Tomu znovu zavířily v hlavě barvy, ale zahnal je a odpověděl bez odpovědi. Co bylo, bylo. „Teď se s tím nedá nic dělat, Tame.“ Podle Gradyho a Nealda nenechávala Černá věž muže jít jen tak, pokud se jednou upsali.
Do Tamova pachu pronikl smutek, i když na sobě nedal nic znát. Znal osud mužů, kteří dokážou usměrňovat. Grady a Neald tvrdili, že mužská polovina pravého zdroje je už čistá, ale Perrin si to neuměl představit. Co bylo, bylo. Uděláte práci, kterou dostanete, jdete po cestě, po které musíte, a to je všechno. Nemělo smysl stěžovat si na puchýře nebo kameny pod nohama.
Perrin pokračoval. „Toto je Bertain Gallene, pan kapitán Okřídlené gardy, a Gerard Arganda, první kapitán Hradební legie.“ Arganda se ošil. To jméno mělo v Ghealdanu politickou váhu a Alliandre očividně nebyla dost silná, aby prohlásila, že legii znovu vytváří. Balwer ale měl nos na vyčenichání tajemství. Tohle zajistí, že se Arganda nevrhne naslepo za svou královnou. „Gallene, Argando, tohle je Tam al’Thor. Je to můj první kapitán. Prostudoval sis mapu, Tame, a můj plán?“
„Prošel jsem to, můj pane,“ opáčil Tam suše. Ovšemže ano. „Podle mě je to dobrej plán. Stejně dobrej jako všechny, dokud nezačnou lítat šípy.“
Arganda vložil nohu do třmene. „Pokud je to tvůj první kapitán, můj pane, nemám námitky.“ Předtím jich měl spoustu. Ani jeho, ani Gallenneho nepotěšilo, že Perrin staví někoho nad ně.
Ze svahu se ozval poplašený křik čemokřídlé pisily. Jen jeden. Kdyby to byl skutečný pták, tak by se opakoval.
Perrin se vyškrábal nahoru. Arganda s Gallennem ho na koních předjeli, ale rozestoupili se a odjeli ke svým mužům, až zmizeli v mlze. Perrin pokračoval nahoru. Téměř na kraji mlhy stál Dannil a díval se do šaidského tábora. Ukazoval, ale důvod jeho úleku byl zřejmý. Velká skupina algai’d’siswai vybíhala ze stanů, asi čtyři stovky. Šaidové občas vysílali oddíly nájezdníků, ale tenhle mířil přímo proti Perrinovi. Šli krokem, ale na hřeben to nebylo daleko.
„Je čas se jim ukázat, Dannile,“ prohlásil Perrin. Odepjal si plášť a přehodil ho přes nízký keř. Vrátí se pro něj později. Pokud bude moct. Teď by se mu jenom pletl do cesty. Dannil naznačil poklonu a odspěchal mezi stromy. Objevil se Aram s mečem v ruce. Byl cítit nedočkavostí. Špendlík z pláště si Perrin pečlivě uložil do kapsy. Dala mu ho Faile. Nechtěl ho ztratit. Nahmátl kožený řemínek s uzly, které vázal každý den jejího zajetí. Vytáhl ho a bez ohlížení ho pustil na zem. Dnes ráno udělal poslední uzel.
Zastrčil si palce za široký opasek s kladivem a nožem a vyšel z mlhy. Aram postupoval po špičkách, připravený v šermířském postoji. Perrin jenom šel. Dopolední slunce, které bylo skutečně v polovině cesty k poledni, mu svítilo do očí. Zvážil, že zaujme postavení na východním hřebeni a Masemovy muže postaví sem, ale to by znamenalo delší cestu k bráně. Hloupý důvod, ale brána ho přitahovala jako magnet železné piliny. Uvolnil si těžké kladivo ve smyčce u pasu a nůž taky. Čepel měl dlouhou jako jeho ruka.
Příchod dvou mužů, zdánlivě lhostejně mířících k nim, Šaidy zarazil. No, možná ne lhostejně, vzhledem k Aramově meči. Museli by být slepí, aby tu čepel přehlédli. Museli sí říkat, jestli snad nejsou šílenci. V polovině svahu se Perrin zastavil.
„Uvolni se,“ řekl Aramovi. „Takhle se unavíš.“
Druhý muž kývl, aniž by spustil oči ze Šaidů, a rozkročil se. Byl cítit jako lovec nebezpečné kořisti, kterou je odhodlaný strhnout.
Po chvíli k němu pomalu vykročilo půl tuctu Šaidů. Nezahalili se. Nejspíš doufali, že ho s Aramem zaženou. Mezi stany si lidé ukazovali na ty dva hlupáky na svahu.
Dusot nohou a kopyt ho přiměl se ohlédnout přes rameno. Argandovi Ghealdaňané se z mlhy vynořili první, s leštěnými kyrysy a přílbami, a jeli za vlnícím se červeným praporcem se šestihrotými stříbrnými hvězdami Ghealdanu. Okřídlená garda se vzápětí objevila ve své červené zbroji za zlatým mayenerským jestřábem na modrém poli. Dannil mezi nimi začal řadit dvouříčské muže, do trojřadu. Každý muž měl toulec plný šípů a taky svazek střel, který zapíchl do hlny, než přeřízl provázek. Měli i meče, ale halapartny a ostatní tyčové zbraně nechali ráno na vozech. Jeden z nich přitáhl praporec s červenou vlčí hlavou, ale žerď byla šikmo zaražená do země za nimi. Neměl ji kdo nést. I Dannil držel luk.
Masema a jeho kopiníci zaujali postavení napravo od Okřídlené gardy a jejich špatně ovládaní koně se vzpínali a hopsali. Zbroj měli hnědou, jak z ní oškrábali rez, místo aby ji pořádně očistili. Masema byl vepředu s mečem u pasu, ale bez přílby a kyrysu. Ne, odvaha mu skutečně nescházela. Mračil se na Mayenery, v jejichž středu mezi lesem kopí Perrin rozeznával Berelain. Neviděl jí do tváře, ale předpokládal, že výraz bude mít mrazivý. Důrazně protestovala proti tomu, aby se její vojáci drželi v boji zpátky, a on musel být velmi důrazný, aby pochopila, co je rozumné. Světlo, ta ženská skoro navrhla, že je povede do útoku!
Moudré a dvě Aes Sedai prošly mezi Ghealdaňany a Dvouříčskými v doprovodu Děv, které měly kolem paže ovázaný dlouhý pruh červené látky, visící až k zápěstí. Aviellin nerozeznal, ale podle počtu musela být mezi nimi, jak byla čerstvě vyléčená. Černé závoje jim zakrývaly obličej kromě očí, ale nepotřeboval jim vidět do tváře či je cítit, aby věděl, jak jsou rozhořčené. Označení bylo nutné, aby se vyhnuly nehodám, ale Edarra si musela dupnout, aby si je vzaly.
Zachřestily náramky, jak si Edarra upravila tmavou loktuši. S hladkými, osmahlými tvářemi, které působily tmavší kvůli světle žlutým vlasům, vypadala o něco starší než Perrin, ale v modrých očích měla neotřesitelný klid. Měl podezření, že je mnohem starší, než vypadala. Ty oči viděly hodně. „Myslím, že to brzo začne, Perrine Aybaro,“ podotkla.
Perrin kývl. Brána ho volala.
Příchod skoro dvou tisíc kopiníků a dvou set lučištníků stačil, aby si Šaidové začali zvedat závoje a rozestupovat se, zatímco další běželi od stanů, aby se k nim připojili v prodlužující se linii. Ukazovali si prsty i oštěpy a Perrina to přimělo se znovu ohlédnout.
Na svahu byl Tam a další Dvouříčtí se hrnuli z mlhy s dlouhými luky v rukou. Někteří se snažili promísit s muži, kteří následovali Perrina, znovu se spojit s bratry, syny, synovci, kamarády, ale Tam je zahnal a klusem jezdil na svém černém valachovi sem a tam, jak je rovnal do trojřadu po obou stranách jezdců. Perrin zahlédl Hua Barrana a jeho stejně hubeného bratra Tada, stájníky z hostince U Vinného střiku, Bara Dowtryho s hranatým obličejem, jen o pár let staršího, než byl sám, z něhož se stával slavný truhlář, a vyzáblého Thada Torfinna, který zřídkakdy opouštěl svoje hospodářství, pokud tedy nešel do Emondovy Role. Byl tu Oren Dautry, hubený a vysoký, a stál mezi plešatým hromotlukem Jonem Ayellinem a Kevem Barsterem, jemuž se očividně konečně podařilo dostat zpod máminých sukní, když byl tady. Přišli Marwinové, al’Daiové, al’Seenové a Coleové. Thaneové a al’Caarové a Craweové, muži ze všech rodin, co znal, muži, které nepoznával, až z Devenského Průseku či z Hlídky nebo od Tarenského Přívozu, všichni zachmuření, se dvěma plnými toulci a dalšími svazky šípů k tomu. A mezi nimi byli vidět další, muži s měděnou pletí, muži s průhlednými závoji přes spodní část obličeje, muži se světlou pletí, kteří prostě nevypadali na Dvouříčské. Taky měli pochopitelně kratší luky – naučit se zacházet s dvouříčským dlouhým lukem trvalo celý život – ale každý, koho viděl, se tvářil stejně odhodlaně jako jakýkoliv Dvouříčský. Co ve Světle tady dělají cizinci? A zástupy přibíhaly dál, až nakonec v těch třech řadách stály nejméně tři tisíce mužů, možná čtyři.