíčky, hvězdičky, ptáčci a rybičky se zahoupaly, jak obracela pronikavý zrak od Randa k Semirhage a zase zpátky.
Semirhage ho ušetřila námahy s vymýšlením lži. „Je šílený,“ pronesla chladně. Stála nehybně jako socha, s Mininým nožem zabodnutým u klíční kosti, přednice tmavých šatů se jí leskla krví, a mohla to být královna sedící na svém trůně. „Graendal by to uměla vysvětlit lépe než já. Šílenství bylo jejím oborem. Ale pokusím se. Znáš lidi, kteří v hlavě slyší hlasy? Občas, velmi zřídka, to jsou hlasy z minulých životů. Lanfear tvrdila, že zná věci z našeho vlastního věku, věci, které mohl vědět jedině Luis Therin. Očividně slyší hlas Luise Therina. Ale neznamená žádný rozdíl, že ten hlas je skutečný. Vlastně to situaci jenom zhoršuje. Dokonce ani Graendal se obvykle nepodařilo znovuzačlenění s někým, kdo slyšel skutečný hlas. Pád do konečného šílenství je prý… náhlý.“ Rty se jí zvlnily v úsměvu, který se nedotkl tmavých očí.
Dívali se na něj jinak? Logainova tvář byla jako vytesaná maska, zcela nečitelná. Bašere vypadal, jako by tomu stále nemohl uvěřit. Nyneiva měla otevřená ústa a vykulené oči. Pouto… Dlouhou dobu bylo pouto plné… ohromení. Nevěděl, zda vydrží, jestli se od něj Min odvrátí. Pokud se odvrátí, bude to pro ni to nejlepší na světě. Ale nakonec ohromení nahradily soucit a odhodlání a láska tak jasná, až si myslel, že by si v ní mohl ohřát ruce. Příliš pozdě se vzpamatoval a ucukl pahýlem, ale už se jí předtím dotkl. Pouto se nezachvělo ani o vlásek.
Kadsuane popošla k vysoké ženě a prohlídla si ji. Čelit jedné ze Zaprodanců ji zřejmě nevyvádělo o nic víc z míry než čelit Drakovi Znovuzrozenému. „Na zajatkyni jsi velice klidná. Místo abys popírala obvinění, poskytuješ důkazy proti sobě.“
Semirhage přenesla chladný úsměv z Randa na Kadsuane. „Proč bych se měla popírat?“ Z každého slova kapala pýcha. „Jsem Semirhage.“ Někdo zalapal po dechu a několik sul’dam a damane se začalo třást a plakat. Jedna sul’dam, hezká žlutovlasá žena, se náhle pozvracela, a další, hranatá a tmavá, vypadala, že by ji mohla následovat.
Kadsuane jenom kývla. „Jsem Kadsuane Melaidhrin. Těším se na dlouhé rozpravy s tebou.“ Semirhage ohrnula nos. Odvaha jí nikdy nescházela.
„Myslely jsme si, že je to vznešená paní,“ vysvětlovala honem Falendre, ale při řeči se zadrhávala. Málem jí cvakaly zuby, ale slova ze sebe dostala. „Myslely jsme si, že se nám dostává pocty. Vzala nás do pokoje v Tarasinském paláci, kde byla… díra ve vzduchu, a my jí prošly sem. Přísahám na svoje oči! Myslely jsme si, že je to vznešená paní.“
„Takže se k nám nežene žádné vojsko,“ poznamenal Logain. Z jeho tónu se nedalo poznat, jestli se mu ulevilo, nebo je zklamaný. Povytáhl meč a zase ho prudce zarazil do pochvy. „Co s nimi uděláme?“ Ukázal na sul’dam a damane. „Pošleme je do Caemlynu jako ostatní?“
„Pošleme je zpátky do Ebú Daru,“ prohlásil Rand. Kadsuane se k němu prudce otočila. Tvář měla jako dokonalou masku aessedaiovské vyrovnanosti, ale pochyboval, že je v nitru vyrovnaná. Nyneiva tedy rozhodně vyrovnaná nebyla. Rozzlobeně si stiskla cop, i když měla ruku od krve, a otevřela ústa, ale promluvil přes ni. „Já tohle příměří potřebuju, Nyneivo, a vzít tyhle ženy jako zajatkyně by mi ho nezískalo. Nehádej se. Takhle to budou nazývat, včetně damane, a ty to víš stejně dobře jako já. Můžou doručit zprávu, že se chci setkat s Dcerou Devíti měsíců. Dědička trůnu je jediná, kdo může skutečně uzavřít příměří.“
„Pořád se mi to nelíbí,“ prohlásila rázně. „Mohli bychom damane osvobodit. Ostatní můžou klidně doručit zprávu.“ Damane, které neplakaly předtím, teď propukly v pláč. A několik jich volalo na sul’dam, ať je zachrání. Nyneivin obličej získal neduživý nádech, ale jen rozhodila rukama a přestala se hádat.