„To bylo úžasné,“ vydechla Faile.
„Úžasné,“ přidala se Alliandre. „Ty nás ještě zachráníš, Maighdin.“
„Ano,“ mumlala Arrela, „ty nás zachráníš, Maighdin.“
Existuje mnoho druhů bitev. Sedíce na podlaze a povzbuzujíce Maighdin, aby se snažila najít něco, co dokázala najít zřídkakdy, bojovaly o život, zatímco se šátek zhoupl a pak zase zavlál ve větru, zhoupl se a ochabl. Ale bojovaly dál.
Galina držela hlavu sklopenou a snažila se cestou z Maldenu nespěchat. Míjela zástupy bíle oděných lidí nosících vědra sem a tam. Nechtěla přilákat pozornost, ne bez toho prokletého opasku a náhrdelníku. Když se v noci převlékala, zatímco Therava dosud spala, vzala si je, ale bylo tak příjemné je sundat a schovat se šaty a ostatními věcmi, které si ukryla pro případ útěku, že prostě neodolala. Kromě toho by Theravu rozzlobilo, kdyby se vzbudila a zjistila, že tam není. Určitě by nechala hledat svou „malou Linu“ a každého označeného těmi šperky. No, zaplatí si jimi návrat do Věže, návrat na své právoplatné místo. Ta nafoukaná Faile a ostatní hlupačky už byly mrtvé, nebo brzy budou, a ona byla volná. Hladila hůl schovanou v rukávě a třásla se radostí. Volná!
Mrzelo ji, že musí nechat Theravu naživu, ale pokud by někdo vstoupil do jejího stanu a zjistil, že má v srdci vražený nůž, byla by Galina první podezřelá. Kromě toho… objevovaly se jí v hlavě obrazy, jak se naklání nad spící Theravou s jejím vlastním nožem v ruce, jak Therava otevírá ve tmě oči, jak ječí, ona nervózně pouští nůž, žebrá, prosí Theravu… Ne. Ne! Takhle by to nedopadlo. Určitě ne! Nechala Theravu naživu z nutnosti, ne protože je… Ne z žádného jiného důvodu.
Náhle zavyli vlci, byli všude kolem. Nohy se jí samy zastavily. Obklopovala ji nesourodá sbírka stanů, kulatých, špičatých, nízkých aielských. Prošla rovnou skrz gai’šainskou část tábora, aniž by si to uvědomila. Oči upřela na hřeben západně od Maldenu a trhla sebou. Kolem celého hřebene se převalovala hustá mlha halící stromy, kam až oko dohlédlo. Městské hradby zakrývaly hřeben na východě, ale byla si jistá, že i tam bude mlha. Ten chlap přišel! Veliký pán ji chraň, udělala to právě včas. No, tu svou hloupou ženušku nenajde, i když se mu podaří přežít, o co se pokoušel, a nenajde ani Galinu Casban.
Děkujíc Velikému pánovi, že jí Therava nezakázala jezdit – mnohem radši jí vnadila možností, že pokud se bude dostatečně plazit, tak ji pustí – spěchala ke svým ukrytým zásobám. Ať si tady hlupáci, kteří chtějí umřít, umřou. Ona je volná. Volná!
29
Poslední uzel
Perrin stál těsně pod hřebenem poblíž okraje mlhy a prohlížel si tábor i hradbami obehnané město dole. Pod sebou měl dvě stě kroků dlouhý, poměrně strmý svah řídce porostlý nízkými keři, asi sedm set dalších kroků k prvním stanům, potom skoro půl míle k městu. Teď to vypadalo blízko. Nepoužíval dalekohled. Odraz vycházejícího slunce – zlatorudého střípku nad obzorem – od čoček by mohl všechno pokazit. Šeď kolem něj se kroutila, ale ve skutečnosti se ve větru nehýbala, i když se vzdouvala a povlával mu plášť. Hustá mlha na protějším hřebeni, halící větrné mlýny, byla také příliš nehybná, pokud jste di ji pořádně prohlédli. Jak dlouho potrvá, než si toho někdo všimne? Nedalo se s tím nic dělat. Mlha byla cítit jako každá mlha, vlhká a trochu studená, ale Neald ji nějak dokázal upevnit, než šel plnit další úkoly. Slunce ji nerozpustí ani v poledne, aspoň to asa’man tvrdil. Všechno bude do poledne stejně vyřízené, tak nebo onak, ale Perrin doufal, že měl pravdu. Obloha byla jasná, vypadalo to na teplý jarní den.
Mimo tábor bylo jen pár Šaidů, tedy relativně, ale mezi stany se hemžily tisíce postav v bílém. Desítky tisíc. Oči ho bolely, jak mezi nimi hledal Faile. Srdce ho bolelo, jak ji toužil vidět, ale stejně tak se mohl snažit vybrat jeden konkrétní špendlík z kýblu špendlíků vysypaných na zem. Místo toho hleděl k městské bráně, která byla otevřená jako pokaždé, když ji viděl. Lákavě. Volala ho. Brzy Faile a její společníci zjistí, že je čas zamířit k bráně a vysoké pevnosti tyčící se na severním okraji města. Možná má nějakou práci, pokud měly Děvy pravdu, že se se zajatci zachází jako s gai’šainy, ale bude vědět, že má vyklouznout do pevnosti. Ona i její přátelé, Alyse nejspíš taky. Ať už plánuje se Šaidy cokoliv, Aes Sedai nebude chtít zůstat na bojišti. Druhá sestra v pevnosti by se mohla hodit. Světlo dej, aby na to nedošlo.
Pečlivě plánoval pro každý případ, jaký si uměl představit, až po naprostou pohromu, ale tohle nebyl žádný kovářský hlavolam, jakkoliv by si to přál. Zkroucené kousky železa v hlavolamu se pohybovaly jen určitým způsobem. Když jste je posunuli správným způsobem, hlavolam se rozložil. Lidé jimi mohli pohybovat na tisíc způsobů, občas směrem, který byste nikdy nepovažovali za možný, než k tomu došlo. Obstojí jeho plány, až Šaidové udělají něco nečekaného? A že to téměř jistě udělaji, takže mohl jenom doufat, že to nepovede k pohromě. S posledním, toužebným pohledem na maldenskou bránu, se obrátil a vyšel zpátky na hřeben.
V mlze ani on neviděl dál než na deset kroků, ale brzy mezi stromy našel Dannila Lewina. Štíhlý, skoro hubený, s nosem jako skoba a silnými kníry podle tarabonské módy, a vyčníval z davu, i když jste mu neviděli jasně do tváře. Ostatní dvouříčtí muži byli jen obrysy za ním, s větší vzdáleností stále méně zřetelní. Většina dřepěla nebo seděla na zemi a odpočívala, dokud mohla. Jori Congar se snažil nalákat pár dalších na vrchcáby, ale mluvil potichu, tak to Perrin nechal být. Nikdo stejně výzvu nepřijal. Jori měl se svými kostkami nezvykle velké štěstí.
Když Dannil uviděl Perrina, ohnul koleno a zamumlaclass="underline" „Můj pane.“ Ten chlap trávil příliš mnoho času s Faileinými lidmi. Říkal tomu, že získává vytříbenost, ať už to znamenalo cokoliv.
„Ať nikdo neudělá nějakou pitomost, jako právě já, Dannile. Někdo s bystrýma očima si mohl všimnout pohybu na okraji mlhy a poslat lidi, aby to prověřili.“
Dannil si nenápadně odkašlal do dlaně. Světlo, začínal být stejně hrozný jako ti Cairhieňané a Tairenové. „Jak říkáš, můj pane. Budu držet všechny zpátky.“
„Můj pane?“ ozval se z mlhy Balwerův hlas. „Á, tady jsi, můj pane.“ Mužík se objevil, následován dvěma většími stíny, ač ne o mnoho většími, než byl sám. Na jeho pokyn se zastavily, ve tmě nezřetelné, a on pokračoval dál sám. „Dole se objevil Masema, můj pane,“ vysvětloval tiše se sepjatýma rukama. „Za daných okolností jsem považoval za nejlepší držet Haviara a Neriona mimo dohled. Nemyslím, že by je podezíral. Myslím, že každého, kdo vzbudil jeho podezření, nechal zabít. Ale bude nejlepší, když je neuvidí.“
Perrin zaťal zuby. Masema měl být se svým vojskem za východním hřebenem, pokud se mu tak dalo říkat. Spočítal ty muže – a pár žen – jak se nejistě šourali průchody, vytvořenými dvěma aša’many, a pokud jich bylo dvacet tisíc, tak to bylo moc. Rozedraní a špinaví, jen tu a tam měl někdo přílbu, nemluvě o kyrysu, ale každá ruka svírala meč, oštěp, sekeru, halapartnu nebo kuši, a to včetně žen. Ženy mezi Masemovými následovníky byly mnohem horší než muži, a to už o něčem vypovídalo. Celá ta banda byla většinou dobrá jen k tomu, aby přinutila lidi přísahat, že budou následovat Draka Znovuzrozeného – v hlavě mu zavířily barvy a on je rozzlobeně smazal – k tomu a vraždění, pokud někdo odmítl. Dnes měli lepší úkol. „Možná přišel čas, aby se Haviar s Nerionem k Masemovým lidem už nevraceli,“ navrhl.