Po delším mlčení se ohlédl přes rameno. Ty tři jenom seděly na koních a pozorovaly ho. Kéž by bylo dost světla, aby viděl, jak se tváří. Proč na něj tak civí, zatraceně? Znovu začal vyhlížet Vanina, ale pořád měl pocit, že v zádech cítí jejich oči.
Podle posunu měsíčního srpku uběhly dvě hodiny a vítr nabíral na síle. Stačilo to, aby začala být zima. Opakovaně se snažil ženy přesvědčit, aby se schovaly mezi stromy, ale umíněně odmítaly. On musel zůstat, aby Vanina zachytil, aniž by musel řvát – kopiníci budou těsně za ním, možná hodně blízko, pokud je jejich velitel blbec – neposlechly ho. Předpokládal, že Teslyn odmítá, protože odmítají Tuon se Selucii. Nedávalo to smysl, ale tak to prostě bylo. Netušil, proč odmítá Tuon, pokud to nebylo kvůli tomu, že ho ráda poslouchala, jak se hádá až do ochraptění.
Nakonec vítr přinesl dusot běžícího koně a on se narovnal v sedle. Vaninův šedák vycválal ze tmy. Bachratý jezdec vždycky vypadal v sedle nepatřičně.
Vanin přitáhl otěže a plivl mezerou mezi zuby. „Jsou asi míli za mnou, ale je jich tak o tisíc víc než ráno. Ať jim velí kdokoliv, vyzná se. Jedou rychle, ale koně neuštvou.“
„Jestli je to dvojnásobná přesila,“ začala Teslyn, „možná bys mohl zvážit-“
„Nehodlám s nimi bojovat muž proti muži,“ přerušil ji Mat. „A nemůžu si dovolit nechat čtyři tisíce kopiníků, aby mě otravovali. Připojíme se k Mandevwinovi.“
Kušovníci klečící na severním svahu nevydali ani hlásku, když projížděl jejich linií se ženami a Vaninem, jen se posunuli do stran, aby mohli projet. Byl by měl raději dvě řady, ale musel krýt širokou frontu. Řídce rostoucí stromy chránily před větrem, ale ne moc, a většina mužů se choulila, zabalená do plášťů. Přesto byla každá kuše, kterou viděl, natažená, s nasazenou šipkou. Mandevwin viděl Vanina přijíždět a věděl, co to znamená.
Cairhieňan přecházel sem a tam za linií, dokud se neobjevil Mat a neseskočil z Oka. Mandevwinovi se ulevilo, když se dozvěděl, že už si nemusí hlídat zadek. Jenom zamyšleně kývl, když uslyšel, že je kopiníků o tisícovku víc, než čekal, a poslal běžce, aby přivedl hlídky z hřebene a muži mohli zaujmout místo v linii. Pokud to Mat Cauthon bral s klidem, bude to tak brát i on. Na tohle Mat zapomněl. Banda mu bezvýhradně důvěřovala. Kdysi z toho málem dostával kopřivku. Dnes v noci za to byl vděčný.
Kdesi za ním dvakrát zahoukala sova a Tuon si povzdechla.
„Je to špatný znamení?“ zeptal se, jen aby něco řekl.
„Jsem ráda, že tě to konečně začalo zajímat, Tretko. Možná se mi ještě podaří tě vzdělat.“ Oči měla v měsíčním světle vlahé. „Sova houkající dvakrát znamená, že někdo brzy zemře.“ Tohle hovor zatraceně ukončilo.
A brzy se objevili Seančané, ve čtyřstupu, vedouce koně klusem s kopími v rukou. Vanin měl pravdu, že jejich velitel se vyzná. Chvíli cválali v sedlech, chvíli klusali vedle koní, takže dokázali rychle urazit značnou vzdálenost. Hlupáci se snaží cválat celou cestu a skončí s mrtvými nebo zchromlými koňmi. Jen asi prvních čtyřicet mělo seančanskou článkovanou zbroj a podivné přílby. Škoda. Netušil, co si budou Seančané myslet o obětech v řadách altarských spojenců. Ztráta vlastních lidí ale určitě upoutá pozornost.
Když byl střed zástupu přímo před ním, hluboký hlas ze silnice náhle zařvaclass="underline" „Prapore! Stát!“ Slova byla pronesena se známým pomalým šišláním. Muži v článkované zbroji prudce zastavili. Ostatní s tím měli trochu potíže.
Mat se zhluboka nadechl. Tohle muselo být dílo ta’veren. Těžko se mohli zastavit na lepším místě, i kdyby ten rozkaz vydal sám. Položil ruku Teslyn na rameno. Lehce sebou trhla, ale potřeboval její pozornost upoutat potichu.
„Prapore!“ pokračoval ten hluboký hlas. „Nasednout!“ Vojáci začali plnit rozkaz.
„Teď,“ řekl Mat tiše.
Liščí hlava na prsou mu zchladla a najednou se vysoko nad silnicí vznášela koule rudého světla, zalévající vojáky nezemskou září. Měli jen kratičký okamžik na leknutí. Kuše po celé linii pod Matem zadrnčely a do formace se zarylo na tisíc šipek, které z takto krátké vzdálenosti prorážely i kyrysy, srážely muže na zem a plašily koně, kteří se vzpínali a řičeli. Vzápětí z druhé strany udeřila další tisícovka střel. Ne každá zasáhla cíl přesně, ale na tom s těžkou kuší příliš nezáleželo. Muži padali s přeraženýma nohama, s nohama zpola utrženýma, jiní se drželi za pahýly paží a snažili se zastavit krvácení. Lidé řvali stejně hlasitě jako koně.
Díval se, jak se jeden kušovník ohýbá, aby mohl připevnit dva háčky na bachraté, krabicovité klice, již měl zavěšenou vepředu na opasku, na tětivu. Jak se narovnával, z kliky se táhla šňůra, ale jakmile se napřímil, posadil kliku na patku kuše, zatočil kličkou po straně krabice a začal přitahovat tětivu. Tři rychlá otočení s vrčivým zvukem a tětiva se zachytila západky.
„Mezi stromy!“ řval hluboký hlas. „Dorazte k nim, než stačí dobít! Pohyb!“
Někteří seančanští vojáci se snažili nasednout a vyjet do útoku, jiní pouštěli otěže a kopí a vytahovali meče. Žádný se nedostal až ke stromům. Udeřily do nich dva tisíce střel srážejících muže, některé dokonce proletěly jedním a zabily toho za ním či porazily koně. Na svahu začali muži horečně pracovat s klikami, ale nebylo to zapotřebí. Na silnici tu a tam chabě kopal nějaký kůň. Jediní lidé, kteřé se pohybovali, se zoufale snažili použít cokoliv, co měli po ruce, jako škrtidla, aby nevykrváceli. Vítr přinášel zvuky prchajících koní. Někteří dokonce mohli mít jezdce. Hluboký hlas už se neozval.
„Mandevwine!“ křikl Mat. „Tady jsme skončili. Ať muži nasednou. Čeká nás jiný cíl.“
„Musíš zůstat a pomoct jim,“ prohlásila Teslyn důrazně. „Pravidla války to vyžadují.“
„Tohle je novej druh války,“ sdělil jí drsně. Světlo, na silnici bylo ticho, ale on stále slyšel křik. „Budou muset počkat, až jim na pomoc přijdou jejich lidi.“
Tuon cosi zamumlala. Měl dojem, že říká: „Lev nemůže mít slitování,“ ale to bylo směšné.
Sehnal svoje muže a odvedl je na severní stranu kopce. Nebylo třeba přeživším ukazovat, kolik jich je. Za pár hodin se připojí k mužům z druhého svahu a za pár dalších hodin ke Karlominovi. Do svítání na Seančany udeří ještě jednou. Hodlal je přinutit, aby mu vytáhli tu zatracenou zátku.
28
V Maldenu
Těsně před svítáním si Faile připínala široký opasek ze zlatých ok už naposledy, když do malého, již tak přeplněného stanu, kde všichni spali, vstoupila Dairaine. Obloha venku teprve začínala šednout, uvnitř mohla být ještě noc. Failein zrak se ale přizpůsobil temnotě. Štíhlá, drobná žena s černými vlasy spadajícími ve vlnách až k pasu se přes zívání mračila. V Cairhienu stála těsně pod hlavou svého rodu, ale v noci ji probudili, protože Sevanna nemohla usnout a chtěla, aby ji předčítala. Sevanna měla ráda Dairainein hlas a nejspíš taky příběhy o údajných přehmatech Sevanniných gai’šainů, které jí donášela. Cairhieňanka nikdy nebyla mezi těmi, kdo nedokázal potěšit. Zvedla si ruce ke zlatému obojku a zaváhala, když uviděla Faile, Alliandre a Maighdin, již oblečené a na nohou.
„Zapomněla jsem vrátit knihu na správné místo,“ pronesla hlasem jako křišťálové zvonečky a obrátila se zpátky ke vchodu. „Sevanna mě nechá zbít, jestli ji uvidi jinde, až se probudí.“
„Ona lže,“ zavrčela Maighdin a Dairaine se pokusila utéct.