Nedokázala usnout, byla neklidná, a tak si oblékla první šaty, které jí přišly pod ruku, tmavošedé, jezdecké, a vydala se na procházku, aby si užila klid v paláci časného rána, kdy dokonce i služebnictvo leželo v posteli a mihotavé světlo kandelábrů bylo jediné, co se na chodbách kromě ní hýbalo. Kromě ní a její osobní stráže, ale už dokázala nebrat její přítomnost na vědomí. Těšila se ze samoty, dokud za ní nepřišly dvě ženy a nedoručily jí smutnou zprávu, která by jinak byla počkala na rozbřesk. Odvedla je do svého malého obývacího pokoje, aby tu záležitost probraly za ochranou proti odposlouchávání.
Sumeko se usadila do křesla a zamračila s na Alise. „Reanne tě nechává natahovat hranice, ale jako nejstarší očekávám—“
„Nejsi nejstarší, Sumeko,“ opáčila menší žena chladně. „Tady máš pravomoc, ale podle pravidel tvoří šicí kroužek třináct nejstarších z nás v Ebú Daru. Už v Ebú Daru nejsme, takže není ani žádný šicí kroužek.“
Sumeko ztvrdla tvář jako žula. „Aspoň že přiznáváš, že mám pravomoc.“
„A já čekám, že ji použiješ, abys zabránila, že budou zavražděné další z nás. Doporučení nestačí, Sumeko, jakkoliv důrazně doporučuješ. Prostě to nestačí.“
„Hádky nás nikam nedovedou,“ podotkla Elain. „Vím, že jste nervózní. Já taky.“ Světlo, tři ženy zavražděné jedinou silou za posledních deset dní, a nejspíš sedm dalších předtím, to by vyvedlo z míry i kovadlinu. „Ale štěkat na sebe je to nejhorší, co můžeme udělat. Sumeko, musíš si dupnout. Je mi jedno, jak moc někdo touži po soukromí, nikdo nesmí být sám ani na chvilku. Alise, použij svoje přemlouvání.“ Přemlouvání nebylo nejlepší slovo. Alise nepřemlouvala. Ona prostě očekávala, že lidé udělají, co řekne, a oni to skoro vždycky udělali. „Přesvědč ostatní, že Sumeko má pravdu. Vy dvě musíte—“
Dveře se otevřely a vstoupila Deni, zaseje za sebou zavřela a uklonila se s jednou rukou na meči a s druhou na dlouhém obušku. Červeně lakované kyrysy a přílby, lemované bílou, byly dodány teprve včera, a podsaditá žena se usmívala, co si vzala ten svůj. Nyní se však tvářila vážně. „Omluv to vyrušení, má paní, ale je tu nějaká Aes Sedai a chce s tebou mluvit. Podle šátku červená. Řekla jsem jí, že nejspíš spíš, ale ona je ochotná sem vrazit a vzbudit tě.“
Červená. Občas se objevila zpráva, že ve městě jsou červené, i když ne tak často jako kdysi – většina Aes Sedai chodila po městě bez šátků a svoje adžah tajila – ale co by jí mohla chtít červená? Určitě už všechny věděly, že stoji s Egwain proti Elaidě. Pokud se konečně některá nepokoušela zjistit, jak je to s tou dohodou s Mořským národem…
„Řekni jí, že jsem—“
Dveře se rozletěly a praštily Deni do zad, až ji to odstrčilo. Žena, která vstoupila, měla přes ramena přehozený šátek s vetkanými liánami tak, aby byly dlouhé červené třásně co nejlépe vidět. Žena byla vysoká a štíhlá a s měděnou pletí. Byla by hezká, kdyby netiskla plné rty, až vypadaly úzké. Jezdecké šaty měla tak tmavé, že mohly být černé, ale slabé světlo stojacích zrcadel naznačovalo červenou, a rozdělené suknice měla prostříhávané jasnějši červení. Duhara Basaheen se svým adžah nikdy netajila. Kdysi by Sumeko a Alise vmžiku vyskočily a dělaly pukrlata, ale nyní zůstaly sedět a jen si ji prohlížely. Deni, obvykle klidná, přinejmenším vystupováním, se mračila a hladila obušek.
„Vidím, že příběhy o tom, že sbíráš divoženky, jsou pravdivé,“ utrousila Duhara. „Velká škoda. Vy dvě vypadněte. Chci s Elain mluvit soukromě. Jestli jste moudré, odejdete ještě dnes v noci a každá na jinou stranu a všem takovým, jako jste vy dvě, poradíte to samé. Bílá věž se na divoženky, které se shromažďují, nedívá s libostí. A když se Věž na něco dívá nelibě, i trůny se třesou.“ Ani Sumeko ani Alise se nepohnuly. Alise dokonce zvedla obočí.
„Ony můžou zůstat,“ pronesla Elain chladně. S jedinou silou v ní pocity tolik neskákaly. Držely se na ledovém hněvu. „Ony tu jsou vítané. Ty, na druhou stranu… Elaida se mě pokusila nechat unést, Duharo. Unést! Ty můžeš jít.“
„Ubohé přivítání, Elain, když jsem přišla do paláce, jakmile jsem dorazila. A po cestě, jejíž popis by byl stejně trýznivý jako cesta sama. Andor měl s Věží vždycky dobré vztahy. Věž hodlá zajistit, aby takové zůstaly. Opravdu chceš, aby tyto divoženky slyšely všechno, co ti musím říct? Nuže dobrá. Když na tom trváš.“ Přeplula k vyřezávanému stolku, nakrčila nos nad stříbrným džbánem s kozím mlékem a místo toho si nalila tmavé víno, než se posadila naproti Elain. Deni naznačila, že ji odtáhne, ale Elain zavrtěla hlavou. Domanská sestra si žen z rodinky nevšímala, jako by přestaly existovat. „Žena, která tě omámila, byla potrestána, Elain. Zbičovali ji před vlastním krámem před celou vesnicí.“ Duhara se napila vína a čekala, až Elain zareaguje.
Ta neříkala nic. Velmi dobře věděla, že Ronda Macura byla zbičována kvůli tomu, že neuspěla, ne kvůli tomu, že do ní nalila ten ohavný čaj, ale kdyby to řekla, Duhara by uvažovala, jak to ví, a to by mohlo vést k věcem, které potřebovaly zůstat skryté.
Ticho se táhlo, až konečně druhá žena pokračovala. „Musíš vědět, že Bílá věž velmi chce, abys usedla na Lví trůn. Aby toho dosáhla, posílá mě Elaida jako tvou rádkyni.“
Elain se proti své vůli zasmála. Elaida jí posílá rádkyni? To bylo směšné! „Já už mám Aes Sedai, které mi radí, když potřebuju poradit, Duharo. Musíš vědět, že stojím proti Elaidě. Od té ženské bych nepřijala ani punčochy.“
„Ty tvoje takzvané rádkyně jsou vzbouřenkyně, dítě,“ pronesla káravě Duhara se silnou dávkou nechuti na slově „vzbouřenkyně“. Mávla stříbrným pohárem. „Proč myslíš, že proti tobě stojí tolik rodů a tolik jich stojí stranou? Určitě vědí, že nemáš podporu Věže. Se mnou jako s rádkyni se to změní. Mohla bych ti korunu vložit na hlavu do týdne. Přinejhorším to nebude trvat déle než měsíc, dva.“
Elain opětovala její vyrovnaný pohled. Nejradši by zatínala pěsti, ale držela je v klíně. „I kdyby to tak bylo, odmítám tě. Očekávám, že každým dnem uslyším, že Elaida byla sesazena a Bílá věž je opět celá. A pak nikdo nebude moct tvrdit, že nemám její podporu.“
Duhara se chvíli dívala do vína, tvář jako masku aessedaiovského klidu. „Nebude to pro tebe tak úplně snadné,“ promluvila, jako by Elain ani neotevřela ústa. „Toto je ta část, u které jsem myslela, že nebudeš chtít, aby ji slyšely divoženky. A ta strážkyně. Myslí si, že tě chci napadnout? No nic. Jakmile budeš mít korunu pevně na hlavě, budeš muset jmenovat regentku, protože se musíš vrátit do Věže, abys dokončila výcvik a nakonec prošla zkouškou na šátek. Nemusíš se bát, že tě zmrskají jako uprchlici. Elaida chápe, že ti Siuan Sanče nařídila opustit Věž. To, jak předstíráš, že jsi Aes Sedai, je jiná věc. Za to zaplatíš slzami.“ Sumeko a Alise se zavrtěly a Duhara si jich opět všimla. „Aha, vy jste nevěděly, že Elain je ve skutečnosti jenom přijatá?“
Elain vstala a hleděla na Duharu. Obvykle měl ten, kdo seděl, výhodu nad stojícím, ale ona svůj pohled i hlas ještě víc zatvrdila. Nejradši by té ženské vrazila facku! „Na Aes Sedai mě pozvedla Egwain al’Vere v den, kdy byla sama pozvednuta na amyrlin. Zvolila jsem si zelené adžah a byla jsem přijata. Už nikdy neříkej, že nejsem Aes Sedai, Duharo. Světlo mě spal, jestli si to nechám líbit!“