Tělo zvládne jenom něco. Šaidové se začali vracet. Nebyl to útěk. Neprchali. Mnozí stále stříleli proti hřebenu, i když neměli naději, že tam dostřelí. Ale otočili se jako na rozkaz a běželi, snažili se předběhnout dvouříčské střely a déšť ohně a blesků, které je pronásledovaly. Křídla se také stahovala, jak se mezi stromy objevili kopiníci, vytvořili řady tisíc koní široké a pomalu postupovali, zatimco Šaidy sužovaly blesky a oheň.
„Po řadách!“ houkl Tam. „Postoupit tři kroky a pal!“
„Krokem vpřed!“ zařval Arganda.
„Za mnou!“ ječel Masema.
Perrin měl jít pomalu s ostatními, ale jak vykročil ze svahu, stále zrychloval. Brána ho přitahovala. Krev se mu měnila v oheň. Elyas tvrdil, že je to přirozený pocit, když je v ohrožení života, ale on to neviděl. Kdysi se skoro utopil v Luhu, a tehdy necítil nic podobného vzrušení, které jím proudilo nyní. Někdo vzadu volal jeho jméno, ale on klusal dál a zrychloval. Vytáhl kladivo a levou rukou tasil meč. Uvědomil si, že vedle něj utíká Aram, ale on se soustředil jenom na bránu a Šaidy, kteří stáli mezi ním a Faile. Oheň, blesky a šípy mezi ně padaly jako krupobití a oni se už neobraceli, aby také stříleli, i když se občas přes rameno některý ohlédl. Mnozí ale podpírali raněné, kteří za sebou táhli nohu nebo se drželi za bok, z něhož trčel dvouříčský šíp, a on je doháněl.
Náhle se půl tuctu zahalených mužů obrátilo, popadlo oštěpy a vyrazilo proti němu a Aramovi. To, že nepoužili luky, znamenalo, že jim došly šípy. Slýchal příběhy o šampiónech, o mužích, kteří o budoucnosti rozhodovali soubojem a obě armády se zavázaly, že se podřídí výsledku. Aielové žádné takové příběhy neměli. On ale nezpomalil. Jeho krev byla ohněm. On byl ohněm.
Jednoho Šaida zasáhla do hrudi dvouříčská střela, a jak padal, hroutili se tři další s asi deseti šípy v sobě. Jenomže se s Aramem dostali už příliš blízko ke zbývajícím dvěma. Nikdo kromě nejlepšího střelce by neriskoval, že zasáhne jeho nebo Arama. Ten přeplul k jednomu Šaidovi, jako by tančil, a jeho čepel byla vidět rozmazaně, ale Perrin neměl čas se dívat, jak bojují ostatní. Zahalený muž o hlavu vyšší než on po něm bodl krátkým oštěpem drženým dole. Perrin ho odrazil nožem a rozmáchl se kladivem. Šaido se ho pokusil zastavit puklířem, ale Perrin nepatrně změnil dráhu a slyšel, jak kosti v mužově předloktí praskají pod deseti librami oceli poháněnými kovářskou paží. Prošel kolem oštěpu a bez zpomalení sekl Šaida nožem přes krk. Vystříkla krev a on běžel dál, zatímco muž ještě padal. Musel se dostat k Faile. Oheň v jeho krvi, oheň v jeho srdci. Oheň v jeho hlavě. Nikdo a nic ho neudrží, musel se dostat k Faile.
30
Před branou
Faile se pokoušela odhadnout čas podle sklonu paprsků pronikajících mezerami ve zřícené budově. Vypadalo to, že za chvíli bude poledne. Odklizený byl zatím jen malý kousek na vrcholku schodiště. Už by mohly po jedné prolézt, pokud by se některá odvážila vyšplhat po šikmé hromadě zčernalého rumu, ale pořád to vypadalo, že se vše vzápětí zřítí. Změť každou chvíli hrozivě zavrzala. Jediná dobrá věc byla, že jim nepršelo na hlavu. Otázka však byla, jak dlouho to vydrží. Už nějakou dobu slyšela hromobití – hodně silné a pomalu se blížilo. Dunělo to téměř nepřetržitě. Takhle prudká bouře by nejspíš stačila, aby budova spadla. Světlo, ale že měla žízeň.
Náhle se v otvoru objevil Rolan a lehl si na kamennou podestu. Neměl svůj postroj s lukem. Opatrně prolezl sutí. Hromada pod jeho váhou tiše sténala. Kinhuin, zelenooký Aiel o dobrou dlaň menší než on, si klekl a držel ho za kotníky. Nahoře byli zřejmě jen tři bezbratří, ale to bylo o tři víc, než potřebovala.
S hlavou a rameny nad troskami Rolan natáhl ruku. „Už není čas, Faile Bašere. Vezmi mě za ruku.“
„Nejdřív Maighdin,“ pronesla Faile ochraptěle a zahnala unavené námitky sluncovlasé ženy. Světlo, ale že měla ústa pokrytá prachem a příliš suchá, než aby v nich měla ještě nějaké sliny. „Pak Arrela a Lacile. Já půjdu poslední.“ Alliandre kývala, ale Arrela s Lacile se snažily odporovat. „Zmlkněte a dělejte, co říkám,“ nařídila jim. Hrom bil a bil. Bouře, kterou doprovází takové hromobití, přinese potopu, nejenom obyčejný déšť.
Rolan se zasmál. Jak se mohl smát v takové chvíli? Přestal, teprve když ohořelé trámy pod ním zaúpěly, jak se otřásal. „Pořád nosíš bílou, ženská. Tak zmlkni a dělej, co říkám.“ V jeho hlase byl náznak posměchu, ale když dodaclass="underline" „Nikoho nevytáhnu dřív než tebe,“ bylo to jako odlité ze železa.
„Má paní,“ zachraptěla Alliandre, „podle mě to myslí vážně. Pošlu ostatní v pořadí, jaké jsi určila.“
„Přestaň trucovat a podej mi ruku,“ nařídil Rolan.
Ona netrucuje! Ten chlap dokázal být stejně protivně umíněný jako Perrin. Akorát že u Perrina to bylo zajímavé, ne protivné. No, ne úplně. Zvedla co nejvíc ruku a nechala se za ni vzít. Rolan ji zvedl snadno, až měla tvář těsně pod ním.
„Chyť se mého kabátu.“ V hlase neměl ani náznak námahy i přes to, jak divně musel držet ruku. „Budeš muset přelézt přese mě.“
Zvedla levou ruku, chytila se hrubého sukna a pevně se držela. Bolest v rameni jí prozradila, že ho má právě tak pohmožděné, jak se obávala. Když ji pustil, zalapala po dechu pod náporem bolesti a rychle ho popadla za kabát i pravačkou. Vzal ji oběma rukama kolem pasu a posunul ji výš, takže mu ležela na širokých zádech. Hrom duněl bez přestání. Pršet muselo začít každou chvíli. Dostat ven ostatní bude kvůli tomu mnohem obtížnější.
„Líbí se mi, když na sobě cítím tvou váhu, Faile Bašere, ale možná bys mohla šplhat přece jen rychleji, abych mohl vytáhnout i ostatní.“ Štípl ji do zadku a ona se proti své vůli zasmála. On to prostě nepřestane zkoušet!
Šplhání bylo pomalejší, než doufala. Nemyslela si, že má v rameni něco zlomeného, ale bolelo ji. Napadlo ji, že Rolana kopne do hlavy. Tak on ji bude štípat?
Konečně byla venku za Kinhuinem a opět stála pod modrou oblohou. Při prvním pohledu na budovu zvenčí polkla a pak se prudce rozkašlala, jak jí do krku vletěl prach. Ohořelé trámy se nakláněly pod nebezpečným úhlem, mohly se zřítit každou chvíli. Třetí bezbratrý, Zoradin, modrooký muž s rudozlatými vlasy a téměř spanilou tváří, pozoroval Kinhuina a Rolana, ale každou chvíli se ohlédl k budově, jako by čekal, že spadne. Na Aiela byl malý, ne tak vysoký jako Perrin, ale o polovinu širší. Na ulici muselo být aspoň sto jejích lidí, nervózně se na ni dívali, někteří v bílých šatech potřísněných sazemi, jak se ji pokoušeli vyhrabat. Stovka! A ona je ani nedokázala pokárat. Zvlášť poté, co jí Aravine strčila do rukou měch s vodou. Prvním douškem si vypláchla prach z úst, i když ho zoufale chtěla polknout, ale poté už měch zvedla a lila si vodu do hrdla. Potlučené rameno protestovalo. Nevšímala si toho a pila a pila.
Náhle si uvědomila, že blesky buší za městem na západě, a zahleděla se tam. Blízko za městem. Z bezmračné oblohy. A občas ani neudeří. Mnoho stříbřitých střel vybuchlo s hromovým rachotem vysoko nad zemí. A také tam létaly ohnivé koule, které občas vybuchly s duněním jako hrom. Někdo vedl bitvu s jedinou silou! Ale kdo? Mohl Perrin najít dost Aes Sedai nebo aša’manů, aby zaútočili na tábor? Něco ale bylo divné. Věděla, kolik moudrých v táboře dokáže usměrňovat, ale neviděla dost blesků nebo ohnivých koulí. Možná to nakonec není Perrin. Mezi moudrými byly frakce. Nejen mezi těmi, které podporovaly Sevannu či stály proti ní, ale i mezi klany se starými spojenectvími nebo nepřátelstvími. Bylo to sice vysoce nepravděpodobné, ale rozhodně méně, než že Perrin našel dost Aes Sedai, aby zaútočil, a moudré se nebrání vším, co mají.