„Chci jít s tebou, má paní, jestli mě necháš,“ ozval se ten mladík, který držel Maighdin. „A nebudu sám, jestli nás přijmeš.“
„Tvoje paní choť, předpokládám, můj pane,“ pronesla Tylee s očima upřenýma na Faile.
„To je ona. Faile, dovol, abych ti představil generálpraporečníka Tylee Chirgan ve službách seančanské císařovny.“ Možná dokonce sám začínal být uhlazený. „Generálpraporečníku, moje žena. Urozená paní Faile ni Bašere ťAybara.“
Tylee se v sedle uklonila. Faile udělala malé pukrle a lehce sklonila hlavu. I se špinavým obličejem byla vznešená. To mu připomnělo Zlomenou korunu. Debata o té maličkosti bude muset přijít později. Bezpochyby to bude debata dlouhá. Myslel si, že pro něj nebude těžké pozvednout hlas, jak to očividně občas chtěla. „A toto je Alliandre Maritha Kigarin, ghealdanská královna, Světlem požehnaná, obránkyně Garenovy stěny. A moje leníce. Ghealdan je pod mou ochranou.“ Hloupost, ale musel to říct.
„O tom naše dohoda nehovoří, můj pane,“ podotkla Tylee opatrně. „Já nerozhoduju o tom, kam Vždyvítězné vojsko půjde.“
„Jen abys to věděla, generálpraporečníku. A vyřídila těm nad sebou, že Ghealdan mít nemůžou.“ Alliandre se usmívala tak vděčně, až se málem rozesmál. Světlo, Faile se usmívala taky. Hrdě. Přetřel si nos. „Vážně se musíme pohnout, než dorazí ostatní Šaidové. Nechci se ocitnout mezi nimi a všemi těmi zajatci, kteří budou uvažovat, že se zase chopí oštěpu.“
Tylee se zasmála. „Mám s těmito lidmi trochu víc zkušeností než ty, můj pane. Jakmile se vzdají, nebudou bojovat, ani se nepokusí utéct tři dny. Kromě toho někteří moji Altařané právě dělají vatry z jejich oštěpů a luků, čistě pro jistotu. Máme čas rozmístit svoje lidi. Můj pane, doufám, že ti nebudu muset nikdy čelit v poli,“ dodala a stáhla si ocelovou rukavici. „Bude mi ctí, pokud mi budeš říkat Tylee.“ Naklonila se nad Sevannou, aby mu mohla podat ruku.
Perrin chvíli jen zíral. Byl to divný svět. Šel za ní a myslel si, že uzavírá dohodu s Temným, a Světlo vědělo, že to, co někteří Seančané dělali, bylo víc než odporné, ale ta žena byla spolehlivá a slovo držela.
„Jsem Perrin, Tylee,“ řekl a ruku jí stiskl. Opravdu velmi divný svět.
Galina si stáhla košili a hodila ji na hedvábné roucho, pak se sehnula pro jezdecké šaty, které vytáhla ze sedlové brašny. Byly ušité pro větší ženu, ale postačí, dokud nebude moct prodat jeden z těch ohnivých opálů.
„Stůj, jak jsi, Lino,“ ozval se Theravin hlas a Galina se najednou nemohla narovnat, i kdyby les kolem ní byl v plamenech. Mohla ale ječet. „Zmlkni.“ Začala se dusit, jak křik křečovitě spolkla. Stále ale mohla plakat, potichu, a slzy jí padaly do lesní prsti. Kdosi ji hrubě plácl. „Nějak jsi získala tu hůl,“ poznamenala Therava. „Jinak bys tady nebyla. Dej mi ji, Lino.“
Neexistovala možnost odporu. Galina se narovnala, vylovila hůl ze sedlové brašny a podala ji té ženě s jestřábíma očima. Po tvářích se jí koulely slzy.
„Přestaň fňukat, Lini. A nasaď si náhrdelník a obojek. Budu tě muset potrestat za to, že sis je sundala.“
Galina sebou trhla. Ani Theravin příkaz nedokázal zastavit příval slz, ač věděla, že bude potrestaná i za to. Zlatý náhrdelník a obojek se ze sedlové brašny přemístily na ni. Stála tam pouze ve světlých vlněných punčochách a měkkých, zašněrovaných bílých holínkách a váha obojku z ohnivých opálů a opasku ji tiskly k zemi. Oči upírala na bílou hůl v Theraviných rukou.
„Tvůj kůň postačí jako soumar, Lino. Ty máš už navždycky zakázané sednout na koně.“
Musel existovat způsob, jak tu hůl znovu získat. Musel! Therava ji obrátila v rukou, dobírala si ji.
„Přestaň si hrát se svým mazlíkem, Theravo. Co si počneme?“ Belinde, štíhlá moudrá s vlasy téměř vybělenými sluncem a světle modrýma očima, popošla blíž a mračila se na Theravu. Byla kostnatá, s obličejem vhodným k mračení.
Tehdy poprvé si Galina uvědomila, že Therava není sama. Mezi stromy za nimi stálo několik set mužů, žen a dětí. Někteří muži měli ženy přehozené přes ramena, ze všech věcí. Zakryla se rukama, tváře jí zrudly. Dlouhé dny nucené nahoty ji nenavykly na to, že je nahá před muži. Pak si všimla další podivnosti. Jen hrstka byli algai’d’siswai s luky na zádech a toulci u pasu, ale každý muž a každá žena kromě moudrých drželi aspoň jeden oštěp. Měli i zahalené tváře šátkem nebo kusem látky. Co to mohlo znamenat?
„Vracíme se do Trojí země,“ oznámila Therava. „Pošleme běžce ke každému klanu, který lze najít, a řekneme jim, ať opustí mokřinské gai’šainy, ať opustí všechno, co musí, a nenápadně se vrátí do Trojí země. Znovu vybudujeme náš kmen. Šaidové opět povstanou z pohromy, do které nás zavedla Sevanna.“
„To potrvá celá pokolení!“ namítla Modarra. Štíhlá a docela hezká, ale vyšší než Therava, vysoká jako Aiel, se Theravě bez mrknutí postavila. Galina nechápala, jak to dokáže. Před tou ženskou se cukala při jediném pohledu.
„Tak to potrvá celá pokolení,“ prohlásila Therava odhodlaně. „Budeme mít všechen potřebný čas. A Trojí zemi už nikdy neopustíme.“ Zalétla pohledem ke Galině. Ta sebou trhla. „Tohohle se už nikdy nedotkneš,“ řekla a krátce zvedla hůl. „A už se ani nikdy nepokusíš mi utéct. Má silná záda. Naložte ji a půjdeme. Mohli by nás pronásledovat.“
Obtížená měchy s vodou, hrnci a kotlíky, až byla skoro slušně zahalená, se Galina potácela lesem za Theravou. Nemyslela na hůl ani na útěk. Něco se v ní zlomilo. Byla Galina Casban, nejvyšší červeného adžah, zasedající ve svrchované radě černého adžah, a teď bude po zbytek života Theravinou hračkou. Byla Theravinou malou Linou. Po zbytek života. Věděla to. Po lících se jí koulely slzy.
31
Dům na Úplňkové ulici
Musejí se držet pohromadě,“ prohlásila Elain rázně. „Vy dvě byste neměly ven chodit samy, když už jsme u toho. Vždycky po třech nebo čtyřech, všude v Caemlynu. Jedině tak to bude bezpečné.“ Zapálené byly jen dva kandelábry, šest plamenů naplňovalo místnost matným světlem a vůní lilií – tolik lampového oleje se zkazilo, že byl vždycky ovoněný – ale oheň praskající v krbu začínal z místnosti vytahovat chlad brzkého rána.
„Žena chce občas trochu soukromí,“ opáčila Sumeko klidně, jako by právě další žena z rodinky nezemřela na to, že chtěla soukromi. Hlas měla klidný, ale baculatýma rukama si uhlazovala tmavomodré suknice.
„Jestli do nich nedostaneš strach ze Světla ty, Sumeko, tak to udělám já,“ řekla Alise a obvykle mírnou tvář měla přísnou. Vypadala z obou žen starší, měla ve vlasech šediny, na rozdíl od lesklých černých vlasů spadajících Sumeko pod ramena, přesto byla mladší dobře o dvě stě let. Když padl Ebú Dar a ony musely prchat před Seančany, Alise byla neohrožená, ale sukně si uhlazovala taky.
Už bylo dlouho po době, kdy Essandina neteř Melfane prohlásila, že má chodit spát, ale jak byla neustále unavená, jakmile se jednou probudila, už nedokázala znovu usnout, a ani teplé kozí mléko nepomáhalo. Teplé kozí mléko chutnalo hůř než studené. Přinutí zatraceného Randa al’Thora pít teplé kozí mléko, až mu poteče i ušima! Hned jak zjistí, co mu ublížilo tak strašně, že cítila bodnuti bolesti, zatímco všechno v tom uzlíku vzadu v hlavě, co bylo jím, zůstávalo neurčité jako kámen. Bylo to takové od té chvíle neustále, takže byl v pořádku, ale něco mu muselo ublížit opravdu silně, aby vůbec něco vycítila. A proč tak často cestuje? Jeden den byl daleko na jihovýchodě, druhý na severozápadě a ještě dál, den poté zase někde jinde. Utíká před tím, kdo mu ublížil? Pro tuto chvíli ale měla jiné starosti.