Hubený chlapík sešplhal z posledních větví a v ruce opatrně držel dalekohled, který podal Cairhieňanovi.
„Nasedej, Londraede,“ pobídl ho Mandevwin, když si nacpal dalekohled do koženého pouzdra uvázaného u sedla. „Connle, ať se muži seřadí po čtyřech.“
Krátká jízda je přivedla na úzkou, udusanou silnici vinoucí se mezi nízkými kopci, kterým se Mat vyhnul předtím. Bylo tu jen pár statků a ještě méně vesnic, ale nechtěl šířit řeči o velkých oddílech ozbrojených mužů. Ne, dokud nebude chtít, aby se začaly šířit. Nyní potřeboval rychlost a v dnešním podniku ho řeči nemohly předběhnout. Většina statků, kolem kterých proklusali, byly jen tmavé obrysy v měsíčním světle, lampy a svíčky už byly pozhasínané. Dusot kopyt a vrzání sedel byly jediným zvuky, kromě občasného slabého zavolání nějakého nočního ptáka nebo zahoukání sovy, ale asi dva tisíce koní nadělají dost hluku. Projeli malou vískou, kde se svítilo jen v hrstce domů s doškovými střechami a malém kamenném hostinci, ale lidé vystrkovali hlavy ze dveří a z oken a civěli. Bezpochyby si mysleli, že vidí vojáky věrné Seančanům. Ve většině Altary ostatně moc jiných nezbývalo. Někdo začal jásat, ale byl to osamělý hlas.
Mat jel vedle Mandevwina a Tuon a ostatní ženy za nimi a on se občas ohlédl přes rameno. Ne aby se ujistil, že tam ještě je. Jakkoliv to bylo zvláštní, nepochyboval, že dodrží své slovo a neuteče, dokonce ani teď ne. Ani aby se ujistil, že s nimi drží krok. Břitva měla plavný krok a ona jezdila dobře. Ani Oko by Akein nepředběhl, i kdyby se snažil. Ne, jenom se na ni rád díval, i v měsíčním světle. Možná zvlášť v měsíčním světle. Včera v noci se ji pokusil znovu políbit a ona ho praštila do boku tak silně, až si zprvu myslel, že mu zlomila žebro. Ale políbila ho těsně předtím, než dnes večer vyrazili. Jen jednou, a řekla, ať není nenasytný, když se pokusil o druhý. Ta ženská se mu rozplývala v náručí, když ji líbal, a ve chvíli, kdy odstoupila, se proměnila v led. Co si o ní měl myslet? Přeletěla nad nimi velká sova a tiše plácala křídly. Uvidí v tom neblahé znamení? Nejspíš ano.
Neměl by trávit tolik času přemýšlením o ní, ne dnes v noci. Popravdě do jisté míry závisel na svém štěstí. Ty tři tisíce kopiníků, co Vanin našel, většinou Altařanů s několika Seančany, mohly být ti, jež mistr Roidelle vyznačil do své mapy, ale také nemuseli, i když nebyli daleko od místa, kam je umístil, ale nedalo se s jistotou říct, kam se za tu dobu pohnuli. Téměř jistě na severovýchod směrem k Malvidské soutěsce a Molvainskému sedlu za ní. Kromě posledního úseku se Seančané zřejmě snažili vyhnout Lugardské silnici, pokud šlo o přesuny vojáků, bezpochyby proto, aby skryli jejich počty a cíle na venkovských cestách. Ale nemohl si být naprosto jistý. Pokud neodtáhli moc daleko, tak tohle byla silnice, kterou by se vydali k tomu zásobovacímu táboru. Pokud. Ale pokud jeli dál, než předpokládal, mohli by použít jinou cestu. Žádné nebezpečí nehrozilo, jenom promarněná noc. Jejich velitel by taky mohl vyrazit rovnou přes kopce. To by mohlo být zlé, pokud by na tuto silnici dorazil na nesprávném místě.
Asi čtyři míle za vsí narazili na místo, kde byly vedle silnice dva mírné kopce, a Mat nechal zastavit. Mapy mistra Roidelleho byly dobré, ale ty, které měl od jiných, byly také mistrovská díla. Roidelle sbíral jen to nejlepší. Mat místo poznal, jako by ho už viděl.
Mandevwin otočil koně. „Admare, Eyndele, vezměte muže nahoru na severní svah. Madwine, Dongale, na jižní. Jeden ze čtyř podrží koně.“
„Koně spoutejte,“ řekl Mat, „a dejte jim pytle s obilím, ať jsou potichu.“ Budou čelit kopiníkům. Jestli se to zvrtne a budou utíkat, ti kopiníci je přejedou, jako by lovili divoká prasata. Kuše z koňského hřbetu není k ničemu, zvlášť když se snažíte ujet. Musejí tady vyhrát.
Cairhieňan na něj zíral, výraz schovaný za mřížovým hledí, ale nezaváhal. „Spoutejte koně a dejte jim žrát,“ nařídil. „Všichni muži do linie.“
„Ať někdo taky drží hlídku na severu a jihu,“ pokračoval Mat. „Štěstí v bitvě se může obrátit proti tobě stejně snadno jako tě podpořit.“ Mandevwin kývl a vydal rozkaz.
Kušovníci se rozdělili a odjeli do řídce zalesněných svahů. Tmavé kabáty a matně zelená zbroj se ztrácely ve stínech. Leštěná zbroj je moc pěkná na přehlídky, ale může odrážet měsíční světlo stejně dobře jako sluneční. Podle Talmanese bylo nejtěžší přesvědčit kopiníky, aby se těch kyrysů vzdali, a šlechtici zase stříbření a zlacení. Pěšáci to pochopili okamžitě. Nějakou dobu to šustilo, jak se muži a koně pohybovali prstí a houštím, ale nakonec se rozhostilo ticho. Ze silnice by Mat nepoznal, že na kopcích někdo je. Teď už musel jenom čekat.
Tuon se Selucii mu dělaly společnost, stejně jako Teslyn. Závan větru od západu je zatahal za pláště, ale Aes Sedai pochopitelně takové věci ignorovaly, i když Teslyn si ten svůj držela u těla. Selucia nechala plášť vlát, ale Tuon si svůj přidržovala jednou rukou.
„Mezi stromy by vám bylo příjemněji,“ řekl jí. „Nefouká tam.“
Chvíli se třásla tichým smíchem. „Líbí se mi dívat se, jak odpočíváš na svém kopci,“ protáhla.
Mat zamrkal. Na kopci? Seděl na Okovi uprostřed pitomé silnice a zatracený vítr mu pronikal pláštěm, jako by se vracela zima. O čem to mluví?
„Buď shovívavý k Joline,“ řekla náhle a nečekaně Teslyn. „Umí být v jistých ohledech… dětinská a ty ji fascinuješ, jako nová, lesklá hračka fascinuje dítě. Spojí se s tebou, jestli usoudí, že tě tak přesvědčí, abys souhlasil. Možná i když si neuvědomíš, že souhlasíš.“
Mat otevřel ústa, aby řekl, že to tedy rozhodně nepřichází v úvahu, ale Tuon promluvila první.
„Nemůže ho mít,“ pronesla ostře. Nadechla se a pobaveně pokračovala: „Tretka patří mně. Dokud neskončím s hraním. Ale ani pak ho nedám marath damane. Rozumíš, Tessi? Řekni to Rosi. To jméno jsem jí chtěla dát. To jí taky můžeš říct.“
Studený vítr Teslyn možná nevadil, ale když uslyšela svoje damanské jméno, zachvěla se. Aessedaiovská vyrovnanost zmizela a jí se tvář zkřivila vzteky. „Já teda nechápu—“
„Nechte toho!“ přerušil je Mat. „Obě. Nemám náladu poslouchat, jak se vy dvě snažíte popíchat jehlama.“ Teslyn na něj civěla, její rozhořčení bylo zřejmé i v měsíčním světle.
„No, Tretko,“ prohlásila Tuon vesele, „zase rázný.“
Naklonila se k Selucii a pošeptala něco, po čemž prsatá žena vybuchla smíchy.
Mat se nahrbil, přitáhl si plášť k tělu a předklonil se v sedle. Pátral v noci po Vaninovi. Ženské! Byl by dal všechno své štěstí – no polovinu – kdyby pochopil ženy.
„Čeho hodláš těmi nájezdy a léčkami dosáhnout?“ vyptávala se Teslyn, opět nikoliv poprvé. „Seančané jenom pošlou dost vojáků, aby tě chytili.“ S Joline se snažily strkat nos do jeho plánování, stejně jako Edesina, do menší míry, dokud je nezahnal. Aes Sedai si myslely, že vědí včechno, a i když Joline věděla aspoň něco o válce, on rady nepotřeboval. Rady Aes Sedai zněly dočista, jako by vám říkaly, co máte dělat. Tentokrát se rozhodl, že jí odpoví.
„Počítám s tím, že pošlou víc vojáků, Teslyn,“ řekl a stále pátral po Vaninovi. „Vlastně celou armádu, co mají v Molvainským sedle. Aspoň větší část. Spíš použijí tohle než jiný. Podle všeho, co Tom s Juilinem vyzvěděli, směřuje tenhle tlak na Illian. Myslím, že vojsko v Sedle má zajistit, aby se na ně nevrhl nikdo z Murandy nebo Andoru. Ale pro nás jsou zátka v láhvi. A já tu zátku hodlám vytáhnout, abychom mohli projít.“