„Když se začalo blýskat, Rolan říkal, že došlo k bitvě,“ podotkla Aravine, když se jí Faile zeptala. „To je všechno. Nikdo nechtěl jít zjišťovat víc, dokud nebudeme vědět, že jsi v bezpečí.“
Faile rozčileně zaskřípala zuby. I kdyby nemusela řešit Rolana, to, co se dělo za hradbami, by jí mohlo útěk ještě ztížit. Kdyby jen věděla, co to je, mohla by vymyslet, jak se tomu vyhnout. Nebo toho využít. „Nikdo nikam nepůjde, Aravine. Mohlo by to být nebezpečné.“ A nevědomky by mohli přivést Šaidy sem, až by se vraceli. Světlo, co se to tam děje?
Kolem Kinhuina provrávorala Maighdin a třela si bok. „On mě štípl!“ Mluvila nezřetelně, ale zato rozhořčeně. Faile pocítila bodnutí… Ne žárlivosti. To rozhodně ne. Ten zatracený chlap si mohl štípnout každou ženu, kterou bude chtít. Není Perrin.
Udělala obličej a podala sluncovlasé ženě měch s vodou. Maighdin si honem vypláchla ústa, než začala žíznivě lokat. V této chvíli nebyla moc sluncovlasá, kudrny měla zpocené a pokryté prachem, stejně jako zpocený obličej. V této chvíli nebyla hezká.
Ven vylezla Arrela, trouc si zadek, s tváří jako bouřkový mrak, ale měch, který jí podal Aldin, si vzala ochotně. Vysoký mladý Amadičan s hranatými rameny, který vypadal spíš jako voják než jako účetní, jímž byl, ji při tom nadšeně pozoroval. Arrela neměla muže ráda tímto způsobem, ale Aldin se odmítal smířit s tím, že ji nedokáže přesvědčit, aby si ho vzala. Objevila se Lacile – a mnula si zadek! – a Žoradin jí podal další měch a zlehka ji prstem pohladil po tváři. Ona se na něj usmála, než se napila. Už si připravovala cestu zpátky do jeho pokrývek, pokud bude Rolan zatvrzelý. Aspoň Faile si myslela, že to dělá.
Konečně kolem Kinhuina prošla Alliandre, a pokud si nic netřela, její výraz mrazivého hněvu to všem jasně vykládal. Kinhuin couvl od otvoru a čekal, až se Rolan vyplazí z nebezpečné hromady trámů.
„Má paní,“ zavolala Aravine nervózně. Faile se otočila a uviděla, jak baculatá žena klečí na dlažbě s Maighdininou hlavou na klíně. Maighdin se chvěla víčka, ale jen se pootevřela. Rty se jí chabě pohybovaly, ale pouze mumlala.
„Co se stalo?“ Faile honem poklekla vedle nich.
„Nevím, má paní. Pila, jako by hodlala vyprázdnit celý měch, a pak najednou zavrávorala. Pak už jenom vím, že se zhroutila.“ Aravine třepala rukama jako padající listí.
„Musí být velice unavená,“ řekla Faile. Hladila svou služku po vlasech a snažila se nemyslet na to, jak ji dostanou do tábora, pokud nebude moct chodit. Jestli ji budou muset nést, bude po všem. Světlo, sama byla trochu nejistá v kolenou. „Ona nás zachránila, Aravine.“ Amadičanka vážně kývla.
„Do večera vás někde bezpečně schovám, Faile Bašere,“ prohlásil Rolan, připínaje si postroj s lukem. Hnědou šufu měl ovinutou kolem hlavy. „Potom vás odvedu do lesa.“ Vzal si od Žoradina tři krátké oštěpy, vrazil je do postroje až za dlouhé hlavice a zašilhal na slunce nad hlavou.
Faile se úlevou málem zhroutila vedle Maighdin. Nebude muset před Perrinem nic tajit. Ale teď si nemohla dovolit slabost. „Naše zásoby,“ začala, a jako kdyby byl zvuk jejiho hlasu posledním stéblem, budova zaúpěla a spadla s rachotem, který na okamžik přehlušil i výbuchy.
„Zařídím, abyste měly všechno, co potřebujete,“ řekl jí Rolan a zvedl si černý závoj přes obličej. Žoradin mu podal další oštěp a puklíř, který si pověsil k noži, než popadl Faile za pravou ruku a zvedl ji na nohy. „Musíme si pospíšit. Nevím, s kým tančíme s oštěpy, ale Mera’din dnes tančit budou.“
„Aldine, vezmeš Maighdin?“ vypravila ze sebe, než ji Rolan odtáhl.
Ohlédla se přes rameno a viděla, jak Aldin zvedá bezvládnou Maighdin do náruče. Žoradin držel za ruku Lacile stejně pevně jako Rolan ji. Tři bezbratří vedli průvod bíle oděných lidí. A jednoho chlapce. Theril se tvářil zachmuřeně. Zašátrala v rukávu, což nebylo zrovna snadné, když ji Rolan svíral svou obrovskou tlapou, a sevřela prsty na rukojeti dýky. Ať se za hradbami dělo cokoliv, možná tu čepel bude ještě dnes potřebovat.
Perrin běžel klikatými uličkami mezi stany. Nikdo kolem se nehýbal, ale skrze rachot výbuchů slyšel i další zvuky bitvy. Ocel narážející na ocel. Křik, jak se lidé zabíjeli či umírali. Ječení. Po levé líci mu tekla krev ze šrámu na hlavě a cítil, jak mu na pravém boku teče krev, kde ho škrábl oštěp, a také na levém stehně po hlubší ráně oštěpem. Ale ne všechna krev na něm byla jeho. Ve vchodu do nízkého, tmavého stanu se objevil obličej, ale hned se zase stáhl. Dětský obličejík, vyděšený, ne první, co viděl. Šaidové byli pod takovým tlakem, že tu nechali spoustu dětí. To ale bude problém na později. Nad stany viděl bránu asi sto kroků daleko. Za ní ležela pevnost a Faile.
Kolem špinavě hnědého stanu vyběhli dva zahalení Šaidové, oštěpy připravené. Ale ne pro něj. Dívali se na něco nalevo. Bez zpomalení do nich narazil. Oba byli větší než on, ale on je stejně srazil na zem, a sám padal a už bojoval. Kladivem rozdrtil jednomu muži bradu a druhého bodal a bodal hezky hluboko. Kladivo se zvedlo a rozmačkalo muži obličej, až krev stříkala, a znovu jím máchl, zatímco bodal. Když vstával, muž se zničeným obličejem sebou jen zacukal. Druhý ležel a zíral k nebi.
Koutkem levého oka zachytil pohyb a vrhl se doprava. Místem, kde ještě před chvílí byl jeho krk, prosvištěl meč. Aramův meč. Bývalý Cikán byl také zraněný. Krev mu pokrývala obličej jako podivná maska a v červeně pruhovaném kabátci měl mokré trhliny. Oči měl téměř skelné, jako mrtvola, ale jako by tancoval s čepelí v obou rukou. Jeho pach byl pachem smrti, o kterou usiloval.
„Copak ses zbláznil?“ zavrčel Perrin. Ocel zazvonila o ocel a on odrazil meč kladivem. „Co to děláš?“ Odrazil další sek a snažil se druhého muže popadnout, ale měl co dělat, aby couvl jen se šrámem přes žebra.
„Prorok mi to vysvětlil.“ Aram mluvil jako omámený, přesto se jeho meč pohyboval s tekutým půvabem, rány kladivo či nůž sotva odvracely, jak Perrin couval. Mohl jenom doufat, že nezakopne o stanové lano nebo nenarazí na stan. „Tvoje oči. Jsi skutečně zplozenec Stínu. To ty jsi přivedl trolloky do Dvouříčí. Všechno mi to vysvětlil. Ty oči. Měl jsem to vědět, jen jsem tě uviděl. Ty a Elyas s očima zplozence Stínu. Musím před tebou urozenou paní Faile zachránit.“
Perrin se vzpamatoval. Nedokázal máchat deseti librami oceli tak rychle jako Aram mečem vážícím třetinu. Musel se nějak dostat blíž, za tu čepel rozmazanou rychlým pohybem. To nemohl dokázat nezraněný, nejspíš vážně, ale pokud bude čekat příliš dlouho, ten muž ho zabije. Něco ho chytilo za podpatek, zavrávoral, málem spadl.
Aram přiskočil a sekl. Náhle ztuhl a vytřeštil oči, čepel mu vypadla z prstů. Přepadl a zůstal ležet na břiše, ze zad mu trčely dva šípy. Třicet kroků za ním dva zahalení Šaidové už nasazovali šípy a napínali luky. Perrin odskočil za zelený špičatý stan a kotoulem se zvedl na nohy. V rohu stanu projel šíp plátnem, ještě se chvěl. Perrin se přikrčil, prošel kolem zeleného stanu, pak vybledlého modrého a nízkého hnědého, kladivo v jedné, nůž v druhé ruce. Nehrál dnes tuhle hru poprvé. Opatrně vyhlédl zpoza hnědého stanu. Dva Šaidové nebyli nikde v dohledu. Mohli ho stopovat nebo už lovit někde jinde. Hra se už několikrát obrátila oběma směry. Viděl Arama, ležel tam, kde padl. Vánek povíval tmavým opeřením šípů, jež mu trčely ze zad. Elyas měl pravdu. Neměl Aramovi dovolit zvednout ten meč. Měl ho poslat pryč s vozy nebo ho přinutit vrátit se k Cikánům. Tolik věcí, co měl udělat. Ale už bylo příliš pozdě.