Maighdin nad košem stála s odhodlaným výrazem, zuby zaťaté, pohled pevný, ale Alliandre se zářivě usmívala.
„Snaž se nevypadat tak šťastně,“ napomenula ji Faile. Mokřinští gai’šainové se zřídkakdy usmívali, a nikdy ne vesele.
Alliandre se pokusila umírnit výraz, ale kdykoliv svůj úsměv zahladila, hned se zase přikradl zpátky. „Dneska utíkáme,“ řekla. „Je těžké se neusmívat.“
„Necháš toho, jestli tě uvidí nějaká moudrá a rozhodne se zjistit, proč jsi tak šťastná.“
„Mezi stany gai’šainů nebo v Maldenu těžko nějakou moudrou potkáme,“ namítla ta ženská s úsměvem. Odhodlaná nebo ne, Maighdin kývla na souhlas.
Faile to vzdala. Popravdě se jí samotné trochu točila hlava, i přes Dairaine. Dneska utíkají.
Bain vyšla ze stanu a podržela chlopeň Čiad, která nesla na zádech ranec zabalený v pokrývce a velký právě natolik, aby se do něj vešla zkroucená malá žena. Čiad byla silná, ale i tak se musela trochu předklánět, aby tu váhu unesla.
„Proč se nehýbe?“ zeptala se Faile. Ne že by se bála, že by Dairaine zabily. Velice usilovně dodržovaly pravidla gai’šainů a násilí bylo zakázané. Ale pokrývka mohla být plná dřeva, nakolik se hýbala.
„Hladila jsem ji po vlasech a popisovala ji, jak bych jí velice nerada ublížila,“ vysvětlila Bain tiše s pobaveným světlem v očích. „Je to pravda, vzhledem k tomu, kolik toh by mě stálo, i kdybych ji jen propleskla.“ Čiad se uchechtla. „Dairaine Saighan si očividně myslela, že jí vyhrožujeme. Myslím, že bude potichu a nebude se hýbat, dokud ji nenecháme běžet.“ Otřásala se tichým smíchem. Aielský humor byl pro Faile stále záhadou. Věděla však, že za to budou přísně potrestány. Napomáhání při útěku se trestalo stejně drsně jako samotný pokus o útěk.
„Jsem vám vděčná,“ řekla, „tobě i Čiad, odteď už navždy. Mám velké toh.“ Políbila Bain zlehka na tvář a ona pochopitelně celá zrudla. Aielové byli na veřejnosti velice prudérní. V některých věcech.
Bain se na Čiad podívala s lehkým úsměvem.
„Až uvidíš Gaula, řekni mu, že Čiad je gai’šainka muže se silnýma rukama, který má v srdci oheň. On to pochopí. Musím jí pomoct odnést břemeno na bezpečné místo. Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Faile Bašere.“ Zlehka se konečky prstů dotkla Faileiny tváře. „Jednou se opět sejdeme.“
Odešla k Čiad, popadla jeden konec pokrývky a obě rychle odešly.
Gaul to možná pochopí, ale Faile tedy nechápala nic. Tedy rozhodně ne ten oheň v srdci, a pochybovala, že Manderikovy ruce Čiad zajímají byť jen trochu. Ten chlap měl zkažený dech a začínal pít, jakmile se probudil, pokud se nevydal na nájezd nebo na lov. Zahnala Gaula i Manderika z mysli a hodila si koš na rameno. Už tak promarnily dost času.
Obloha začínala vypadat na skutečný den a gai’šainové se v nejrůznějších stanech v táboře poblíž maldenských hradeb začínali probouzet. Spěchali po nejrůznější práci, nebo aspoň něco nesli, aby vypadali, že pracují, a třem ženám v bílé, nesoucím koše s prádlem k městské bráně, nevěnovali pozornost. Vždycky bylo třeba něco vyprat, dokonce i mezi Sevanninými gai’šainy. Bylo tu příliš mnoho mokřinských gai’šainů, aby je Faile všechny znala, a žádného známého nepotkala, dokud nenarazily na Arrelu a Lacile, které přešlapovaly s koši na ramenou. Arella, vyšší než většina Aielanek, a tmavá, nosila vlasy ostříhané nakrátko jako Děva, a chodila jako muž. Lacile byla malá, bledá a štíhlá a ve vlasech, které nebyly o moc delší, měla červené stužky. V šatech kráčela s půvabem, a když na sobě měla spodky, pohoršlivě pohupovala boky. Ale úlevou si vydechly obě téměř stejně.
„Myslely jsme si, že se něco stalo,“ vyhrkla Arrela.
„Nic, co bychom nezvládly,“ sdělila jí Faile.
„Kde jsou Bain a Čiad?“ ptala se nervózně Lacile.
„Mají jiný úkol,“ vysvětlila Faile. „Jsme samy.“
Obě ženy si vyměnily pohledy, a tentokrát rozhodně nevzdychaly úlevou. Rolan by pochopitelně nezasáhl. Ne, když odcházejí. Určitě ne.
Železem obitá brána Maldenu byla otevřená, křídla byla přiražená až k žulové hradbě, jako tomu bylo od chvíle, co město padlo. Rez zabarvila široké železné pásy dohněda a panty byly tak rezavé, že by už nejspíš brána ani zavřít nešla. Na šedých kamenných věžích po stranách brány dnes hnízdili holubi.
Dorazily první. Aspoň Faile neviděla na ulici před nimi nikoho. Když procházely bránou, vytáhla z kapsy v rukávu dýku a držela ji čepelí přitisknutou nahoru k zápěstí.
Ostatní ženy udělaly stejný pohyb, byť ne tak obratně. Bez Bain a Čiad a s nadějí, že Rolan a jeho přátelé mají jinou práci, se musely o svou ochranu postarat samy. Malden nebyl tak nebezpečný pro ženu – pro gai’šainku, protože se Šaidy, kteří se snažili kořistit na vlastních, byl udělán krátký proces – ne tak nebezpečný jako šaidská část tábora, ale i tady byly ženy přepadeny, občas skupinou mužů. Světlo dej, aby je přinejhorším zastavil jeden, dva muži. Jednoho, dva by mohly překvapit a zabít, než si uvědomí, že i gai’šainové mají zuby. Pokud by jich bylo víc, udělají, co půjde, ale i aielský tkadlec nebo hrnčíř byli nebezpečnější než většina cvičených ozbrojenců. Koše nekoše, našlapovaly na špičky a rozhlížely se, připravené odskočit libovolným směrem.
Tato část města sice nebyla vypálená, ale působila opuštěně. Pod měkkými bílými botami jim křupaly střepy z nádobí. Šedá dlažba byla stále posetá kusy šatů, odřezaných z lidí, když z nich dělali gai’šainy. Ty ubohé, urousané cáry ležely nejdřív ve sněhu a pak na dešti déle než měsíc, a Faile pochybovala, že by je teď nějaký hadrář posbíral. Tu a tam ležely hračky, dřevěný koník či panenka, z nichž se začala loupat barva, odhozené dětmi, kterým dovolili utéct, stejně jako velmi starým, nemocným a churavým. Dřevěné či kamenné budovy s břidlicovými střechami kolem ulice měly díry místo dveří a oken. Šaidové odnesli z města všechno, co považovali za cenné, i snadno odstranitelné kusy dřeva, a pouze to, že strhnout dům bylo méně účinné než nasekat dříví v okolních lesích, dřevěné stavby zachránilo. Otvory Faile připomínaly jamky v lebce. Chodila touto ulicí často, ale dnes ráno jako by ji pozorovaly. Naskakovala jí z toho husí kůže.
V polovině cesty se ohlédla k bráně jen asi sto padesát kroků za nimi. Ulice byla prozatím stále prázdná, ale brzy se tu objeví lidé v bílém s vědry na vodu. Nošení vody bylo jedním z úkolů, které začínaly časně a trvaly celý den. Musely si pospíšit. Zahnula do boční uličky a zrychlila krok, i když měla potíže udržet koš. Ostatní musely mít stejné starosti, ale žádná si nestěžovala. Musely zmizet z dohledu, než přijdou ti gai’šainové. Žádný gai’šain, který vstoupil do města, nemohl mít důvod opustit hlavní ulici, dokud nedošel k cisterně pod pevností. Snaha získat přízeň či jen neopatrné slovo mohlo poslat do města Šaidy, aby je chytili, a ven existovala jediná cesta, pokud by nepřelezly hradby a neskočily deset kroků dolů s nadějí, že si nikdo nezlomí nohu.
U nyní bezejmenného dvoupatrového kamenného hostince s prázdnými okny se vrhla do šenku a ostatní ji následovaly. Lacile odložila koš a přitiskla se k rámu, aby mohla hlidat ulici. Místnost s trámovým stropem a zaprášenou dřevěnou podlahou byla prázdná a u kamenného krbu scházela mřížka i náčiní. Ze schodiště vzadu bylo odstraněno zábradlí a dveře do kuchyně byly také pryč. Kuchyň byla prázdná též. Zkontrolovala to. Hrnce, nože a lžíce byly užitečné. Faile položila koš na podlahu a spěchala ke schodišti. Bylo pevné, z těžkých trámů a vyrobené, aby vydrželo celá pokolení. Strhnout ho by bylo skoro stejně těžké jako strhnout celý dům. Sáhla pod něj podél jedné ze širokých vnějších podpěr a sevřela jako zápěstí silnou, ne tak úplně skleněnou tyč. Byla to nej lepší skrýš, jakou našla, místo, kam nikdo neměl důvod se dívat, ale překvapilo ji, že stejně zadržuje dech.