Červený šátek nad nimi byl sotva viditelný mezerou v té spleti. Už nějakou dobu visel zplihle, pokud ho zrovna nezvedl vítr. Maighdin na něj upřeně hleděla. Špinavý obličej se jí leskl potem a dýchala, jako by utíkala. Náhle se šátek napjal a začal se houpat, jednou, dvakrát, třikrát. Vánek s ním zatřepetal a on spadl. Maighdin dál zírala.
„To bylo krásné,“ zachraptěla Faile. Druhá žena začínala být unavená. Mezi jednotlivými úspěchy uplynulo pokaždé víc času a šátek ztuhl na kratší dobu. „Bylo to—“
Náhle se vedle šátku objevila tvář a látku sevřela ruka. Chvíli si myslela, že se jí to jen zdá. Byl to Aravinein obličej rámovaný bílou kapucí.
„Vidím ji!“ zvolala vzrušeně. „Vidím urozenou paní Faile a Maighdin! Jsou naživu!“ Ozval se jásot, ale rychle utichl.
Maighdin se zapotácela, jako by měla spadnout, ale na tváři jí vykvetl úsměv. Faile za sebou uslyšela pláč. Samotné jí bylo radostí do pláče. Našli je přátelé, ne Šaidové. Ještě by mohly vyváznout.
Vstala a popošla blíž k nakloněné hromadě ohořelých trosek. Snažila se dostat do úst trochu vlhkosti, ale nedařilo se jí to. „Všechny jsme naživu,“ vypravila ze sebe. „Jak jste nás ve Světle našli?“
„To Theril, má paní,“ vysvětlovala Aravine. „Ten rošťák šel za vámi i přes tvoje rozkazy, a Světlo mu za to žehnej. Viděl Galinu odcházet, pak spadl dům, a on si myslel, že jste mrtvé. Sedl si a brečel.“ Kdosi zaprotestoval s hrubým amadicijským přízvukem a Aravine pootočila hlavu. „Poznám někoho, kdo brečel, když ho uvidím, chlapče. Buď rád, že jsi s tím přestal. Když uviděl, jak se ten šátek hýbe, má paní, přiběhl pro pomoc.“
„Řekni mu, že slzy nejsou žádná hanba,“ nakázala jí Faile. „Pověz mu, že jsem viděla plakat svého manžela, když byl čas na slzy.“
„Má paní.“ Aravine zaváhala. „Říkal, že když Galina odcházela, vytáhla jeden trám. Jako kdyby použila páku, povídal. Prý tu budovu shodila ona.“
„Proč by to dělala?“ chtěla vědět Alliandře. Pomohla Maighdin na nohy a podpírala ji, než došly k Faile. Lacile s Arrelou se k nim připojily a střídavě se smály a plakaly. Alliandře měla tvář jako bouřkový mrak.
Faile se ušklíbla. Kolikrát za poslední hodiny si přála, aby mohla vzít tu facku zpátky? Galina dala slovo. Mohla být černá adžah? „Na tom teď nezáleží. V každém případě jí to vrátím.“ Jak, byla jiná otázka. Nakonec, Galina byla Aes Sedai. „Aravine, kolik lidí jsi přivedla? Můžeš—“
Velké ruce popadly Aravine za ramena a odsunuly ji. „Dost řečí.“ V mezeře se objevil Rolanův obličej se šufou kolem krku a závojem na prsou. Rolan! „Nemůžeme nic odklidit, dokud tam stojíte, Faile Bašere. Až začneme, mohlo by to celé spadnout. Jděte na druhou stranu a držte se u zdi.“
„Co tady děláš?“ vyjela.
Uchechtl se. On se uchechtl! „Pořád nosíš bílou, ženská. Dělej, co ti říkám, nebo až tě odtamtud dostanu, pořádně ti naplácám. A pak ti možná osuším slzy líbací hrou.“
Vycenila na něj zuby a doufala, že to nebude brát jako úsměv. Měl pravdu, že musejí odejít, a tak všechny odvedla co nejdál, a tam se přikrčily u zdi. Slyšela venku hlasy, jako by se lidé bavili, jak přesně vyčistit cestu, aniž by jí zbytek budovy nespadl na hlavu.
„Všechno k ničemu,“ vyhrkla Alliandre hořce. „Kolik Šaidú tam nahoře asi je?“
Dřevo hlasitě zaskřípalo a hromada se nahnula trochu víc. Hlasy se ozvaly znovu.
„Nemám tušení,“ přiznala Faile. „Ale musejí to být Mera’din, ne Šaidové.“ Šaidové se s bezbratrými nemísili. „Ještě bychom mohly mít naději.“ Rolan ji určitě pustí, jakmile se dozví o Dairaine. Ovšemže ano. A pokud zůstane umíněný… V tom případě udělá, co bude nezbytné, aby ho přesvědčila. Perrin to nemusí zjistit.
Znovu zaskřípalo dřevo o dřevo a hromada trámů a prken se naklonila ještě víc.
Mlha zakrývala slunce, ale Perrin odhadoval, že už musí být pozdní dopoledne. Brzy se objeví Grady. Už by tu měl být. Pokud bude příliš unavený, aby udělal další průchod… Ne.
Grady přijde. Brzy. Ale ramena měl napjatá, jako by celý den pracoval v kovárně.
„Povídám ti, že se mi to ani trochu nelíbí,“ zamumlal Gallenne. V husté mlze byl jeho červený klípec jen dalším stínem. Jeho mohutný ryzák do něj strkal nosem, jak byl netrpělivý, a on ho netrpělivě poplácával. „Pokud chce Masema opravdu zabít mou paní první, tak ho vyřiďme hned. Máme přesilu. Tu jeho tělesnou stráž přemůžeme ve chvilce.“
„Hlupáku,“ zavrčel Arganda ohlížející se doprava, jako by ve vířící šedi Masemu a jeho muže viděl. Na rozdíl od Mayenera si postříbřenou přílbu se třemi bílými chocholy nasadil. A taky kyrys, vykládaný zlatem a stříbrem, lesknoucí se kapkami vody. Mlha nemlha, jeho zbroj jako by zářila. „Myslíš, že dokážeme zabít dvě stě mužů nehlučně? Křik by bylo slyšet na druhé straně hřebene. Ty máš svou vládkyni tam, kde ji můžeš obklopit devíti sty muži a možná ji dostat do bezpečí. Alliandre je pořád v tom zatraceném městě mezi Šaidy.“
Gallenne se naježil a sáhl po meči, jako by se chtěl pocvičit na Argandovi, než přejde k Masemovi.
„Dneska budeme zabíjet jenom Šaidy,“ prohlásil Perrin rázně. Gallenne zabručel, ale nehádal se. Přesto páchl nespokojeností. Ochrana Berelain znamenala, že se Okřídlená garda nedostane do boje.
Nalevo se objevil namodralý záblesk ztlumený hustou mlhou a Perrin se uvolnil. V mlze se objevil Grady a rozhlížel se kolem sebe. Když uviděl Perrina, zrychlil krok, ale šel nejistě. Byl s ním další muž a vedl vysokého, tmavého koně. Perrin se usmál poprvé za dlouhou dobu.
„Rád tě zase vidím, Tame,“ řekl.
„I já tebe, můj pane.“ Tam al’Thor byl stále hromotluk, který byl schopný pracovat od úsvitu do soumraku, ale vlasy mu úplně zbělely, co ho Perrin viděl naposledy, a na otevřeném obličeji mu přibyly vrásky. Argandu s Gallenem si pozorně prohlédl. Nóbl zbroj na něj dojem nedělala.
„Jak se držíš, Grady?“ zeptal se Perrin.
„Držím se, můj pane.“ Ošlehaný muž byl k smrti utahaný. Takhle v mlze vypadal starší než Tam.
„No, jakmile tady skončíš, připoj se k Mišimovi. Chci, aby na něj někdo dohlédl. Někdo, kdo ho znervózňuje natolik, aby nezačal uvažovat o tom, že by mohl změnit to, co slíbil.“ Moc rád by Gradymu řekl, ať průchod zaváže. Byla by to krátká cesta, vzít Faile zpátky do Dvouříčí. Ale pokud by se něco zvrtlo, byla by to krátká cesta i pro Šaidy.
„Nevím, jestli bych teď vyplašil i kočku, můj pane, ale dělám, co můžu.“
Tam se zamračil za Gradym, jenž zmizel v kalném šeru. „Kéž bych se sem mohl dostat jinak,“ povzdechl si. „Před nějakou dobou navštívili Dvouříčí takoví jako on. Jeden si říkal Mazrim Taim, a to jméno jsme všichni slyšeli. Falešnej Drak. Akorát že teď nosí černej kabát s nóbl výšivkou a říká si M’Hael. Všude mluvili, jak učí muže usměrňovat, o Černý věži.“ Mluvil trpce. „Vesnická rada se to pokusila zarazit, ženskej kroužek taky, ale nakonec s sebou odvedli přes čtyřicet kluků a mužů. Díky Světlu dostali někteří rozum, jinak by jich měli desetkrát tolik.“ Zalétl pohledem k Perrinovi. „Taim říkal, že ho poslal Rand. Rand je přej Drak Znovuzrozený.“ Byl v tom náznak otázky, snad naděje, že to Perrin popře, možná chtěl vědět, proč Perrin mlčel.