„Pokud si to přeješ, můj pane, ale podle mého soudu jsou stále v bezpečí, nakolik je to možné při jejich zaměstnání, a jsou ochotní.“ Balwer naklonil hlavu jako zvědavý vrabec na větvi. „Nejsou zkažení, pokud se toho bojíš, můj pane. Toto nebezpečí hrozí vždy, když někoho pošleš, aby předstíral, že je někým, kým není, ale já je pozorně hlídám.“
„Drž je tady, Balwere.“ Po dnešku a s trochou štěstí nezbude z Masemova vojska dost, aby je bylo nutné špehovat. Možná si dokonce ani nebudou muset dělat těžkou hlavou s Masemou.
Perrin slezl po opačném svahu zarostlém křovím kolem mayenerských a ghealdanských kopiníků, kteří čekali v mlze vedle svých koní, s kopími s fáborky opřenými o ramena, či zabodnutými do země. Červené přílby a kyrysy Okřídlené gardy mohly být na hřebeni celkem bezpečné, ne však leštěná ghealdanská zbroj, a protože by se jak Gallenne, tak Arganda naježili, pokud by dal jednomu přednost, čekali tady oba. Mlha se táhla ještě nějaký kus – Neald tvrdil, že to byl záměr, ale byl cítit překvapením a vzápětí radostí, když si uvědomil, co dokázal – a tak Perrin kráčel šedí až dolů, kde stály všechny vozy se zápřahy. Kolem se pohybovali nezřetelní cairhienští vozkové, kontrolovali postroje a dotahovali provazy na plachtách.
Masema čekal a Perrin by mu nejradši ukousl ruku, ale u jednoho vozu zahlédl bachratého Basela Gilla a zamířil k němu. Byla tu s ním Lini, zabalená do tmavého pláště, a Breana, s rukou kolem Lamželezova pasu. Lamželezo byl Perrinův mohutný sluha. Pantáta Gill si strhl klobouk a odhalil řídnoucí šedé vlasy sčesané přes pleš, kterou se jim však nedařilo zakrýt. Lini frkla a záměrně se pohledu na Perrina vyhýbala, zatímco předstírala, že si upravuje kapuci. Byla cítit hněvem a strachem, pantáta Gill pouze strachem.
„Je čas, abyste vyrazili na sever, pantáto Gille,“ řekl Perrin. „Až dorazíte k horám, sledujte je, dokud nenarazíte na Jehannahskou silnici. S trochou štěstí vás dohoníme, než se dostanete k horám, ale pokud ne, pošli Alliandřiny sluhy do Jehhanahu a sám se vydej průsmykem a zase na sever. Doženeme vás tak rychle, jak jen to půjde.“ Pokud se jeho plány příliš nezvrtnou. Světlo, byl jenom kovář, ne voják. Ale i Tylee nakonec souhlasila, že je to dobrý plán.
„Neopustím tohle místo, dokud nebudu vědět, že je Maighdin v bezpečí,“ oznámila Lini mlze slabounkým hláskem tvrdým jako železo. „A urozená paní Faile, pochopitelně.“
Pantáta Gill si přejel dlaní po hlavě. „Můj pane, říkali jsme si s Lamželezem, že bychom možná mohli pomoct tady. Urozená paní Faile pro nás hodně znamená a Maighdin… Maighdin je jedna z nás. Já vím, že nepoznám jeden konec meče od druhého, a Lamželezo taky ne.“ Jedním byl opásaný, ale pokud ho měl v ruce někdy během posledních dvaceti let, byl Perrin ochotný ten opasek kolem jeho teřichu celý sníst. Breane stiskla Lamželeza pevněji, ale on ji jen poplácal po rameni a položil ruku na jílec svého meče. Jizva zastírala jeho zjizvenou tvář a zapadlé klouby.
Byl hospodský rváč, ale i přesto dobrý chlap, nicméně šermíř nebyl.
„Jsi můj šambajan, pantáto Gille,“ prohlásil Perrin rázně. „Je tvou povinností doprovodit vozky, štolby a sluhy do bezpečí. Tvou a Lamželezovou. A teď už běžte.“ Tlouštík váhavě kývl. Breana si vydechla úlevou, když se Lamželezo klepl do čela na znamení, že se podvoluje. Perrin pochyboval, že ten vzdych slyšel, i když ji objal a něco uklidňujícího jí šeptal.
Lini nebyla tak poslušná. Se zády, jako by do nich měla vraženou tyč, znovu oslovila mlhu. „Neodejdu odtud, dokud nebudu vědět—“
Perrin hlasitě tleskl, až se polekala a podívala se na něj. „Tady můžeš tak nanejvýš chytit zimnici, jak stojíš v tom vlhku. A taky umřít, pokud se Šaidům podaří prorazit. Já Faile ven dostanu. Přivedu i Maighdin a ostatní.“ Přivede, nebo při pokusu o to zemře. Což nemělo smysl říkat nahlas, a taky to mělo dobrý důvod. Musel pevně věřit, že odejde s Faile a ostatními. „A ty pojedeš na sever, Lini. Faile by se na mě zlobila, kdyby se ti něco stalo. Pantáto Gille, zajistíš, že pojede s tebou, i kdybys ji měl svázat a naložit na vůz.“
Pantáta Gill drtil v rukou klobouk. Najednou byl cítit poplašeně a od Lini se táhlo rozhořčení. Do Lamželezova pachu proniklo pobavení, navíc si mnul nos, jako by zakrýval úsměv, nicméně Breana byla kupodivu taky rozhořčená. No, nikdy netvrdil, že rozumí ženám. Pokud nedokázal pochopit ženu, s níž byl sezdaný, což se mu spíš nedařilo než dařilo, potom nebylo pravděpodobné, že pochopí ostatní.
Nakonec Lini dokonce vylezla na kozlík sama, bez nutností použít násilí, ovšem pantátovi Gillovi srazila ruku, když se jí snažil pomáhat, a řada vozů vyjela mlhou k severu. Za jedním vozem, naloženým stany a majetkem moudrých, pochodoval hlouček bíle oděných gai’šainů, pokorných dokonce i teď, s nasazenými kapucemi a sklopenýma očima. Byli to Šaidové jatí v Cairhienu a za pár měsíců odloží bílou a vrátí se ke svému klanu. Perrin je nechával nenápadně hlídat, i přes to, že ho moudré ujišťovaly, že v tomto ohledu ji’e’toh dodrží bez ohledu na to, co ostatní všechno opustili, a vypadalo to, že měly pravdu. Stále jich bylo sedmnáct. Nikdo se nepokusil uprchnout a varovat Šaidy za hřebenem. Osy vozů byly namazané, ale jemu stále skřípaly a vrzaly. S trochou štěstí je dohoní ještě před horami.
Jak ho míjela řada náhradních koní na dlouhých opratích, jež drželi štolbové v sedlech, vynořila se z mlhy Děva a zamířila k řadě vozů. Ukázalo se, že je to Sulin, se šufou kolem krku, takže byly vidět krátké bílé vlasy, a závoj jí visel na prsa. Přes levou tvář měla nový šrám, jenž se přidá k ostatním jizvám, pokud nepřijme léčení od některé sestry. Možná to neudělá. Děvy měly na učednice moudrých divné názory, nebo možná šlo o to, že tyto učednice byly Aes Sedai. Dokonce i Annouru považovaly za učednici, jakkoliv jí nebyla.
„Šaidské hlídky na severu jsou mrtvé, Perrine Aybaro,“ ohlásila. „I muži, kteří je šli vystřídat. Tancovali dobře, na Šaidy.“
„Jsou nějaké oběti?“ zeptal se tiše.
„Elienda a Briain se probudily ze sna.“ Klidně mohla mluvit o počasí a ne o dvou mrtvých ženách, jež znala. „Všichni se nakonec musíme probudit. Aviellin jsme poslední dvě míle musely nést. Bude potřebovat léčení.“ Takže ho přijme.
„Pošlu s vámi jednu Aes Sedai,“ řekl. Oči upíral do tmy. Kromě řady koní před sebou ale nic neviděl. „Jakmile nějakou najdu.“
Ony ho našly, ještě pořádně nedomluvil. Annoura s Masuri vyšly z mlhy, vedouce své koně, spolu s Berelain a Masemou, jemuž se vyholená hlava vlhce leskla. Ani v mlze se nedalo přehlédnout, jak má pomačkaný hnědý kabát, ani hrubá záplata na rameni. Žádné zlato, které jeho následovníci naloupili, mu neuvízlo za nehty. Všechno šlo chudým. To byla jediná dobrá věc, která se dala o Masemovi říct. Ovšem značná část chudých, jimž šlo to zlato, zchudla proto, že jim majetek ukradli a krámy či hospodářství vypálili právě jeho lidé. Z nějakého důvodu měla Berelain dnes ráno na hlavě korunku první z Mayene, zlatého jestřába v letu na čele, přestože jezdecké šaty a plášť měla obyčejné tmavošedé. Pod její lehkou květinovou voňavkou byla cítit trpělivostí a úzkostí, což byla asi nejdivnější kombinace, jakou kdy Perrin cítil. Přišlo s nimi i šest moudrých, tmavé loktuše přehozené přes ramena, složené šátky kolem spánků jim přidržovaly dlouhé vlasy. Vedle všech těch náhrdelníků a náramků ze zlata a slonoviny vypadala Berelain pro jednou oblečená prostě. Byl mezi nimi i Aram, jílec meče s vlčí hlavou se mu zvedal nad červeně pruhované rameno a ani mlha nedokázala skrýt, že se tentokrát nemračí. Přesunul se k Masemovi a málem se hřál v jakémsi světle, co Masema vydával. Perrin si říkal, jestli neměl Arama poslat pryč s vozy. Jenomže kdyby to udělal, Aram by určitě seskočil a odplížil se zpátky, jen co by byl Perrin z dohledu.