Ať Guybon uviděl cokoliv, byla to dobrá zpráva, protože se narovnal, než seběhl zpátky ke svému koni. Arymilla musela tábory úplně vyprázdnit. Takže u Farmaddinské brány bude dvacet tisíc ozbrojenců, ne-li víc. Světlo dej, aby se udrželi. Světlo dej, aby se všichni udrželi. Ale nej důležitější byla Elain. To nade vše.
Když došla ke Guybonovi, jenž už zase seděl v sedle, gardistky nastoupily kousek stranou do trojřadu za Caseille. Celý průchod – sto kroků na šířku – byl teď plný mužů a koní, rychle klusajících doprava a doleva, aby se připojili k již vznikajícímu trojřadu, roztahujícímu se podél silnice. Dobře. Hledačky větru se ještě chvilku nedokážou snadno vrátit. Na silnici za posledními budovami Dolního Caemlynu, asi míli daleko, se zastavil povoz zakrytý plachtou a se čtyřspřežím, obklopený malým oddílem. Za ním se to hemžilo činností v otevřených cihlových krámcích podél silnice, lidé se věnovali svým záležitostem, nakolik to jen šlo, ale jako by neexistovali. Elain byla v tom voze. Birgitte zvedla ruku, aniž by spustila oči z povozu, a Guybon jí položil do dlaně mosazí obitý dalekohled. Povoz a jezdci vzápětí přiskočili blíž.
„Co chceš, abych viděla?“ dožadovala se Chanelle.
„Za okamžik,“ opáčila Birgitte. Byli tam čtyři muži, tři na koních, ale důležitějších bylo sedm žen v sedlech. Dalekohled byl dobrý, ale ne tak dobrý, aby na takovou vzdálenost rozeznala bezvěkost. Přesto musela předpokládat, že všech sedm jsou Aes Sedai. Osm proti sedmi mohlo být téměř vyrovnané, ale ne, když těch osm bylo propojených. Ne, pokud dokáže těch osm přimět, aby se do věci vložily.
Co si asi temní druzi mysleli, když uviděli tisíce vojáků a ozbrojenců vycházet zpoza něčeho, co jim muselo připadat jako opar z horka? Spustila dalekohled. Šlechtici začínali sjíždět dolů, jak vycházeli jejich ozbrojenci, a připojovali se k řadám.
Jakkoliv překvapení temní druzi byli, neotáleli dlouho. Z jasné oblohy začaly létat blesky, modrostříbmé střely zasahovaly zemi s hromovým rachotem a rozhazovaly lidi a koně jako blátivé cákance. Koně se vzpínali a řičeli, ale muži se je snažili ovládnout a udržet na místě. Nikdo neutíkal. Dunění hromu doprovázející výbuchy se do Birgitte opřelo jako rány pěstí, až zavrávorala. Cítila, jak se jí ježí vlasy a snaží se vyvléknout z copu. Vzduch byl cítit… ostře. Jako by se chvěl. A do řad znovu udeřil blesk. V Dolním Caemlynu utíkali lidé. Většinou pryč, ale někteří hlupáci se běželi podívat. Úzké uličky ústící do kraje se plnily diváky.
„Když už tomu máme čelit, mohli bychom se pohnout a trochu jim to ztížit,“ podotkl Guybon a zvedl otěže. „S dovolením, má paní?“
„V pohybu budeme mít menší ztráty,“ souhlasila Birgitte, když pobídl ryzáka dolů z hřebene.
Caseille zastavila koně před Birgitte a zasalutovala s paží přes prsa. Úzký obličej měla pod mřížovím hledí lakované přílby zachmuřený. „Svolení pro tělesnou stráž připojit se k boji, má paní?“ Dala na ta slova důraz. Byly tělesnou stráží dědičky a budou tělesnou stráží královny.
„Povoluje se,“ řekla Birgitte. Pokud na to měl někdo právo, tak tyto ženy.
Arafellanka otočila koně a odcválala ze svahu, následována zbytkem tělesné stráže. Ženy zaujímaly místa těch, koho zabily blesky. Kumpanie žoldnéřů, asi dvě stě mužů v černě natřených přílbách a kyrysech, jedoucích pod červenou zástavou s běžícím černým vlkem, se zastavila, když uviděla, do čeho se řítí, ale muži pod praporci půl tuctu rodů se protlačili kolem nich, a oni pak neměli jinou možnost než pokračovat. Další šlechtici sjížděli ke svým mužům; Brannin, Kelwin, Laerid, Barel, další. Nikdo nezaváhal, když spatřil svou korouhev. Sergase nebyla jediná žena, která popojela pár kroků, jako by se i ona chtěla připojit ke svým ozbrojencům, když se z průchodu vynořila její zástava.
„Krokem!“ houkl Guybon, aby ho bylo slyšet přes výbuchy. Podél celé linie to další opakovali. „Vpřed!“ Otočil ryzáka a pomalu vyjel proti temným družkám Aes Sedai, zatímco všude bušily blesky a lidé a koně létali spolu s fontánami hlíny.
„Co jsi mi chtěla ukázat?“ dožadovala se Chanelle znovu. „Chci odtud pryč.“ V této chvíli to nehrozilo. Z průchodu stále vycházeli a vyjížděli muži a spěchali na své pozice. Do řad dopadaly i ohnivé koule, přidávající se k výbuchům hlíny a končetin. Vzduchem líně prolétala otáčející se koňská hlava.
„Tohle,“ řekla Birgitte a ukázala na scénu před nimi. Guybon už klusal a táhl ostatní s sebou. Náhle před jednou z žen vedle vozu vyletěla jako noha tlustá tyč něčeho, co vypadalo jako tekutý bílý oheň. Doslova prosekal patnáct kroků širokou mezeru v linii. Na okamžik se ve vzduchu vznášely mihotavé vločky, obrysy zasažených lidí a koní, než je to pohltilo. Tyč najednou vyskočila do vzduchu, stoupala stále výš, než zhasla a zanechala po sobě Birgitte před očima tmavě purpurové čáry. Odřivous, odpalující lidi ze vzoru, takže byli mrtví dřív, než je zasáhl. Zvedla si dalekohled k oku na dost dlouho, aby se podívala na ženu držící tenkou černou tyč, jež vypadala asi krok dlouhá.
Guybon začal útok. Bylo to příliš brzy, ale jeho jedinou nadějí bylo dostat se blíž, dokud má ještě dost mužů. Jeho jediná naděje. Nad hromové výbuchy ohnivých koulí a blesků se zvedl rozechvělý pokřik: „Elain a Andor!“ Rozechvělý, ale zněl z plna hrdla. Praporce vlály. Smělé na pohled, pokud se dalo pominout, kolik jich padá. Kůň s jezdcem, zasažení naplno ohnivou koulí, se prostě rozpadli, muži a koně všude kolem také padali. Některým se podařilo znovu vstát. Kůň bez jezdce stál na třech nohou, pokusil se utéct, ale spadl a zmítal se na zemi.
„Tohle?“ opáčila Chanelle nevěřícně. „Netoužím se dívat na to, jak umírají lidé.“ Další odřivous vykousl průlom v útočících řadách skoro dvacet kroků široký, než se zabořil do země a vysekl zákop na půl cesty k vozu, než zmizel. Bylo tu hodně mrtvých, i když ne tolik, jako by být mělo. Birgitte totéž viděla v bitvách za trollockých válek, kdy byla používána jediná síla. Na každého nehybně ležícího se dva, tři vyškrábali na nohy nebo se snažili zastavit krvácení. Na každého koně ztuhlého ve smrti stáli další dva na podlamujících se nohou. Krupobití ohně a blesků pokračovalo bez omezení.
„Tak to zastav,“ řekla Birgitte. „Pokud zabijou všechny vojáky nebo dost na to, aby ostatní utekli, potom je Elain ztracena.“ Ne navždycky. Světlo ji spal, bude ji sledovat po zbytek života, aby ji osvobodila, ale jen Světlo ví, co by jí za tu dobu mohli udělat. „Zaidina dohoda je ztracená. Kvůli tobě.“
Ráno nebylo teplé, přesto se Chanelle na čele zaperlil pot. Ohnivé koule a blesky vybuchovaly mezi jezdci následujícími Guybona. Žena držící tyč opět zvedla ruku. I bez dalekohledu si byla Birgitte jistá, že míří přímo na Guybona. On to musel vidět taky, ale neuhnul ani o vlásek.
Náhle sjel z oblohy dalši blesk. A zasáhl ženu držící tyč. Ta odletěla jedním směrem, její kůň druhým. Jeden ze zapřažených koní se zhroutil, zatímco ostatní tancovali a vzpínali se. Byli by utekli, nemít v zápřahu mrtvého druha. Ostatní koně kolem vozu se také vzpínali a plašili. Ohnivý déšť ustal, jak se Aes Sedai snažily ovládnout své koně a udržet se v sedle. Vozka, místo aby se pokoušel spřežení uklidnit, seskočil na zem a s taseným mečem se rozběhl proti útočícím jezdcům. Diváci v Dolním Caemlynu utíkali také, tentokrát pryč.
„Chyťte ostatní živé,“ štěkla Birgitte. Bylo ji celkem jedno, jestli přežijí – zemřou i tak brzy jako temné družky a vražedkyně – ale na tom zatraceném voze byla Elain!