Brána ho volala. Ohlédl se přes rameno. Byla tak blízko. Stále v podřepu se rozběhl křivolakými uličkami a dával pozor na ty dva Šaidy nebo jiné, kteří tu mohli číhat. Zvuky bitvy měl nyní před sebou, přicházely od jihu i severu, ale to neznamenalo, že tu nebudou opozdilci.
Zahnul za roh jen pár kroků od otevřené brány a zjistil, že je plná lidí. Většina na sobě měla špinavé bílé šaty, ale tři byli zahalení algai’d’siswai, jeden z nich hromotluk, vedle kterého by i Lamželezo vypadal jako trpaslík. A ten držel v pěsti Faileinu ruku. Vypadala, jako by se válela ve špíně.
Perrin s řevem vyrazil a pozvedl kladivo a hromotluk odhodil Faile dozadu a hnal se k němu s oštěpem připraveným, jak si strhl puklíř od pasu.
„Perrine!“ zavřískla Faile.
Velký Šaido na okamžik zaváhal a Perrin toho využil. Kladivem ho zasáhl z boku do hlavy, až ho nazvedl, než začal padat. Další byl hned za ním, oštěp připravený k bodnutí. Najednou zachrčel, zelené oči nad černým závojem překvapené, padl na kolena a ohlédl se přes rameno na Faile, jež stála za ním. Pomalu přepadl. Ukázalo se, že mu ze zad trčí jílec ze zubaté oceli. Perrin se honem podíval na třetího a zjistil, že také leží na břiše a má v zádech vražené dva nože. Lacile se opírala o Arrelu a plakala. Bezpochyby zjistila, že skutečně někoho zabít není tak snadné, jak si myslela.
Alliandre byla také vepředu, s Maighdin těsně za sebou. Služku nesl vysoký mladý muž v bílém, ale Perrin měl oči jenom pro Faile. Pustil nůž i kladivo, překročil mrtvé a popadl ji do náruče. Její vůně mu naplnila nos. Naplnila mu hlavu. Byla silně cítit ohořelým dřevem, ze všech věcí, ale přesto ji cítil.
„O týhle chvíli jsem snil dlouho,“ vydechl.
„Já taky,“ zamumlala mu do prsou a pevně ho objímala. Její pach byl plný radosti, ale třásla se.
„Ublížili ti?“ zeptal se mírně.
„Ne. Oni… Ne, Perrine, neublížili mi.“ Do radosti se mísily další pachy, neoddělitelně propletené. Tupý, bolestivý pach smutku a mastné aroma pocitu viny. Hanby. Jako tisíc vlasových jehliček. No, ten muž byl mrtvý a žena má právo si ponechat svá tajemství, pokud si to přeje.
„Záleží jedině na tom, že jsi naživu a že jsme spolu,“ řekl jí. „Na tom jediným na světě záleží.“
„Na tom jediném záleží,“ souhlasila a objala ho ještě pevněji. Dost pevně, že u toho sténala námahou. Ale vzápětí se odstrčila a prohlížela mu rány, strkala prsty do trhlin v látce, aby lépe viděla. „Nevypadá to tak špatně,“ prohlásila rázně, i když všechny ty pocity stále ležely ve změti pod radostí. Rozhrnula mu vlasy a zatahala, až sklonil hlavu, aby viděla na ten šrám. „Potřebuješ léčení. Jak jinak. Kolik Aes Sedai jsi přivedl s sebou? Jak jsi—? Ne, na tom teď nezáleží. Je jich dost, aby porazily Šaidy, a to je podstatné.“
„Tohle je spousta Šaidů,“ podotkl a narovnal se, aby na ni viděl. Světlo, špína nešpína, byla tak krásná. „Za…“ pohlédl na slunce, které mělo být výš, „… necelé dvě hodiny tu bude dalších šest nebo sedm tisíc oštěpů. Musíme to tu vyřídit, než dorazí. Co je Maighdin?“ Byla na mladíkově hrudi bezvládná jako péřový polštář. Víčka se jí chvěla, aniž by úplně otevřela oči.
„Unavila se, když nám zachraňovala život,“ vysvětlila Faile. Nechala být jeho zranění a obrátila se k lidem v bílém. „Aravine, vy všichni, začněte shánět gai’šainy. Nejen ty, co mi přísahali věrnost. Všechny v bílém. Odcházíme tam, kde na nás nikdo nedosáhne. Perrine, který směr je nejbezpečnější?“
„Sever,“ sdělil jí. „Na severu je bezpečno.“
„Začni je posílat na sever,“ pokračovala Faile. „Sežeň vozy, povozy, soumary, naložte je vším, co si myslíte, že budeme potřebovat. Honem!“ Lidé se začali hýbat. Rozbíhali se. „Ne, ty zůstaneš tady, Aldine. Budeš muset nést Maighdin. Ty zůstaň taky, Alliandre. A Arrelo, Lacile potřebuje rameno, na kterém by se mohla vyplakat.“
Perrin se zakřenil. Postavte jeho ženu doprostřed domu v plamenech a ona se klidně pustí do hašení. A taky ho uhasí. Sehnul se a očistil si nůž o plášť zelenookého muže, než si ho schoval do pochvy. Kladivo taky potřebovalo otřít. Snažil se nemyslet na to, co špiní mužův kabátec. Oheň v krvi mu pohasínal. Vzrušení pominulo, zůstala jen únava. V ranách mu začínalo tepat. „Poslala bys někoho do pevnosti, aby řekl Banovi a Seonid, že už můžou vylézt?“ požádal a zasunul si kladivo do smyčky na opasku.
Faile na něj užasle zírala. „Oni jsou v pevnosti? Jak? Proč?“
„Alyse ti to neřekla?“ Dokud nechytili Faile, vždycky mu trvalo dlouho, než se rozčílil. Teď cítil, jak v něm vztek bublá. Bublinky doběla rozžhaveného železa. „Prý vás vezme s sebou, až bude odcházet, ale slíbila, že ti řekne, ať jdeš do pevnosti, až uvidíš mlhu na hřebeni a vlci budou výt ve dne. Přísahal bych, že to řekla rovnou. Světlo mě spal, Aes Sedai nemůžeš věřit, ani co by se za nehet vlezlo.“
Faile se podívala k západnímu hřebeni, kde byla mlha stále hustá, a zamračila se. „Ne Alyse, Perrine. Galina. Pokud to taky nebyla lež. Musela to být ona. A taky musí být černá adžah. Jak ráda bych znala její skutečné jméno!“ Pohnula levou rukou a trhla sebou. Byla zraněná. Perrin by nejradši toho velkého Šaida zabil znovu. Faile se tím ale nenechala zpomalit. „Therile, pojď sem. Vidím, jak očumuješ u brány.“
Zpoza brány vylezl hubený kluk. „Táta mi řekl, ať zůstanu a dohlídnu, na tebe, má paní,“ řekl. Měl tak silný přízvuk, že mu Perrin sotva rozuměl.
„To je možné,“ prohlásila Faile rázně, „ale teď zaběhneš do pevnosti a vyřídíš tomu, koho tam najdeš, že tady urozený pán Perrin říká, ať přijdou. Tak už běž!“ Kluk se klepl do čela a rozběhl se.
Asi za čtvrt hodiny se znovu objevil, stále v běhu, následovaný Seonid, Banem a všemi dalšími. Ban ohnul koleno před Faile a zamumlal, jak rád ji zase vidí, než nařídil Dvouříčským, aby kolem brány udělali kruh, luky měli připravené a halapartny zaražené do země. Používal svůj normální hlas. Byl další, kdo se snažil vybrousit své chování. Selande a Faileini ostatní nohsledi ji honem obklopili. Všichni vzrušeně blekotali a vykládali, jak se báli, když se neobjevila poté, co zavyli vlci.
„Jdu za Masuri,“ oznámil Kirklin tónem nepřipouštějícím odpor. Ani na nic nečekal, prostě tasil meč a rozběhl se podél hradby k severu.
Tallanvor vykřikl, když uviděl Maighdin v náručí mladého muže, a museli ho přesvědčovat, že je jenom vyčerpaná. Přesto ji hned chlapíkovi sebral, opřel si ji o prsa a šeptal jí do ucha.
„Kde je Čiad?“ chtěl vědět Gaul. Když zjistil, že s nimi vůbec nebyla, vytáhl závoj. „Děvy mě oklamaly,“ pronesl temně, „ale já ji najdu dřív než ony.“
Perrin ho chytil za ruku. „Je tam spousta mužů, kteří tě budou považovat za Šaida.“
„Musím ji najít první, Perrine Aybaro.“ V jeho hlase a v jeho pachu bylo něco, co mohl Perrin označit jen za srdcebol. Chápal žal z pomyšlení na to, že pro vás může být milovaná žena ztracená navždy. Pustil Gaulův rukáv a on proběhl řadou lučištníků, oštěp a puklíř v ruce.