Tam sjel k Perrinovi a obhlížel rostoucí řady Šaidů dole, ale jako by slyšel Perrinovu nevyslovenou otázku. „Požádal jsem o dobrovolníky z řad dvouříčskejch chlapů a vybral nejlepší střelce, ale pak začali po skupinkách přicházet ti, co jsi je vzal pod svoje křídla. Dal jsi jim a jejich rodinám domovy, a oni říkají, že teď jsou taky Dvouříčtí. Některý ty luky nemají dostřel víc než dvě stě kroků, ale chlapi, který jsem vybral, trefí, na co namíří.“
Šaidové dole začali bušit oštěpy do kůží potažených puklířů. RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat! Znělo to jako hromobití. Příval zahalených postav vybíhajících od stanů zeslábl do čůrku a nakonec ustal docela. Byli tu zjevně všichni algai’d’siswai. To bylo nakonec v plánu. Muselo jich být skoro dvacet tisíc a všichni bušili do štítů. RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat!
„Po aielský válce jsem doufal, že tohle už nikdy neuslyším,“ pronesl Tam hodně nahlas. Ten zvuk dokázal jít člověku na nervy. „Dáš rozkaz ty, urozený pane Perrine?“
„Udělej to ty.“ Perrin si znovu uvolnil kladivo a nůž. Neustále přebíhal od Šaidů k městské bráně a tmavé hmotě pevnosti ve městě. Faile bude tam.
„Brzy to zjistíme,“ poznamenala Edarra. Měla na mysli účinnost čaje. Pokud nepočkali dost dlouho, jsou všichni mrtví. Ale hlas měla klidný. Aram vedle ní už byl zase na špičkách a meč držel před sebou.
Perrin slyšel Tama, jak volá, zatímco projížděl kolem řad lučištníků. „Dlouhý luky, nasadit! Krátký luky, čekejte, až budou blíž! Dlouhý luky, nasadit! Krátký luky, čekejte, až budou blíž! Nenapínej luk, ty pitomče! Máš přece rozum! Dlouhý luky…!“
Dole se asi čtvrtina Šaidů obrátila a rozběhla se k severu podél hřebene. Do puklířů ovšem třískat nepřestali. Dalši čtvrtina vyrazila k jihu. Hodlali je obejít a chytit muže na svahu do kleští. Flankování, tak tomu říkala Tylee. Ti, kdo zůstali, si zatím strkali oštěpy do postrojů k pouzdrům na luk, puklíře si věšeli k pasu a připravovali si luky.
„Moc brzo,“ zamumlala Edarra.
Od stanů k hřebeni vyletěla ohnivá koule větší než mužská hlava, pak další, dvakrát větší, a pak hotový proud. První dosáhla nejvyššího bodu své dráhy a začala padat dolů. S hlasitým zaduněním vybuchla asi sto kroků nad jejich hlavami. V rychlém sledu vybuchly neškodně i ostatní, ale blížily se další; plamenné koule se řítily k hřebeni v neutuchající záplavě. Z bezmračné oblohy sjel rozeklaný blesk a vybuchl s ohlušujícím prásknutím a za velké spršky jisker, aniž by se přiblížil k zemi.
„Tak patnáct, dvacet moudrých čaji uniklo,“ podotkla Edarra, Jinak by se už připojily další. Vidím usměrňovat jenom devět žen. Zbytek musí být ve stanech.“ Dohoda, kterou uzavřel se Seančany, se jí nelíbila skoro tolik co Aes Sedai, ale hlas měla klidný. Podle ní Šaidové porušili ji’e’toh do takové míry, že nebylo jisté, zda se ještě někdy budou moct nazývat Aiely. Pro ni byli něčím, co je nutné od aielského tělesa odříznout, a jejich moudré byly nejhorší částí té choroby, protože to dopustily. Masuri napřáhla ruku, ale Edarra jí položila ruku na rameno. „Ještě ne, Masuri Sokawo. Řekneme ti kdy.“ Masuri poslušně kývla, i když byla cítit netrpělivostí.
„No, například já se cítím v nebezpečí,“ prohlásila Annoura rázně a ruku napřáhla. Edarra se na ni upřeně podívala a Aes Sedai po chvíli dala ruku dolů. Korálky v copáncích zachřestily, jak odvrátila hlavu před upřeným pohledem moudré. V pachu měla silný neklid. „Tak možná můžu ještě chvíli počkat,“ zamumlala.
Ohnivé koule létající po nebi dál vybuchovaly ve výšce, i blesky mířící na hřeben, nicméně Šaidové nečekali. S řevem se hlavní voj rozběhl rychle k hřebeni. A z plných plic zpíval. Perrin pochyboval, že kdokoliv jiný na svahu rozezná víc než jenom hulákání, ale on slova slabě zachytával. Zpívali v kánonu.
Zahnal ten zvuk a zaletěl pohledem za ženoucí se masu zahalených postav k maldenské bráně. Železné piliny k magnetu. Postavy dole jako by trochu zpomalily, i když on věděl, že to neudělaly. Všechno mu v takové chvíli připadalo zpomalené. Jak dlouho, než budou v dosahu? Urazily zhruba polovinu vzdálenosti k hřebeni.
„Dlouhý luky, zvednout! Na můj povel!“ řval Tam. „Dlouhý luky, zvednout! Na můj povel!“
Perrin potřásl hlavou. Bylo to příliš brzy. Za ním zadrnčely tisíce tětiv. Šípy vylétly k obloze. Ta jako by zčernala. Brzy následovala druhá salva, pak třetí. Ohnivé koule mezi nimi vypalovaly pásy, ale stále na Šaidy padaly ve vražedném krupobití tisíce střel. No ovšem. Zapomněl připočítat elevaci lučištniků. Tím získali o něco větší dostřel. Věřte Tamovi, že si toho hned všimne. Ne každý šíp pochopitelně zasáhl cíl. Mnohé se zabodly do země. Asi polovina trefila algai’d’siswai, prorážela končetiny, zasahovala trupy. Ranění Šaidové sotva zpomalili, i když měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Ale nechávali za sebou stovky umírajících a druhá salva složila další stovky, stejně jako třetí, čtvrtá… a pátá už byla ve vzduchu. Šaidové běželi dál, předkláněli se, jako by se hnali v prudkém lijáku, zatímco ohnivé koule a blesky jejich moudrých vybuchovaly vysoko nad hlavou. Už se nezpívalo. Někteří zvedali luky a stříleli. Jeden šíp Perrina škrábl na ruce, ale zbytek nedoletěl. Ale ne o moc. Dalších dvacet kroků a—
Náhlý ostrý zvuk seančanských rohů přilákal jeho pozornost na sever a na jih právě včas, aby viděl, jak mezi oddíly na křídlech dopadají bleskové oštěpy. Damane se prozatím držely mezi stromy, ale konaly své vražedné dílo. Výbuchy ohně či blesky rozhazovaly lidi jako suché větvičky. Ti algai’d’siswai neměli tušení, odkud se útoky berou. Běželi ke stromům, ke svým vrahům. Některé ohnivé koule z tábora zamířily k lesu, kde byly damane, a blesky bodaly do stromů, ale se stejně malým účinkem jako ty na hřebeni. Tylee tvrdila, že damane se používají k nejrůznějším úkolům, ale pravdou bylo, že to byly zbraně a ony i sul’dam v tom byly opravdu dobré.
„Teď,“ řekla Edarra a do Šaidů začaly pršet ohnivé koule. Moudré a Aes Sedai pohybovaly rukama, jako by něco házely, jak nejrychleji dokázaly, a z konečků prstů jim pokaždé jako kdyby vyletěla koule plamenů. Mnohé pochopitelně vybuchly příliš brzy. Šaidské moudré pracovaly na vlastní obraně. Jenomže čím byli algai’d’siswai bliž k hřebeni, tím méně času měly na reakci. Mezi Šaidy se rozprskávaly ohnivé koule, odhazovaly lidi a vyhazovaly do vzduchu utrhané končetiny. Modrostříbrné blesky už také často zasáhly cíl. Perrin měl zježené chloupky na pažích. Vlasy na šíji se mu zvedaly. Ve vzduchu praštěly výboje.
Zatímco mezi lidi dole vrhaly smrt, Edarra a ostatní dál odrážely šaidské moudré, a Dvouříčtí muži celou dobu stříleli z luků, jak rychle to jen šlo. Cvičený střelec dokázal dostat do vzduchu dvanáct šípů za minutu, a vzdálenost byla menší. Šaidům k hřebeni scházelo sotva dvě stě kroků. Jejich střely stále dopadaly před Perrinem, ale dvouříčské šípy na tuto vzdálenost zasáhly cíl pokaždé. Každý lučištník si vybíral své cíle, takže Perrin viděl algai’d’siswai padat se dvěma, třemi, dokonce i čtyřmi střelami v sobě.