V čele zástupu bylo přes tisíc gardistů s přílbami a kyrysy lesknoucími se na slunci, s kopími přesně sklopenými, a první z nich čekali za praporcem Andoru. Kráčející bílý lev na červeném poli i Elainina zástava, zlatá lilie na modrém, byly na kraji jednoho z mnoha caemlynských parků. Tedy býval to park, ale stovky let staré duby byly pokácené a odvlečené s ostatními stromy a vysokým křovím, a jejich kořeny vykopané, aby vzniklo volné místo dobře sto kroků široké. Štěrkem vysypané chodníčky a trávu už dávno zadupaly holínky a podkovy do bláta. Další tři parky kolem paláce na tom byly stejně, aby vzniklo místo pro setkávání průchodů.
Guybon s Dyelin už tu byli, spolu se všemi urozenými pány a paními, kteří odpověděli na Elainino povolání, od mladého Perivala Manteara po Brannina Marťana a jeho ženu. Všichni seděli na konich. Perival měl přílbu a kyrys jako všichni ostatní muži. Ten Branninův byl obyčejný, matný a trochu zprohýbaný, kde platnéřovo kladivo neodvedlo dobrou práci, nástroje jeho obchodu stejně jistě jako obyčejný meč v pochvě u pasu. Perival byl ale jinak stejně pozlacený jako Konail a Branlet, se stříbrem vykládanou mantearskou kovadlinou, kdy oni měli lakované černé orly Northanů a červené pantery Gilyardů. Hezká zbroj, na odiv. Birgitte doufala, že ženy mají dost rozumu, aby kluky nepustily do boje. Při pohledu na některé jejich tváře, zachmuřené a odhodlané, doufala, že mají dost rozumu, aby se tam nepletly samy. Aspoň žádná z nich neměla meč. Prostou pravdou bylo, že žena musí být mnohem lepší, aby se mohla postavit muži s mečem. Silnější paže znamenají velký rozdíl. Zato byly mnohem lepší v používání luku.
Hledačky větru se šklebily, jak neklidně přešlapovaly bosýma nohama v blátě po včerejším lijáku. Na mokro byly zvyklé, ale ne na bláto.
„Ten muž mi nechce říct, kam má průchod sahat,“ stěžovala si Chanelle rozčileně, jen co Birgitte sesedla, a ukazovala na Guybona. „Chci to vyřídit co nejdřív, abych si mohla umýt nohy.“
„Má paní!“ zavolal ženský hlas z ulice. „Má paní Birgitte!“ Reene Harfor přiběhla podél řady gardistů, sukně vyhrnuté tak vysoko, až byly vidět nohy v punčochách až po kolena. Birgitte si nepamatovala, že by ji viděla jít byť rychlejším krokem. Paní Harfor byla jednou z těch žen, které vždycky všechno dělají dokonale. Při každém setkání Birgitte připomněla všechny chyby, jaké kdy spáchala. Za ní běželi dva muži v červenobílé livreji a nesli nosítka. Když se přiblížili, Birgitte uviděla hubeného gardistů bez přílby, s šípem trčícím z pravé ruky a dalším z pravého stehna. Po dřících stékala krev, takže za sebou nechával na dláždění slabou stopu. „Trval na tom, že ho musíme okamžitě vzít za tebou nebo za kapitánem Guybonem, má paní,“ supěla paní Harfor a ovívala se rukou.
Mladý gardista se snažil posadit, ale Birgitte ho zase položila. „Tři nebo čtyři kumpanie žoldnéřů útočí na Farmaddinskou bránu, má paní,“ vyhrkl s tváří zkřivenou bolestí. „Teda zevnitř, z města. Rozmístili lučištníky, aby zastřelili každého, kdo by dal znamení, že potřebujeme pomoc, ale mně se podařilo vyklouznout a můj kůň vydržel tak akorát.“
Birgitte zaklela. Budou mezi nimi Cordwyn, Gomaisen a Bakuvun, to by se vsadila. Měla na Elain naléhat, aby je vyhodila z města, jen co přednesli ty svoje nehorázné požadavky. Neuvědomila si, že promluvila nahlas, dokud se neozval gardista.
„Ne, má paní. Teda aspoň Bakuvun ne. On a pár jeho chlapů se zastavili, aby si zah… ehm, aby zabili čas, a poručík si myslí, že se ještě držíme jenom díky nim. Pokud se ještě drží. Používali dobývací beran na vrata do věže, když jsem se naposledy ohlídl. Ale je toho víc, má paní. V Dolním Caemlynu za bránou se řadí muži. Deset tisíc, možná dvakrát tolik. Těžko říct, jak se ty ulice kroutí.“
Birgitte sebou trhla. Deset tisíc mužů by stačilo provést útok zvenčí, ať už ty žoldnéře odrazí, nebo ne, pokud nepošle všechny, koho má. Co si pod Světlem počne? Světlo ji spal, uměla naplánovat nájezd, aby někoho zachránila z hradu, nebo jet na výzvědy do kraje drženého nepřitelem, a tam věděla, co dělá, ale tohle byla bitva a osud Caemlynu a možná i trůnu visel na vážkách. Přesto to musela udělat. „Paní Harfor, vezmi toho muže do paláce a nech ho ošetřit, prosím.“ Nemělo smysl žádat o léčení hledačky větru. Daly jasně najevo, že to by podle nich znamenalo zaplést se do války. „Dyelin, nech mi všechny koně a polovinu halapartníků. Ty si vezmi zbytek a všechny dostupný kušovníky a lučištníky. A každýho chlapa, kterýho najdeš a udrží meč. Jestli se bude brána ještě držet, až vás tam rodinka pošle, ať se udrží dál. Pokud padla, stáhni se. A drž tu zatracenou hradbu, než se tam dostanu.“
„Dobrá,“ řekla Dyelin, jako by to byly ty nejsnáze splnitelné rozkazy na světě. „Konaile, Katalyne, Branlete, Perivale, vyjdete se mnou. Vaši pěšáci budou bojovat lépe, když budete u toho.“ Konail se tvářil zklamaně, bezpochyby se už viděl v galantním útoku, ale zvedl otěže a zašeptal něco, co omladinu rozesmálo.
„To i moji jezdci budou bojovat lip,“ namítala Katalyn. „Chci pomoct zachránit Elain.“
„Přišla jsi jí pomoct zajistit trůn,“ odsekla Dyelin, „a půjdeš tam, kde je tě zapotřebí, abys to dokázala, nebo si budeme muset znovu promluvit.“ Ať už to znamenalo cokoliv. Katalyn zrudla, ale Dyelin následovala, když s ostatními odjížděla.
Guybon se podíval na Birgitte, ale neřekl nic, i když nejspíš uvažoval, proč nepošle víc lidí. Nehodlal se jí ale postavit otevřeně. Problém byl, že nevěděla, kolik černých sester s Elain bude. Potřebovala každou hledačku větru, potřebovala, aby uvěřily, že jsou všechny zapotřebí. Kdyby byl čas, byla by stáhla hlídky z vnějších věží, dokonce i z bran.
„Udělejte průchod,“ nakázala Chanelle. „Na tuhle stranu hřebene východně od města, na Erininský silnici, směrem od města.“
Hledačky větru se shromáždily do kruhu a udělaly to, co musely udělat, aby se propojily, a zatraceně nijak nespěchaly. Náhle se objevila svislá modrostříbmá čára průchodu a rozšířila se do otvoru pět kroků vysokého a přes celou šířku vyčištěného prostranství, skrze nějž byla vidět široká, udusaná silnice stoupající do mírného svahu deset sáhů vysokého hřebene na své cestě k Erinin. Arymilliny tábory byly za tím hřebenem. Vzhledem ke zprávám mohly být prázdné – s trochou štěstí budou – ale teď si s nimi v žádném případě nemohla lámat hlavu.
„Vpřed a rozestavit podle rozkazů!“ křikl Guybon a pobídl vysokého ryzáka. Shromáždění šlechtici a gardisté ho následovali v desetistupu. Gardisté se začali stáčet doleva a mimo dohled, zatímco šlechtici zaujali postavení o něco výš na hřebeni. Někteří se dalekohledy dívali na město. Guybon sesedl a přikrčeně se rozběhl nahoru, aby se mohl podívat na druhou stranu hřebene. Birgitte skoro cítila netrpělivost gardistek za sebou.
„Takhle velký průchod jsi nepotřebovala,“ ozvala se Chanelle, mračíc se na zástup jezdců proudící do brány. „Proč—?“
„Pojď se mnou,“ vyzvala ji Birgitte a vzala ji za ruku. „Chci ti něco ukázat.“ Šedáka táhla za sebou a vlekla ženu k průchodu. „Až to uvidíš, můžeš se vrátit.“ Pokud o Chanelle věděla jedinou věc, tak to, že kruh vede ona. Se zbytkem počítala s lidskou přirozeností. Neohlížela se, ani si nevydechla úlevou, když slyšela, jak si ostatní hledačky větru mumlají za jejími zády. Šly.