Lacile zůstala ve dveřích, ale ostatní už bez košů spěchaly k Faile.
„Konečně,“ vydechla Alliandre a opatrně se dotkla tyče konečky prstů. „Cena za naši svobodu. Co je to?“
„ Angrial, “ řekla Faile. „Nebo možná ter’angrial. Nejsem si jistá, jen vím, že ho Galina nutně potřebuje, takže to musí být jedno nebo druhé.“
Maighdin směle položila ruku na tyč. „Mohlo by to být obojí,“ zamumlala. „Často jsou zvláštní na dotek. Aspoň mi to tak řekly.“ Tvrdila, že nikdy nebyla v Bílé věži, ale Faile si nebyla tak jistá jako dřív. Maighdin mohla usměrňovat, ale tak slabě a s takovými obtížemi, že moudré neviděly důvod nenechat ji volně chodit. No, tak volně jako všechny gai’šainy. Její popírání mohlo být otázkou studu. Faile slyšela, že ženy, které poslaly z Věže pryč, protože se nemohly stát Aes Sedai, občas popíraly, že tam vůbec byly, aby svůj neúspěch utajily.
Arrela potřásla hlavou a couvla. Byla Tairenka, a i když cestovala s Aes Sedai, jediná síla i vše, co s ní mělo něco společného, ji stále zneklidňovala. Dívala se na hladkou bílou tyč, jako by to byla červená zmije, a olizovala si rty. „Galina už na nás možná čeká. Mohla by se rozzlobit, že ji necháváme čekat.“
„Je cesta pořád volná, Lacile?“ zeptala se Faile, když strkala tyč hluboko do koše. Arrela ztěžka vydechla, očividně se jí ulevilo, že už ta věc není v dohledu.
„Ano,“ hlásila Cairhieňanka, „ale nechápu proč.“ Stála tak, aby mohla vykukovat zpoza rámu. „První gai’šainové už by měli chodit pro vodu.“
„Možná se něco stalo v táboře,“ ozvala se Maighdin. Náhle se tvářila zachmuřeně a v ruce držela nůž, obyčejný, s dřevěnou střenkou a poďobanou čepelí.
Faile pomalu kývla. Možná už něco prasklo, třeba jako Dairaine. Nevěděla, kam Faile a ostatní šly, ale mohla poznat někoho mezi čekajícími gai’šainy. Jak dlouho by vydrželi výslech? Jak dlouho by vydržel Alvon, kdyby vyslýchali Therila? „V každém případě s tím nic nenaděláme. Galina nás dostane pryč.“
Přesto, když vyšly z hostince, běžely, koše držely před sebou a snažily se přidržovat si dlouhé šaty, aby nezakoply. Faile si nebyla jistá, jestli se jí ulevilo, nebo ne, když na křižovatce s hlavní ulicí konečně zahlédla gai’šainy s vědry na vahadlech. Rozhodně nezpomalila.
Nemusely utíkat daleko. Ve chvilce ucítily ohořelé dřevo z lesíka, který začínal znovu obrůstat. Jižní konec Maldenu byl v troskách. Zastavily se na kraji zničené oblasti a posunuly se za roh, aby je neviděl nikdo z ulice. Z místa, kde stály, bylo k jižní hradbě asi dvě stě kroků lemovaných zčernalými kamennými zdmi domů beze střech, proložených hromadami ohořelých trámů, z nichž deště spláchly popel. Místy nezůstaly ani nejtěžší trámy. Jedině na jižní straně ulice bylo několik staveb téměř celých. Tady byl konečně uhašen požár zuřící poté, co Šaidové dobyli město. Půl tuctu budov nemělo střechu, i když přízemí vypadalo nedotčené, a dvakrát tolik jich bylo jen hromadami zčernalých trámů a zpola zasypaných prken na pokraji zhroucení.
„Tam.“ Maighdin ukázala na východ. Tam, kam ukazovala, povlával ve větru dlouhý pruh červené látky. Byl přivázaný k domu, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Pomalu k němu došly a koše položily na zem. Rudá látka se znovu zatřepetala.
„Proč by se s námi chtěla sejít tady?“ zamumlala Alliandre. „Tohle může spadnout ve chvíli, kdy někdo kýchne.“ Otřela si nos, jako by u ní to slovo vyvolalo odezvu.
„Je docela pevná, prohlédla jsem ji,“ promluvila Galina za nimi a Faile prudce otočila hlavu. Ta ženská si to k nim rázovala ulicí, očividně vyšla z jedné z pevných budov na severní straně. Po tak dlouhé době, co ji vídaly s opaskem a obojkem ze zlata a ohnivých opálů, bylo divné vidět ji bez nich. Stále měla bílé hedvábné roucho, ale nepřítomnost šperků byla přesvědčivá. Nějak neobrátila pravdu vzhůru nohama. Opravdu dnes odcházela.
„Proč ne v nějakém pevném domě?“ chtěla vědět Faile. „Nebo přímo tady?“
„Protože nechci, aby to někdo uviděl v mých rukou,“ opáčila Galina a prošla kolem ní. „Protože do té ruiny se nikdo nepodívá. Protože jsem to řekla.“ Vstoupila do dveří, sehnula se pod těžkým, ožehlým trámem, ležícím šikmo přes otvor, a zabočila doprava a dolů po schodech. „Neloudejte se.“
Faile si vyměnila pohled s ostatními ženami. Tohle bylo víc než jen divné.
„Jestli nás odtud dostane,“ zavrčela Alliandre a popadla koš, „jsem ochotná jí to dát i na záchodě.“ Stále ale čekala, že Faile vezme svůj koš a půjde první.
Ohořelé trámy a zčernalá prkna visely nízko nad kamenným schodištěm, ale to, jak Galina klidně prošla, Faile uklidnilo. Ta ženská by neriskovala, že ji to pohřbí zaživa nebo rozmačká ve chvíli, kdy konečně získá hůl. Mezerami v troskách pronikaly sluneční paprsky a poskytovaly dostatek osvětlení, aby bylo vidět, že sklep je čistý, i přes to, co leželo nahoře. U jedné kamenné stěny byly nastavěné velké sudy, většinou ohořelé, s obručemi popraskanými žárem, což prozrazovalo, že to býval hostinec.
Nebo možná sklad prodejce vína. Kolem Maldenu se vyrábělo hodně průměrného vína.
Galina stála uprostřed v malém paprsku světla. Tvář měla samý aessedaiovský klid, podráždění ze včerejška bylo pryč. „Kde to je?“ otázala se chladně. „Dejte mi to.“
Faile postavila koš a strčila ruku dovnitř. Když vytáhla bilou hůl, Galině zacukaly ruce. Faile k ní hůl natáhla a ona po ní sáhla téměř váhavě. Pokud by Faile nevěděla, byla by řekla, že se jí bojí dotknout. Galininy prsty se sevřely kolem hole a ona ztěžka vydechla. Vytrhla Faile hůl z ruky, než ji stačila pustit. Třásla se, ale její úsměv byl… vítězoslavný.
„Jak nás hodláš dostat z tábora?“ zeptala se Faile. „Neměly bychom se převléknout?“
Galina otevřela ústa a pak náhle zvedla volnou ruku dlaní ven. Naklonila hlavu ke schodům, jako by poslouchala. „Možná to nic není,“ pronesla tiše, „ale radši se půjdu podívat. Počkejte tady a buďte zticha. Buďte zticha,“ zasyčela, když Faile otevřela ústa. Zvedla si lem hedvábných šatů a vyběhla po schodech jako žena, která si není jistá tím, co najde nahoře. Její nohy zmizely z dohledu za propadlými prkny a trámy.
„Slyšely jste něco?“ šeptla Faile. Všechny zavrtěly hlavou. „Možná drží jedinou sílu. Slyšela jsem, že můžeš—“
„Nedržela ji,“ přerušila ji Maighdin. „Neviděla jsem ji nikdy obejmout-“
Najednou dřevo nad nimi zasténalo a s hromovým zapraštěním se ohořelé trámy a prkna propadly. Oblaka černého prachu, která vyletěla vzhůru, vyvolala u Faile záchvat kašle. Pach spáleniny byl náhle silný jako v den, kdy Malden hořel. Něco padajícího shora ji udeřilo do ramene a ona si dřepla a snažila se chránit si hlavu. Někdo vykřikl. Slyšela na podlahu padat další předměty, prkna či kusy prken. Nic nebouchlo tak hlasitě jako střešní trám nebo těžký nosník.