Birgitte za sebou zaslechla syčení mečů vyjíždějících z pochev a prudce se otočila, až jí plášť zavlál. „Dejte to pryč! Tady nejsou k ničemu.“
„Vím, co ti utíkající strážci znamenají stejně dobře jako ty, má paní,“ prohlásila Yurith s dvorským přízvukem a hladce poslechla. A s očividnou neochotnou. Štíhlá Saldejka, vysoká jako muž, popírala, že by byla urozená, ale kdykoliv se hovor stočil na to, co dělala, než složila přísahu hledačky Rohu, vždycky se jenom pousmála, což u ní bylo vzácné, a změnila téma. S mečem to ale uměla. „Jestli Aes Sedai umírají—“
„Elain žije,“ přerušila ji Birgitte. Žije a má potíže. „Ona je teď naše starost, ale budeme potřebovat mnohem víc mečů, abychom ji zachránily.“ A mnohem víc než meče. „Svažte ho někdo!“ Dvě gardistky popadly Harka za plášť dřív, než mohl vyklouznout do tmy. Očividně nehodlal pobývat blízko místa, kde umíraly Aes Sedai. Ona ostatně také ne. „Vezměte… ty koně navíc a pojďte za mnou,“ řekla a vyhoupla se do sedla. „A jedeme ozlomkrk!“ Zařídila se podle svých slov a bez čekání pobídla dlouhonohého bělouše.
Byl to zběsilý cval tmavými, křivolakými ulicemi, kde se začínali objevovat první lidé. Birgitte objela několik vozů, které vyjely časně, ale lidé jí museli uskakovat z cesty. Často hrozili pěstí a nadávali. Ona však pobízela valacha k větší rychlosti a plášť za ní vlál. Než dorazila k Mondelské bráně, Elain se pohnula. Nejdřív si nebyla jistá, ale teď o tom nemohlo být pochyb. Elain se pěšky přesouvala k severovýchodu. Pouto říkalo, že je příliš roztřesená, než aby mohla jít někam dál, možná aby mohla vůbec chodit, ale vůz by jel stejně rychle. Obloha začínala šednout. Za jak dlouho sežene, co je zapotřebí? Ve Vnitřním Městě se ulice stáčely vzhůru kolem věží lesknoucích se stovkou barev ke zlatým kupolím a štíhlým věžím královského paláce, stojícího na nejvyšším z caemlynských vrchů. Jak cválala po okraji Královnina náměstí, vojáci na ni civěli. Dostávali jídlo z kotlů stojících na trakařích, kuchaři jim na cínové talíře nandávali nějakou hnědou omáčku s masem, a každý muž, kterého viděla, měl na sobě kyrys a přílba mu visela na jílci. Dobře. Každou chvíli, kterou ušetřila, se blížila k záchraně Elain.
Když přicválala ke Královniným stájím, cvičily tam šerm dvě řady gardistek. Seskočila ze sedla, pustila otěže a rozběhla se ke sloupořadí, chřestění dřevěných mečů ustalo. „Hadoro, běž říct hledačkám větru, ať za mnou okamžitě přijdou do Mapové místnosti!“ křikla, aniž by zpomalila. „Všechny! Sanetre, ty to samý vyřiď kapitánovi Guybonovi! Ať někdo odsedlá mýho koně!“ Ten byl pro dnešek vyřízený. Než domluvila, už byla za sloupy, ale ani se neohlédla, aby zjistila, zda jí poslechly. Určitě to udělaly.
Běžela chodbami ověšenými koberci a po širokých mramorových schodištích, zabloudila, s nadávkami se vrátila a znovu se rozběhla. Olivrejovaní sloužící kulili oči, když jí uhýbali z cesty. Konečně dorazila ke dveřím do Mapové místnosti s vyřezávanými lvy, kde se zastavila jen na tak dlouho, aby dvěma hromotluckým gardistům sdělila, že mají pustit hledačky větru dál, jakmile se objeví, a šla dovnitř. Guybon tam už byl, v leštěném kyrysu se třemi zlatými uzly na rameni. Dyelin si opatrně držela modré suknice, zatímco přecházela sem a tam, a oba se mračili na obrovskou mozaikovou mapu, kde víc než tucet červených kotoučů značil severní městskou hradbu. Ještě nikdy nedošlo naráz k tolika útokům, ani deseti ne, ale Birgitte se na kolečka jen krátce podívala.
„Guybone, potřebuju všechny koně a halapartny, co seženeš,“ prohlásila, odepjala si plášť a hodila ho na dlouhý psací stůl. „Kušovníci a lučištníci budou muset pár hodin zvládnout všechno, co se vyvrbí, sami. Elain zajaly Aes Sedai temný družky a snaží se ji odvízt z města.“ Někteří kurýři a úředníci začali mumlat, ale paní Anford je umlčela ostrým rozkazem, ať si hledí své práce. Birgitte se zadívala na barevnou mapu na podlaze a odměřovala vzdálenosti. Elain zřejmě mířila k Východní bráně a na silnici k Erinin, ale i kdyby použili jednu z menších bran, zašli už příliš daleko, než aby směřovali jinam než k východní hradbě. „Než budeme připravení vyrazit, už ji nejspíš budou mít za bránou. Budeme muset cestovat přímo na druhou stranu hřebene východně od města.“ A nepřipustit to, co se má stát, v ulicích, mezi domy. V každém případě to na otevřeném prostranství bude lepší. V té změti ulic by byli koně a halapartníci namačkaní na sebe a příliš mnoho lidí by se pletlo do cesty, takže by hrozily nehody.
Guybon kývl a už vydával strohé rozkazy, které hnědě odění úředníci chvatně zapisovali, aby je mohl podepsat a předat kurýrům v červenobílé, kteří se rozběhli, jen co měli papír v ruce. Chlapci se tvářili ustrašeně. Birgitte na strach prostě neměla čas. Elain žádný necítila, a to byla zajatkyně. Smutek ano, ale ne strach.
„Rozhodně musíme Elain zachránit,“ pronesla Dyelin chladně, „ale těžko ti poděkuje, jestli tím předáš Arymille Caemlyn. Nepočítaje muže na věžích a u bran, skoro polovina cvičených vojáků a ozbrojenců ve městě je na severní hradbě. Pokud odvedeš zbytek, jedním útokem získá nepřítel kus hradby. Jenom kuše a luky je nezastaví. A jakmile se tu uchytí, nahrnou se Arymilliny oddíly do města a přemůžou ty, které tu chceš nechat. Tím hezky obrátíš naše pozice a zhoršíš svoje postavení. Arymilla získá Caemlyn a Elain bude venku, aniž by měla dost ozbrojenců, aby ho získala zpátky. Pokud ty temné družky nějak propašovaly do Caemlynu armádu, pár set mužů bude bohatě stačit.“
Birgitte se na ni zamračila. Nedokázala se přimět mít Dyelin ráda. Nevěděla přesně proč, ale ježila se, jen ji zahlédla. A byla si jistá, že druhá žena cítí totéž k ní. Nikdy nemohla říct „nahoru“, aby Dyelin neřekla „dolů“. „Ty chceš posadit Elain na trůn, Dyelin. Já ji chci udržet naživu, aby na ten trůn mohla usednout. Nebo ne, ale hlavně pokud bude naživu. Dlužím jí svůj život a neztratím ten její v rukou temných družek.“ Dyelin frkla a znovu se zadívala na červená kolečka, jako kdyby viděla bojující vojáky. Mračila se, až se jí prohloubily vrásky v koutcích očí.
Birgitte sepjala ruce za zády a přinutila se stát klidně. Nejradši by netrpělivě přecházela. Elain vezou k Východní bráně. „Musíš něco vědět, Guybone. Budeme čelit nejmíň dvěma Aes Sedai, spíš ale víc, a možná mají zbraň, ter’angrial, co dělá odřivousy. Už jsi o tom někdy slyšel?“
„Ne, ale zní to nebezpečně.“
„To taky je. Natolik nebezpečný, že ho Aes Sedai mají zakázaný. Za války Stínu ho přestali používat dokonce i temný druzi.“ Vyštěkla trpkým smíchem. Teď o odřivousu věděla už jen to, co jí řekla Elain. Že to přišlo od ní, věci jenom zhoršovalo. Přijde o všechny vzpomínky? Nemyslela si, že by o nějaké přišla v poslední době, ale jak by to vůbec poznala? Vzpomínala si na útržky kolem založení Bílé věže, útržky, co s Gaidalem udělali, aby tomu napomohli, ale už na nic před tím. Všechny její dřívější vzpomínky byly jako včerejší kouř.
„No tak aspoň budeme mít vlastní Aes Sedai,“ utrousil Guybon a podepsal další rozkaz.