Nakonec – bylo to jako celé hodiny, ale mohly to být minuty – déšť trosek ustal. Prach začal řídnout. Faile se rychle rozhlédla po svých společnicích a zjistila, že se choulí na podlaze a rukama si kryjí hlavu. Bylo tu víc světla než předtím. O trochu víc. Několik děr nahoře bylo větších. Alliandre stékal z vlasů po líci pramínek krve. Všechny byly od hlavy k patě zaprášené.
„Je někdo zraněný?“ zeptala se Faile a zakončila to kašláním. Prach úplně nesedl, navíc jím měla pokrytý jazyk a hrdlo. Chutnal jako dřevěné uhlí.
„Ne,“ řekla Alliandre a opatrně si sáhla na hlavu. „Jen škrábnutí, to je všechno.“ I ostatní popíraly zranění, i když Arrela pohybovala pravou rukou opatrně. Bezpochyby měly všechny podlitiny, a Faile soudila, že bude mít brzy rameno celé černomodré, ale to se nepočítalo jako skutečné zranění.
Pak jí padly oči na schody a bylo jí do pláče. Trosky shora zasypaly celé schodiště. Možná se jim ale podaří protáhnout se nějakou dírou. Faile si myslela, že by dosáhla, kdyby se postavila Arrele na ramena, ale pochybovala, že jen s jednou zdravou rukou by se dokázala vytáhnout nahoru. Nebo Arrela. A i kdyby se to některé podařilo, ocitla by se uprostřed vyhořelé trosky a nejspíš by způsobila pád celého zbytku.
„Ne!“ zaúpěla Alliandre. „Ne teď! Ne když jsme byly tak blízko!“ Vstala a rozběhla se k nejbližší hromadě, přitiskla se k ní a začala křičet: „Galino! Pomoz nám! Jsme v pasti! Usměrni a zvedni ta prkna! Udělej nám cestu, ať můžeme ven! Galino! Galino! Galino!“ Svezla se na změť trámů, ramena se jí třásla. „Galino,“ vzlykala. „Galino, pomoz nám.“
„Galina je pryč,“ pronesla Faile hořce. Kdyby byla ještě nad nimi nebo jím hodlala pomoct, už by se byla ozvala. „Když jsme tady v pasti nebo možná mrtvé, má dokonalou výmluvu, proč nás tu nechat. V každém případě nevím, jestli by Aes Sedai dokázala těmi trámy pohnout, i kdyby chtěla.“ Nehodlala se zmiňovat o možnosti, že si Galina tu výmluvu sama připravila. Světlo, neměla jí vrazit tu facku. Ale už bylo příliš pozdě na výčitky.
„Co si počneme?“ zeptala se Arrela.
„Vyhrabeme se,“ řekly Faile a Maighdin zároveň. Faile se na druhou ženu překvapeně podívala. Její služka měla na špinavé tváři královské odhodlání.
„Ano.“ Alliandre se narovnala. Obrátila se, a pokud měla v prachu na tvářích stopy po slzách, žádné nové slzy se neobjevily. Opravdu byla královna a nehodlala se nechat zahanbit služkou nějaké venkovské paní. „Vyhrabeme se. A pokud se nám to nepodaří… Pokud se nám to nepodaří, tak nechci umřít s tímhle.“ Rozepjala zlatý opasek a opovržlivě ho hodila do kouta. Zlatý obojek následoval.
„To budeme potřebovat na cestu skrz šaidský tábor,“ podotkla Faile mírně. „Galina nás možná pryč nedostane, ale já hodlám dneska odejít.“ Kvůli Dairaine neměly jinou možnost. Bain a Čiad ji nedokážou schovávat dlouho. „Nebo jakmile se vyhrabeme. Budeme předstírat že nás poslali sbírat bobule.“ Nehodlala však dupat po smělém gestu své lenice. „Ale teď to mít nemusíme.“ Sňala si opasek a obojek, narovnala koš a položila je na špinavé gai’šainské šaty. Ostatní ji napodobily. Alliandre si s lítostivým smíchem došla pro svoje. Aspoň že se opět dokázala smát. Faile by to taky ráda udělala.
Změť ohořelých trámů a zpola shořelých prken na schodišti připomínala kovářský hlavolam, co měl tak rád Perrin. Skoro všechno se opíralo o něco jiného. Horší bylo, že pod vším mohly být těžké trámy, které to držely pohromadě. Ale pokud by dokázaly vyčistit dost velký kus schodiště, aby prolezly, protáhly se mezi trámy… Bude to nebezpečné, ale když je nebezpečná cesta vaší jedinou do bezpečí, tak se po ní vydáte.
Pár prken se uvolnilo snadno. Naskládaly je dozadu. Pak už musely všechno vybírat opatrně, zkoumat, co spadne, když něco odstraní, a hmatat co nejdál, šátrat po hřebících, které se mohly zachytit, a snažit se nemyslet na to, že se celá ta hromada posune a rozdrtí jim ruku. Teprve pak mohly začít tahat, občas dvě společně, tahaly stále usilovněji, až kus konečně povolil. Šlo to pomalu, hromada občas zasténala a posunula se. Tehdy všechny odskočily a zadržovaly dech. Žádná se nepohnula, dokud si nebyly jisté, že se to celé nezřítí. Práce se stala jejich celým světem. Jednou měla Faile dojem, že slyší výt vlky. Vlci jí obvykle připomněli Perrina, ale ne tentokrát. Práce byla vším.
Pak Alliandre vyškubla kus prkna a masa se začala za velkého sténání posouvat. Směrem k nim. Všechny utekly dozadu. Hromada se zřítila za ohlušujícího rachotu a ještě větších mračen prachu.
Když přestaly kašlat a zase viděly, matně, se vším tím zvířeným prachem, byla zasypaná asi čtvrtina sklepa. Všechna jejich práce přišla vniveč, a horší bylo, že se změť nebezpečně nakláněla k nim. Se zaúpěním ještě trochu sedla a zastavila se. Všechno říkalo, že s prvním vytaženým prknem se jim to celé sesype na hlavu. Arrela se tiše rozplakala. Lákavé mezery propouštěly sluneční světlo a umožňovaly jim vidět ulici a nebe, ale nikde nebylo nic, kudy by mohly prolézt, dokonce ani Lacile ne. Faile viděla červený šátek, kterým Galina budovu poznačila. Třepetal se ve vánku.
S pohledem upřeným na šátek popadla Maighdin za rameno. „Chci, aby ses pokusila přimět ten šátek udělat něco, co by nezvládl vítr.“
„Ty chceš přilákat pozornost?“ zachraptěla Alliandre. „Je mnohem pravděpodobnější, že to bude Šaido, než někdo jiný.“
„Lepší než tady dole umřít žízní,“ opáčila Faile drsněji, než zamýšlela. Takže Perrina už nikdy neuvidí. Pokud ji ale Sevanna strčí do řetězů, aspoň bude živá, aby ji mohl zachránit. On ji zachrání, to věděla. Teď měla za úkol udržet naživu ženy, které šly za ní. A pokud to znamenalo zajetí, budiž. „Maighdin?“
„Mohla bych strávit celý den snahou obejmout pravý zdroj, a stejně se mi to nepodaří,“ poznamenala sluncovlasá žena nešťastně. Měla svěšená ramena a zírala do prázdna. Podle jejího výrazu před sebou viděla propast. „A pokud se mi ho podaří uchopit, stejně skoro nikdy nic nesetkám.“
Faile ji pustila rameno a uhladila jí vlasy. „Vím, že je to těžké,“ uklidňovala ji. „No, popravdě, nevím. Nikdy jsem to nezkoušela. Ale ty ano. A teď to dokážeš zase. Závisejí na tom naše životy, Maighdin. Vim, jakou v sobě máš sílu. Vidím to pořád. Ty se nevzdáváš. Vím, co dokážeš, a ty taky.“
Maighdin se pomalu narovnala a zoufalství jí z tváře sklouzlo. Možná stále viděla propast, ale pokud spadne, spadne bez zaváhání. „Zkusím to.“
Dlouho jen civěla na šátek, pak sklíčeně zavrtěla hlavou. „Pravý zdroj tam je, jako slunce těsně mimo dohled,“ šeptala, „ale pokaždé, když se ho pokusím obejmout, je to jako snažit se chytit prsty kouř.“
Faile honem vytáhla gai’šainské šaty z koše, pak další, a nevšímala si toho, že opasky a obojky padají na zem. „Posaď se,“ vybídla ji a upravila šaty na hromádku. „Udělej si pohodlí. Vím, že to dokážeš, Maighdin.“ Přitlačila ji dolů a sama se posadila vedle ní.
„Ty to dokážeš,“ pronesla Alliandre mírně a přisedla si k ní z druhé strany.
„Ano, dokážeš,“ šeptala Lacile a připojila se k nim.
„Já vím, že ano.“ I Arrela se spustila na podlahu.
Čas ubíhal a Maighdin zírala na šátek. Faile ji šeptem povzbuzovala a pevně se držela naděje. Náhle šátek ztuhl, jako by ho něco natáhlo. Když se šátek začal kývat sem a tam jako kyvadlo, Maighdin se blaženě usmála. Zhoupl se šestkrát, sedmkrát, osmkrát. Pak se zatřepetal ve větru a ochabl.