Dva vojáci, které Bašere poslal do domu, vyšli ven, mladí muži, co se při chůzi kolébali, jak byli zvyklejší na sedlo než na vlastní nohy. Hamad měl bujný černý vous, který mu spadal pod okraj přílby, a jizvu na obličeji. Aghan nosil tlusté kníry jako Bašere a nesl pod paží obyčejnou dřevěnou bednu. Poklonili se Bašeremu a volnou rukou si přidrželi meče.
„Dům je prázdný, můj pane,“ hlásil Aghan, „ale na kobercích v několika pokojích je zaschlá krev. Vypadá to jako jatka, můj pane. Myslím, že ti, kdo tu žili, jsou mrtví. Tohle leželo u předních dveří. Vypadá to, že to sem nepatří, tak jsem to vzal s sebou.“ Natáhl ruce s bedýnkou. Uvnitř ležel stočený a’dam a několik kroužků z článkovaného černého kovu, některé větší, jiné menší.
Rand natáhl levou ruku, než se vzpamatoval. Min pohyb zachytila a pustila ho, aby mohl kovové kousky zvednout pravačkou. Nyneiva zalapala po dechu.
„Ty víš, co to je?“ zeptal se jí.
„Jsou to a’damy pro muže,“ vybuchla rozzlobeně. „Egeanin slíbila, že ho hodí do moře! Věřili jsme jí, a ona ho někomu dala, aby ho okopíroval!“
Rand pustil kovové součástky zpátky do bedýnky. Bylo tam šest větších kroužků a pět stříbrných vodítek. Semirhage byla připravená, bez ohledu na to, koho s sebou přivede. „Ona si opravdu myslela, že nás dokáže všechny chytit.“ Z toho pomyšlení se zachvěl. A měl dojem, že cítí, jak se chvěje i Luis Therin. Nikdo nechtěl padnout do rukou Semirhage.
„Křičela na ně, ať nás odstíní,“ vykládala Nyneiva, „ale nemohly, protože jsme už všichni drželi jedinou sílu. Kdybychom to neudělali, kdybychom s Kadsuane neměly naše ter’angrialy, tak nevím, jak by to dopadlo.“ Zachvěla se viditelné.
Rand se podíval na vysokou Zaprodankyni a ona jeho pohled naprosto klidně opětovala. Naprosto klidně. Její pověst mučitelky byla tak velká, až bylo snadné zapomenout, jak nebezpečná je jinak. „Zavažte na ostatních štíty, aby se rozvázaly za pár hodin, a pošlete je někam poblíž Ebú Daru.“ Chvíli si myslel, že Nyneiva bude zase něco namítat, ale ona se spokojila jen s tím, že si škubla za cop, a pak se otočila.
„Kdo jsi, že žádáš o setkání se vznešenou paní?“ chtěla vědět Falendre. Titul z nějakého důvodu zdůraznila.
„Jmenuju se Rand al’Thor. A jsem Drak Znovuzrozený.“ Jestliže plakaly při vyslovení Semirhageina jména, teď přímo zakvílely.
Mat seděl na Okovi ve tmě mezi stromy, ašandarei položené přes sedlo, a čekal, obklopený dvěma tisíci jízdních kušovníků. Slunce zašlo před chvílí a události už by měly být uvedené do pohybu. Seančané budou dnes v noci tvrdě zasažení na půl tuctu místech. Někdy menších, jindy větších, ale pokaždé to bude tvrdě. Měsíční světlo pronikající větvemi nad hlavou poskytovalo právě dost osvětlení, aby ve tmě rozeznal Tuoninu tvář. Trvala na tom, že zůstane s ním, což znamenalo, že z druhé strany vedle ní seděla Selucia na svém šedákovi a jako obvykle se na něj mračila. Naneštěstí nebyla dost velká tma, aby to skryla. Tuon musela nést s nelibostí, co se mělo dnes v noci stát, ale nic z toho se jí neprojevilo ve výraze. Co si myslí? Tvářila se přísně jako soudce.
„Tvůj plán vyžaduje značnou dávku štěstí,“ řekla Teslyn, nikoliv poprvé. Dokonce i ve stínu vypadal její obličej tvrdě. Poposedla si v sedle a upravila si plášť. „Bude příliš pozdě, aby se něco změnilo, ale tahle část se dá rozhodně vynechat.“ Byl by tu měl raději Bethamin nebo Setu, které nepoutaly tři přísahy a obě znaly tkaniva, jež damane používají jako zbraně, což Aes Sedai děsilo. Ne tkaniva, jen to, že je Bethamin a Seta znají. Aspoň jemu by to asi vadilo. Leilwin rovnou odmítla bojovat proti Seančanům, pokud se nebude muset bránit. Bethamin a Seta by mohly udělat totéž, nebo se na poslední chvíli rozhodnout, že nedokážou jednat proti svým krajanům. V každém případě Aes Sedai odmítly připustit, že by do toho byly ty dvě zapletené, a jakmile to vyslovily, ty dvě už neotevřely ústa. Kolem Aes Sedai byly tak pokorné, že by se bály zahnat i husu.
„Milost tě provázej, Teslyn Sedai, ale urozený pán Mat má štěstí,“ poznamenal kapitán Mandevwin. Podsaditý jednooký muž byl s Bandou od prvních dní v Cairhienu a v bitvách proti Tearu a Andoru předtím si vysloužil šedé prameny ve vlasech, nyní schované pod otevřenou pěší přílbou natřenou na zeleno. „Vzpomínám si na doby, kdy jsme stáli proti přesile, s nepřítelem na každé straně, a on s Bandou tancoval kolem nich. Ne aby vyklouzl, víš, ale aby je porazil. Krásné bitvy.“
„Krásná bitva je taková, kterou nemusíš vybojovat,“ vyjel Mat ostřeji, než zamýšlel. Neměl bitvy rád. V bitvách do vás mohli vydloubat díry. Jenom do nich pořád zabředával, to bylo všechno. Většina toho tancování kolem proběhla, když se snažil vyklouznout. Ale dnes večer nic takového nebude, ani v nadcházejících nocích. „Naše část je důležitá, Teslyn.“ Co zdrželo Aludru, Světlo ji spal? Útok na zásobovací tábor už musel začít, jen dost silný, aby si vojáci, kteří ho brání, mysleli, že se udrží, dokud nedorazí pomoc, dost silný, aby si byli jistí, že pomoc potřebují. Ostatní budou od samého začátku v plné síle, aby překonali obránce, než zjistí, co se děje. „Hodlám Seančanům pustit žilou tak rychle, silně a často, aby reagovali na to, co děláme my, místo aby vymýšleli vlastní plány.“ Jakmile mu slova sjela z jazyka, přál si, aby to formuloval jinak.
Tuon se naklonila k Selucii a vyšší žena sklonila hlavu zakrytou šátkem a něco si špitaly. Na prstovou řeč byla příliš velká tma, ale stejně neslyšel, co říkají. Uměl si to ale představit. Slíbila, že ho nezradí, což muselo pokrývat i prozrazení jeho plánů, ale musela litovat, že mu dala slovo. Měl ji nechat s Reimonem nebo ostatními. To by bylo bezpečnější, než brát ji s sebou. Mohl, pokud by ji svázal, a Selucii taky. A pravděpodobně i Setalle. Ta zatracená ženská stála pokaždé na Tuonině straně.
Mandevwinův ryzák dupl a on ho poplácal po krku. „Nemůžeš popřít, že existuje štěstí v bitvě, když najdeš slabinu v nepřítelově linii, kterou jsi nečekal, která by tam být neměla, když zjistíš, že je nastoupený k obraně proti útoku ze severu, když ty přicházíš od jihu. Štěstí v bitvě ti jezdí na rameni, můj pane. Viděl jsem to.“
Mat zabručel a podrážděně si narazil klobouk na hlavu. Na každý případ, kdy korouhev zabloudila a narazila na zatracenou štěrbinu v nepřátelské obraně, jich bylo deset, kdy zatraceně nebyla tam, kde jste ji čekali, když jste ji zatraceně potřebovali. Takové je skutečné štěstí v bitvě.
„Jeden zelený noční květ!“ zavolal kdosi shora. „Dva! Oba zelené!“ Skřípání mu prozradilo, že muž rychle šplhá dolů.
Mat si vydechl úlevou. Raken byl pryč a mířil na západ. Počítal s tím — nejbližší větší těleso vojáků věrných Seančanům bylo na západě – a dokonce podváděl, když dojel tak daleko na západ, jak se opovážil. To, že si jste jistí, že váš protivník zareaguje jistým způsobem, neznamená, že to udělá. Reimon každou chvíli vpadne do zásobovacího tábora, smete obránce desetinásobnou přesilou a zajistí tolik potřebné zásoby.
„Běž, Vanine,“ řekl a tlusťoch pobodl šedáka patami. Ten odcválal do noci. Rakena nepředhoní, ale pokud doručí zprávu včas… „Je čas jít, Mandevwine.“