„Těžko mohl špatně slyšet něco tak prostého jako jsme tu jenom my dvě‘,“ prohlásila Elain rázně. „A mluvily, jako by nikoho dalšího nečekaly.“ Světlo ji spal, vzhledem k tomu, v jaké úctě by ji měly mít, měly okamžitě poslechnout, místo aby se hádaly. „V každém případě tohle není debata.“ Skoda, že námitky měly obě. Kdyby se vzpírala jenom jedna, mohl by to být klíč. Pokud nebyly černé adžah obě. To byla mrazivá myšlenka, ale ona ji i tak brala v úvahu. „Falion a Marillin nebudou vědět, že přicházíme, dokud nebude pozdě. Jestli jsou pryč, zatkneme tu Šiaine, ale jdeme tam.“
Z Královniných stájí za ní a Harkem vyjel větší oddíl, než Elain čekala. Birgitte trvala na padesáti gardistkách, i když těm bude jenom scházet spánek, dvojstup červeně lakovaných přileb a kyrysů, ve tmě černých, se vinul z paláce za Aes Sedai a strážci. Za bránou objeli Královnino náměstí, velký ovál nyní plný hrubých přístřešků, kde spali gardisté a ozbrojenci urozenců. Muži byli ubytovaní všude, kde se našlo trochu místa, ale sklepů a podkroví a volných pokojů v blízkosti paláce byl nedostatek, a z parků kolem je ženy z rodinky vodily tam, kde jich bylo zapotřebí. Bojovali opěšalí na hradbách, takže koně byli uvázaní v parcích a ve větších palácových zahradách. Pár hlídek se zavrtělo, když jeli kolem, a sledovalo je pohledem, ale když měla nasazenou kapuci, mohli si být jistí jenom tím, že velký oddíl gardistek doprovází někoho nocí. Obloha na východě byla stále tmavá, do svítání musely zbývat ještě asi dvě hodiny. Světlo dej, aby byly za svítání Falion s Marillin ve vězení. A ještě jedna. Ještě aspoň jedna.
Křivolaké ulice vedly kolem kopců a přes ně, mezi úzkými, taškami pokrytými věžemi, které se budou třpytit stovkou barev, až vyjde slunce, a v měsíčním světle probleskujícím mezi mraky se lehce leskly, mezi zavřenými krámy a zhasnutými hostinci, prostými kamennými budovami se střechou z břidlice a menšími paláci, jaké by se hodily i do Tar Valonu. Zvonění kopyt na dláždění a tiché vrzání sedlové kůže byly v tichu hlasité. Kromě několika psů, kteří se stáhli do hlubších stínů v uličkách, se nic jiného nehýbalo. Ulice byly v tuto dobu nebezpečné, ale žádný lapka by nebyl natolik šílený, aby se postavil tak velkému oddílu. Půl hodiny po odjezdu z královského paláce projela Elain na Ohnivákovi Mondelskou bránou, širokým, dvacet stop vysokým obloukem ve vysoké bílé věži Vnitřního Města. Kdysi by tu hlídali gardisté, aby udrželi klid, ale královniných gardistů dnes bylo příliš málo.
Jakmile byli v Novém Městě, Hark zabočil na východ do bludiště ulic kroutících se na všechny strany. Jel neohrabaně na rezavé kobyle, kterou mu našli. Lapkové obvykle moc času v sedlech netrávili. Některé ulice byly hodně úzké, a právě v jedné takové konečně přitáhl otěže mezi kamennými domy s jedním, dvěma i třemi patry. Birgitte zvedla ruku a zastavila zástup. Náhle ticho bylo ohlušující.
„Je to támhle za rohem, má paní, na druhý straně ulice,“ šeptal Hark, „ale jestli tam dojedem, tak by nás mohly slyšet nebo vidět. Promiň, má paní, ale jestli jsou ty Aes Sedai, co jsi říkala, že jsou, tak nechci, aby mě viděly.“ Seškrábal se ze sedla, vzhlédl k ní a lomil rukama. Tvářil se úzkostlivě.
Elain sesedla, dovedla Ohniváka na roh a vyhlédla kolem úzkého, dvoupatrového domu. V domech na druhé straně ulice byla tma, jen v jednom třípatrovém, se zavřenou bránou na dvůr, se svítilo. Nebyla to zdobená budova, ale dost velká pro bohatého kupce nebo bankéře. Bankéři a kupci by však těžko byli v tuto hodinu vzhůru.
„Tam,“ šeptal Hark a ukazoval. Stál hodně vzadu, takže se musel předklonit. Opravdu se bál, že ho uvidí. „Ten, jak se svítí v patře.“
„Nejlepší bude zjistit, jestli je tam někdo vzhůru.“ Vandene vyhlížela kolem Elain. „Jaeme? Nechoď dovnitř.“
Elain čekala, že hubený starý strážce se přeplíží, ale on jenom přešel a v ranním chladu si držel plášť kolem těla. Dokonce i nebezpečný strážcovský půvab jako by ho opustil. Vandene vycítila její překvapení.
„Plížení přitahuje pozornost a vyvolává podezření,“ vysvětlila. „Jaem je jenom muž, který někam jde, a pokud je snad hodně brzo, tak se rozhodně neplíži, takže každého, kdo ho uvidí, napadne nějaký obyčejný důvod, proč je venku.“
Jaem dorazil k bráně na dvůr, otevřel ji a prošel, jako by na to měl naprosté právo. Uběhla dlouhá chvíle, než zase vyšel ven, bránu za sebou zavřel a vrátil se ulicí. Za rohem se mu do kroku vrátil kočičí půvab.
„Všude je tma, kromě támhle toho okna,“ vykládal tiše Vandene. „Okno do kuchyně není zajištěné. Ani zadní dveře. Ty vedou do uličky. Ty temné družky jsou důvěřivé. Nebo dost nebezpečné, aby se nemusely bát zlodějů. Ve stodole spí nějaký chlap. Je dost velký, aby každého zloděje zahnal, ale je tak opilý, že se neprobudil, když jsem ho svazoval.“ Vandene tázavě zvedla obočí. „Chtěl jsem to mít pojištěné. Opilci se občas probudí, když to nejmíň čekáš. Nechtěla bys, aby tě uviděl a začal dělat hluk.“ Kývla.
„Je čas se připravit,“ prohlásila Elain. Obešla roh, podala otěže Birgitte a pokusila se uchopit pravý zdroj. Bylo to jako prsty chytat kouř. Rozčilení a hněv se vzedmuly, všechny ty věci, které musíte potlačit, pokud chcete usměrňovat. Zkusila to znovu a znovu neuspěla. Falion a Marillin utečou. Být tak blízko… Musely být v té osvětlené místnosti. Věděla to. A utečou. Smutek nahradil hněv a náhle do ní proudil saidar. Sotva potlačila úlevný vzdech. „Spojím prameny, Sareitho. Vandene, ty spoj Kareaniny.“
„Nechápu, proč se musíme propojovat,“ mumlala tairenská hnědá, ale jen se připravila uchopit jedinou sílu. „Ony jsou dvě a my čtyři, jsme v přesile, ale propojené je to dvě na dvě.“ Stopa? Možná si přála, aby to bylo tři na tři?
„Dvě dost silné, aby je přemohly, i kdyby už držely pravý zdroj, Sareitho.“ Elain sáhla skrze sebe, jako by byla angrial, a záře saidaru obklopila druhou ženu, jak dokončila kruh. Popravdě obklopovala je obě, ale ona viděla jen tu část kolem Sareithy – dokud kolem ní nespředla ducha. Pak záře zmizela. Stejné tkanivo vložila na sebe a připravila čtyři štíty a několik dalších tkaniv, všechna převrácená. Málem se hihňala vzrušením, ale nehodlala se nechat překvapit. Z pouta se neslo rozčilení, ale jinak Birgitte působila jako napjatý luk. Elain se jí dotkla. „Budeme v pořádku.“ Birgitte frkla a přehodila si tlustý zlatý cop přes rameno. „Dohlédni na pana Harka, Birgitte. Byla by škoda, kdyby ho museli oběsit, protože utekl.“ Hark vykvíkl.
Elain si vyměnila pohled s Vandene. „Mohly bychom se do toho dát,“ podotkla sestra.
Ony čtyři pomalu vstoupily do Úplňkové ulice, jako by si vyšly na procházku, a vklouzly na dvůr. Elain pomalu otevřela dveře do kuchyně, ale panty byly namazané a nevrzaly. Kuchyně s cihlovými zdmi byla ozářená jen plamínkem v širokém kamenném ohništi, kde visela konvice, z níž se kouřilo, ale stačilo to, aby mohly projít, aniž by narážely do stolu či židlí. Někdo si povzdechl a ona si varovně přitiskla prst na rty. Vandene se zamračila na Kareane a ta rozpačitě rozhodila rukama.
Krátká chodba vedla ke schodům v přední části domu. Elain si vyhrnula suknice a potichu vyšla nahoru. Dávala pozor, aby stále viděla na Sareithu. Vandene zase sledovala Kareane. Ty dvě nemohly dělat nic s jedinou silou, ale to neznamenalo, že by nemohly udělat nic. Nahoře Elain zaslechla tiché hlasy. Z otevřených dveří se linulo světo.
„… je mi jedno, co si myslíš,“ říkala nějaká žena. „Myšlení nech mně a dělej, co ti řeknu.“