„Ty jsou všechny mrtvé – kromě Elain,“ sdělila mu bezvýrazně. Tohle se nedalo nijak osladit. Dyelin zalapala po dechu a zesinala. Jedna úřednice si přitiskla ruce na ústa a další převrhl kalamář. Inkoust tekl po stole v černém potůčku a začal kapat na podlahu. Místo aby ho paní Anford napomenula, sama se podpírala o psací stůl. „Doufám, že to vyrovnám,“ pokračovala Birgitte, „ale nemůžu zatím slíbit nic kromě toho, že dneska ztratíme lidi. Možná spoustu lidí.“
Guybon se narovnal. Tvářil se zamyšleně. „To bude zajímavý den,“ utrousil nakonec. „Ale dědičku dostaneme zpátky za každou cenu.“ Tenhle Charlz Guybon byl spolehlivý člověk. To ostatně dokázal už mnohokrát na hradbách. Na její vkus byl pochopitelně přiliš pohledný.
Birgitte si uvědomila, že přechází po mozaice sem a tam, a zastavila se. O generálování nevěděla nic, ať už si Elain myslela cokoliv, ale věděla, že pokud na sobě dá znát nervozitu, nakazí tím i ostatní. Elain žije. To bylo ze všeho nej důležitější. Žije a neustále se vzdaluje. Otevřelo se levé křídlo dveří a hřmotný gardista ohlásil, že se vrátila Julanja Fote a Keraille Surtovni. Guybon zaváhal a podíval se na Birgitte, ale ta nic neřekla, a tak požádal muže, ať je pustí dál.
Byly to velmi odlišné ženy, přinejmenším vzhledově. I když měly obě vycházkové hole, Julanja byla baculatá a hezká, s bílými prameny v tmavých vlasech, a Keraille malá a štíhlá, se sešikmenýma zelenýma očima a ohnivě rudými kudmami. Birgitte si říkala, jestli to jsou skutečná jména. Ženy z rodinky si měnily jména stejně snadno jako jiné ženy punčochy. Měly na sobě obyčejné sukno vhodné pro formanky, jimiž v minulosti byly, a obě se uměly dívat a dokázaly se o sebe postarat. Z většiny situací se dokázaly vymluvit, ale jednoduché nože nebyly jediné čepele, co nosily, a dokázaly překvapit i silného muže tím, co uměly s holemi. Oba udělaly pukrle. Julanja měla plášť a sukně mokré a zacákané od bláta.
„Ellorien, Luan a Abelle začali dnes ráno rušit tábor, má paní,“ hlásila. „Zůstala jsem jen tak dlouho, abych zjistila, kterým směrem se dali – takže na sever – než se přijdu ohlásit!“
„To samé Aemlyn, Arathelle a Pelivar, má paní,“ přidala se Keraille. „Míří ke Caemlynu.“
Birgitte se nepotřebovala dívat na velkou mapu rozloženou na stole i se značkami. Podle toho, jak rozblácené cesty jsou a kolik deště zvládnou, by mohli k městu dorazit do odpoledne. „Vedly jste si obě dobře. Běžte si dát horkou koupel. Myslíš, že změnili názor?“ zeptala se Dyelin, když obě ženy odešly.
„Ne,“ odpověděla Dyelin bez váhání, vzdychla si a potřásla hlavou. „Obávám se, že z největší pravděpodobnosti Ellorien přesvědčila ostatní, aby na Lvím trůnu podpořili ji. Možná chtějí porazit Arymillu a převzít obléhání. Mají o polovinu víc lidí než ona a dvakrát víc než my.“ To nechala viset ve vzduchu. Nebylo třeba nic dodávat. I když ženy z rodinky přesouvaly muže dle potřeby, bude těžké udržet hradbu proti tolika vojákům.
„Nejdřív dostaneme zpátky Elain, pak si budeme lámat hlavu s tím ostatním,“ prohlásila Birgitte. Kde jsou ty zatracené hledačky větru?
Jen si to pomyslela, už za Chanelle ťapaly do místnosti jako řvavá hedvábná duha. Kromě Reinaile, poslední v řadě a oděné v plátně; třebaže měla červenou blůzu, zelené kalhoty a tmavožlutou šerpu, vedle Rainyn, kulatolící mladé ženy jen s půl tuctem zlatých medailonků visících na tváři, vypadal Renailin čestný řetízek holý. Renaile se tvářila odevzdaně.
„Nemám ráda, když se mi vyhrožuje!“ vyjela vztekle Chanelle a čichala ke zlaté krabičce, kterou měla na zlatém řetízku kolem krku. Líce měla zarudlé. „Ta gardistka říkala, že jestli nepoběžíme, nakope nás—! Zapomeň na to, co přesně říkala. Byla to hrozba, a já se ne—!“
„Elain chytily temný družky Aes Sedai,“ přerušila ji Birgitte. „Potřebuju, abyste udělaly průchod pro muže, kteří ji půjdou zachránit.“ Ostatní hledačky větru začaly mumlat. Chanelle rázně mávla rukou, ale zmlkla jen Renaile. Ostatní pouze ztišily hlasy do šepotu, k její značné nelibosti. Podle medailonů na řetízcích se Chanellině hodnosti rovnaly i některé další.
„Proč jsi nás sem povolala kvůli jednomu průchodu?“ chtěla vědět. „Já dohodu dodržuju, jak vidíš. Dokonce jsem všechny přivedla, jak jsi nařídila. Ale proč potřebuješ víc než jeden?“
„Protože všechny uděláte kruh a vytvoříte průchod dost velký pro tisíc mužů a koní.“ To byl jeden důvod.
Chanelle ztuhla a nebyla sama. Kurin, s tváří jako z černého kamene, se doslova třásla rozhořčenim, a Rysael, obvykle velmi důstojná žena, taky. Senine, s ošlehanou tváři a starými značkami, ukazujícími, že kdysi nosila víc než šest náušnic, a tlustších, si hladila zdobenou dýku za zelenou šerpou.
„Vojáky?“ vyjela Chanelle. „To je zakázané! Naše dohoda říká, že se vaší války nebudeme nijak účastnit. Zaida din Parede Černé křídlo to nařídila, a když je teď paní lodí, její rozkaz má ještě větší váhu. Použij rodinku. Použij Aes Sedai.“
Birgitte k ní přistoupila a podívala se jí do očí. Rodinka se k tomuhle nehodila. Žádná z ní nikdy nepoužila jedinou sílu jako zbraň. Možná by to ani neuměly. „Ostatní Aes Sedai jsou mrtvé,“ pravila tiše. Někdo za ní zasténal, jeden z úředníků. „K čemu bude vaše dohoda, když tu nebude Elain? Arymilla ji rozhodně ctít nebude.“ Udržet hlas klidný vyžadovalo velkou námahu. Nejradši by se třásla vztekem, třásla by se strachem. Potřebovala tyhle ženy, ale nemohla jim prozradit proč, jinak by Elain byla ztracena. „Co Zaida řekne, až zničíš tu dohodu s Elain?“
Chanelle si tetovanou rukou zvedla filigránovou vonnou krabičku k nosu a pak ji nechala spadnout mezi náhrdelníky. Podle toho, co Birgitte věděla o Zaidě din Parede, nebude mít paní lodí radost z někoho, kdo dohodu zničí, a nebylo pochyb, že se Chanelle nehodlá vystavit jejímu hněvu. Přesto se tvářila zamyšleně. „No dobrá,“ řekla po chvíli. „Ale jenom pro přepravu. Platí?“ Políbila si konečky prstů a připravila se uzavřít dohodu.
„Uděláte jenom to, co budete chtít,“ řekla Birgitte a otočila se. „Guybone, je čas. Už ji musejí mít u brány.“
Guybon se opásal mečem, vzal si přílbu a plechové rukavice a následoval ji a Dyelin z mistnosti. Hledačky větru se táhly za nimi a Chanelle hlasitě opakovala, že udělají jenom ten průchod. Birgitte pošeptala Guybonovi příkazy, než ho nechala jít do přední části paláce, zatímco sama spěchala ke Královniným stájím, kde našla čekajícího klabonosého šedáka se svým sedlem, s otěžemi v rukou mladé ženy s vlasy zapletenými do copu podobného tomu jejímu. Taky tu uviděla sto dvacet jednu gardistku ve zbroji a v sedle. Sama nasedla a pokynula jim, ať ji následují. Slunce bylo zlatou koulí na obzoru a na obloze jen pár bílých mráčků. Aspoň nebudou muset snášet déšť. V silné bouřce a lijáku, jaké Caemlyn v poslední době zažil, by se jim mohl ztratit i vůz.
Na Královnině náměstí byl nastoupený had mužů stojících po deseti, dvanácti vedle sebe, ztrácející se v nedohlednu. Jezdci v přílbách a kyrysech i muži v nejrůznějcíh přílbách, s halapartnami, většinou v kroužkové zbroji či kabátcích pošitých ocelovými kolečky, jen občas s kyrysem, a každá skupinka, větší i menší, měla v čele praporec svého rodu. Nebo praporec žoldnéřské kumpanie. Nájemné meče bude pozorovat tolik očí, že se dnes nepokusí ulívat. Kromě kušovníků a lučištníků tu bylo skoro dvanáct tisíc mužů, z toho dvě třetiny v sedlech. Kolik jich před polednem zemře? Zapudila tu myšlenku z hlavy. Potřebovala jednoho každého z nich, aby přesvědčila Mořský národ. Kdokoliv zemře dnes, mohl by klidně zemřít zítra na hradbě. Každý z nich přišel do Caemlynu připravený zemřít za Elain.