Elain přistoupila ke dveřím. Byl to obývací pokoj se zlacenými kandelábry, hustým kobercem na podlaze a vysokým krbem z modrého mramoru, ale ona měla oči jen pro tři ženy uvnitř. Jen jedna, žena s ostrými rysy, seděla. To musela být Šiaine. Druhé dvě stály zády ke dveřím, hlavy skloněné jako kajícnice. Žena s ostrými rysy vykulila oči, když ji uviděla ve dveřích, ale Elain jí nedala čas otevřít ústa. Černé sestry polekaně vykřikly, když na ně padly štíty a prameny vzduchu jim připoutaly paže k bokům a přitiskly sukně k nohám. Další prameny připoutaly Šiaine ke zlacenému křeslu.
Elain přitáhla Sareithu do pokoje a přešla tak, aby všem viděla do tváře. Sareitha se pokusila couvnout. Možná se jenom snažila dát jí přednost, ale Elain ji znovu chytila za rukáv a zároveň ji nespouštěla z očí. Vandene s Kareane se k nim připojily. Marillin měla na úzkém obličeji aessedaiovský klid, ale Falion tiše prskala.
„Co to má znamenat?“ chtěla vědět Šiaine. „Poznávám tě. Jsi Elain Trakandovna, dědička. To ti ale nedává právo vpadnout do mého domu a napadnout mě.“
„Falion Bhoda,“ pravila Elain klidně, „Marillin Gemalfin, Šiaine Avarhin. Zatýkám vás jako temné družky.“ Hlas měla klidný. V duchu by ale skákala radostí. A Birgitte si myslela, že to bude nebezpečné!
„Tohle je směšné,“ pronesla Šiaine ledově. „Já kráčím ve Světle!“
„Ne, pokud kráčíš s těmihle dvěma,“ sdělila jí Elain. „Ty nade vší pochybnost prokázaly, že jsou černé adžah. Ve Věži, v Tearu a Tančíku. Neslyšíš, že by to popíraly, nebo ano? To proto, že vědí, že já—“
Náhle kolem ní zatančily od hlavy k patě jiskry. Bezmocně sebou cukala, svaly se jí křečovitě zatínaly a saidar jí vyklouzl. Viděla, jak se v záplavě jisker svíjejí i Vandene, Kareane a Sareitha. Trvalo to jen chvilku, ale když jiskry zmizely, měla pocit, jako by ji protáhli mandlem. Musela se opřít o Sareithu, aby se udržela na nohou. Vandene a Kareane se také podpíraly a kymácely se, bradu položenou na rameni té druhé. Falion a Marillin se tvářily překvapeně, ale vmžiku je obklopilo světlo jediné síly. Elain cítila, jak na ní upevňují štít, viděla štíty i na ostatních třech. Zavazování nebylo třeba. Každá z nich by bez opory upadla. Byla by křičela, kdyby mohla. Pokud by si myslela, že Birgitte a ostatní by mohly udělat cokoliv víc než zemřít.
Do místnosti vstoupily čtyři ženy, které Elain poznala. Asne Zeramene, Temaile Kinderode, Česmal Emry a Eldrit Žondar. Čtyři černé sestry. Bylo jí do pláče. Sareitha tiše zasténala.
„Proč jste čekaly tak dlouho?“ vyjela Asne na Falion a Marillin. Tmavé, zešikmené oči měla rozzlobené. „Použila jsem to, aby necítily, až uchopíme saidar, ale proč jste tu jenom tak stály?“ Zamávala malou, ohnutou tyčkou asi palec v průměru, která vypadala podivně matná. Jako by ji fascinovala. „Dárek od Moghedien. Zbraň z věku pověstí. Můžu s ní na sto kroků zabít muže nebo ho jenom omráčit, pokud ho chci vyslechnout.“
„Já dokážu muže zabít, pokud ho uvidím,“ opáčila Česmal opovržlivě. Byla vysoká a pohledná a byla zosobněním ledové nadutosti.
Asne frkla. „Ale můj cíl by mohl být obklopený stovkou sester, a nikdo by nepoznal, co ho zabilo.“
„Asi to má svoje využití,“ připustila Česmal neochotně. „Proč jste tu jen tak stály!“
„Odstínily nás,“ sdělila jí trpce Falion.
Eldrit se zadrhl dech, zvedla baculatou ruku ke kulaté tváři. „To není možné. Leda…“ Přimhouřila tmavé oči. „Objevily způsob, jak skrýt záři, jak skrýt tkaniva. Tak to bude velice užitečné.“
„Děkuju za včasnou záchranu,“ ozvala se Šiaine a vstala, „ale z jakého důvodu jste sem dneska přišly? Poslal vás Moridin?“
Asne usměrnila pramen vzduchu, který Šiaine švihl přes tvář, až to prásklo, a ona zavrávorala. „Mluv slušně a možná odejdeš s námi. Nebo tě tu necháme mrtvou.“ Šiaine měla rudou líc, ale ruce nechala svěšené u boků. A tvářila se bezvýrazně.
„Potřebujeme akorát Elain,“ řekla Temaile. Byla hezká, takovým tím liščím způsobem, skoro křehká jako dítě, i přes bezvěkou tvář, ale v modrých očích měla nezdravý lesk. Špičkou jazyka se dotkla rtů. „Moc ráda bych si pohrála s ostatními, ale byly by břemenem, jaké nepotřebujeme.“
„Jestli je chceš zabít,“ promluvila Marillin, jako by se bavila o ceně chleba, „ušetři Kareane. Je jedna z nás.“
„Dárek od Adeleas,“ zamumlala Vandene a Kareane vytřeštila oči. Otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Obě ženy se zhroutily na koberec. Vandene se pokoušela zvednout, ale Kareane jen civěla do stropu a zpod hrudní kosti jí trčel jílec Vandenina nože.
Česmal obklopila záře. Dotkla se Vandene složitým tkanivem ohně, země a vody. Bělovlasá žena se sesula, jako by se jí rozpustily kosti. Stejné tkanivo se dotklo Sareithy a ona strhla i Elain, jak padala. Zrak už měla skelný.
„Jejich strážci už budou na cestě,“ utrousila Česmal. „Jen trocha dalšího zabíjení.“
Uteč, Birgitte, pomyslela si Elain a litovala, že pouto nenese slova. Uteč!
32
Dodržet dohodu
Birgitte se opírala o kamennou zeď dvoupatrového domu a smutně myslela na Gaidala, když se uzlíček pocitů a vjemů vzadu v její hlavě, to, jak vnímala Elain, náhle křečovitě zachvěl. Jinak se to popsat nedalo. Trvalo to jen okamžik, ale pak bylo pouto plné… ochablosti. Elain byla při vědomí, ale nejistá. Přesto se nebála. Birgitte si nicméně odhodila plášť přes rameno a vyhlédla zpoza rohu do Uplňkové ulice. Elain uměla být pro vlastní dobro příliš odvážná. Nejtěžší na tom být jejím strážcem bylo zabránit jí, aby se příliš nevystavovala nebezpečí. Nikdo není nezničitelný, ale ta zatracená ženská si to o sobě zatraceně myslela. Měla mít v erbu železného lva, ne zlatou lilii. Světlo z okna se lilo do ulice a vytvářelo bledou kaluž a nikde se kromě mňoukající kočky nic neozývalo.
„Sareitha se cítí… otupělá,“ zamumlal vedle ní Ned Yarman. Vysoký mladý strážce měl chlapeckou tvář pod kapucí svého pláště svraštělou do ponuré masky.
Birgitte si uvědomila i ostatní strážce – stáhli se k ní, výrazy měly kamenné, v očích tvrdý pohled. Bylo to jasné i v měsíčním světle. Všem Aes Sedai se zjevně něco stalo. Ale co? „Urozená paní Elain říkala, že zakřičí, kdyby nás potřebovala,“ sdělila jim, mimo jiné i proto, aby se sama uklidnila. I kdyby byly Kareane a Sareitha obě temné družky, propojené by nemohly nic udělat, a to, co se stalo, postihlo očividně i je. Světlo ji spal, měla trvat na tom, že tam půjdou i strážci.
„Kareane nebude mít radost, pokud zasáhneme zbytečně,“ poznamenal Venr Kosaan tiše. Štíhlý a tmavý, s nádechem běli v kudrnatých černých vlasech a krátkém vousu, vypadal úplně klidně. „Já říkám, ať počkáme. Cítí se sebejistě, ať se děje cokoliv.“
„O to víc, že šla dovnitř,“ dodal Cieryl Arjuna, čímž si od Venra vysloužil přísný pohled. Byl ještě docela mladý a vypadal kostnatý, i když ramena měl široká.
Birgitte kývla. Elain si taky věřila. Ale Elain by si věřila, i kdyby šla po rozplétajícím se provaze nataženém nad jámou plnou ostrých kůlů. V dálce zaštěkal pes a kočka zmlkla, ale prvnímu odpovídali další psi v šířící se vlně, která utichla stejně náhle, jako vznikla.
Čekali a Birgitte se užírala. Náhle Venr zaklel a shodil plášť. Vzápětí měl v ruce meč a hnal se do ulice s Cierylem a Tavanem za patami, až jim pláště vlály. Než udělali dva kroky, Jaem zařval. Obnažil meč, odhodil plášť a rozběhl se za těmi třemi rychlostí v jeho věku neuvěřitelnou. Ned zařval vzteky a taky se rozběhl. V pěsti se mu v měsíčním světle leskla ocel. Poutem projel vztek, něco jako bojový vztek, co se zmocňuje tolika mužů. A také smutek, ale stále žádný strach.