Chanelle škrobeně kývla a jezdci kolem vozu začali padat z hopsajících koní. Zůstali ležet na zemi a vzpírali se, jako by byli spoutaní na rukou a nohou. Což pochopitelně byli. Běžící muž padl na břicho a jen se svíjel. „Odstínila jsem i ženy,“ řekla Chanelle. I když držely jedinou sílu, proti kruhu osmi neměla žádná z nich šanci.
Guybon zvedl ruku a zpomalil oře do kroku. Bylo pozoruhodné, jak rychle se vše odehrálo. Byl teprve v polovině cesty k vozu. Z průchodu stále vybíhali a vyjížděli lidé. Birgitte se vyhoupla do šedákova sedla a cvalem vyrazila pro Elain. Zatracená ženská, pomyslela si. Z pouta se ani na chvíli nenesl strach.
33
Devět z deseti
Temné družky s Elain nic neriskovaly. Kromě toho, že ji odstínily, měla Temaile vyloženě zlovolnou radost z toho, že ji svázala do kozelce s hlavou mezi koleny. Už z toho dostávala křeče. Roubík, špinavý hadr s ohavnou, olej ovitou pachutí, zavázaný tak pevně, až se jí zarýval do koutků úst, jí měl zabránit křičet o pomoc u brány. Ne že by to byla udělala, protože by to znamenalo pouze rozsudek smrti pro muže hlídající bránu. Cítila, jak šest černých sester drží saidar, dokud nebyly kus za bránou. Ale ta páska přes oči byla zbytečná. Myslela si, že chtějí zesílit pocit bezmoci, ale ona se přesto odmítala cítit bezmocná. Nakonec byla v naprostém bezpečí, dokud se nenarodí její děti, a ty také. Min to říkala.
Podle vrzání postrojů a hrubých prken pod sebou věděla, že je na voze nebo káře. Nenamáhaly se dát na dno aspoň pokrývku. Takže vůz, usoudila. Zřejmě ho táhl víc než jeden kůň. Bylo to tu cítit starým senem tak silně, až málem kýchla. Její situace vypadala beznadějně, ale Birgitte ji nezklame.
Cítila, jak Birgitte přeskočila z místa několik mil za ní asi míli před ni a byla by se zasmála. Pouto říkalo, že Birgitte míří na svůj cíl, a Birgitte Se stříbrným lukem nikdy neminula. Když začalo usměrňování na obou stranách vozu, smích ji přešel. Z pouta se neslo odhodlání, ale ještě něco dalšího, silná nechuť a silicí… ne hněv, ale skoro. Budou tam umírat lidé. Místo smíchu bylo Elain do pláče. Zasloužili si někoho, kdo by pro ně zaplakal, a umírali pro ni. Jako zemřela Vandene a Sareitha. Znovu se v ní zvedl smutek. Ale ne pocit viny. Mohly být ušetřeny jedině tehdy, kdyby nechaly Falion a Marillin jít, a to ani jedna neschvalovala. Příchod ostatních nebo té divné zbraně, co měla Asne, se nedal předpokládat.
Hrom zaduněl někde blízko a povoz se zakymácel tak prudce, až to s ní hodilo. Bude mít potlučená kolena a holeně. Kýchla v prachu, který se tím také zvířil, a znovu. Cítila, jak se jí zvedají vlasy, které nedržel roubík a páska. Vzduch byl divně cítit. Vypadalo to na zásah blesku. Doufala, že se Birgitte podařilo zaplést hledačky větru, jakkoliv to vypadalo nepravěpodobné. Přijde chvíle, kdy bude muset jako zbraň použít rodinku – nikdo nebude moct stát stranou Tarmon Gai’donu – ale ať si svou nevinnost ponechají o něco déle. O chvíli později štít na ní zmizel.
Jelikož nic neviděla, nemohla usměrnit prameny k žádnému skutečnému účelu, ale cítila tkaniva poblíž, duch a vzduch. Jelikož tkaniva neviděla, netušila, k čemu slouží, ale mohla celkem hádat. Její věznitelky se samy staly vězenkyněmi, odstíněnými a spoutanými. A ona mohla jenom netrpělivě čekat. Birgitte se rychle blížila, ale ona se už nemohla dočkat, až ze sebe dostane ten zatracený provaz.
Vůz zavrzal, jak na něj někdo vylezl. Birgitte. Z pouta se nesla radost. Ve chvilce byl provaz dole a Birgitte jí sundala roubík. Elain, poněkud ztuhlá, si pásku z očí sundala sama. Světlo, ale že ji bude bolet celé tělo, dokud nebude moct někoho požádat o léčení. To jí připomnělo, že bude muset požádat hledačky větru, a znovu pocítila smutek kvůli Vandene a Sareitě.
Když mohla konečně vyplivnout roubík, chtěla požádat o vodu, aby spláchla tu pachuť, ale místo toho řekla: „Co tě zdrželo?“ Její smích a úděs druhé ženy uťalo další kýchnutí. „Pojďme pryč, Birgitte. Rodinka?“
„Hledačky větru,“ odpověděla Birgitte a podržela jí plátěnou chlopeň vzadu na voze. „Chanelle se rozhodla, že radši nebude Zaidě hlásit, že přišla o dohodu.“
Elain si opovržlivě frkla. Což byla chyba. Znovu se rozkýchala. Slezla z vozu tak rychle, jak dokázala. Nohy měla stejně ztuhlé jako paže. Světlo ji spal, toužila po horké lázni. A kartáči. Birgittin červený kabát s bílým límcem vypadal poněkud pomačkaný, ale Elain soudila, že vypadá, jako by právě vyšla ze šatny.
Když byla na zemi, gardisté v tlustém kruhu kolem vozu začali hlasitě jásat a mávat kopími ve vzduchu. Gardistky výskaly taky, zřejmě všechny do jedné. Dva muži měli andorského Bílého lva a její Zlatou lilii. To vyvolalo úsměv. Královnina garda přísahala, že bude bránit Andor, královnu a dědičku, přesto se Charlz Guybon rozhodl nosit i její osobní erb. Seděl na vysokém ryzákovi, přílbu na sedlové hrušce, a se širokým úsměvem sejí poklonil. Byla radost se na něj dívat. Možná by se hodil jako třetí strážce. Za gardou se zvedaly praporce rodů a žoldnéřských kumpanií, jeden za druhým. Světlo, kolik jich Birgitte přivedla? To se ale může zeptat později. Nejdřív chtěla vidět zajatkyně.
Asne ležela s roztaženými údy na cestě, prázdné oči zírající na oblohu. Štít na ni nebyl zapotřebí. Ostatní ležely nehybně, spoutané prameny vzduchu, které jim držely paže u boků a tiskly rozdělené suknice k nohám. Mnohem pohodlnější pozice, než v jaké byla ona sama. Většina vypadala pozoruhodně klidná, vzhledem k situaci, i když Temaile se na ni mračila a Falion se zřejmě chystala zvracet. Šiainin zablácený obličej by dělal čest každé Aes Sedai. Tři muži spoutaní vzduchem rozhodně klidní nebyli. Kroutili se a svíjeli a mračili se na jezdce kolem, jako by na ně nejradši na všechny zaútočili. To stačilo, aby bylo jasné, že to jsou Asneini strážci, i když to nutně nemuseli být temní druzi. Ať už jimi byli, nebo ne, stejně je bude nutné uvěznit a ochránit před smrtícím vztekem, jímž je Asneina smrt naplnila. Udělají cokoliv, aby zabili toho, kdo je za to zodpovědný.
„Jak nás našli?“ chtěla vědět Cesmal. Kdyby neležela na zemi se špínou na tváři, nikdo by ji nepovažoval za zajatkyni.
„Můj strážce,“ odpověděla Elain a usmála se na Birgitte. „Jeden z nich.“
„Žena strážce?“ ušklíbla se Česmal.
Marillin se chvíli otřásala tichým smíchem. „Já o tom slyšela,“ řekla, když se přestala třást, „ale připadalo mi to příliš neuvěřitelné.“
„Ty jsi o tom slyšela a nezmínila ses o tom?“ vyjela Temaile a zkroutila se, aby se na ni mohla zamračit. „Ty jsi tak pitomá!“
„Zapomínáš se,“ napomenula ji Marillin ostře a vzápětí už se hádaly, jestli se jí má Temaile podřizovat! Popravdě by Temaile měla – Elain cítila jejich sílu – ale nebylo to něco, o co by se měly v dané situaci dohadovat!
„Dejte jim někdo roubík,“ nařídila Elain. Caseille sesedla, předala otěže jiné gardistce a začala Temaile dýkou odřezávat pruhy ze sukně. „Naložte je na vůz a odřízněte toho mrtvého koně. Chci je za hradbami, než to Arymilliny lidi za tím hřebenem začne lákat.“ Poslední, co potřebovala, byla lítá bitva. Bez ohledu na výsledek si Arymilla mohla dovolit ztratit víc lidi než ona. „Kde jsou hledačky větru, Birgitte?“
„Pořád na hřebeni. Myslím, že si myslí, že budou moct popírat svou účast na těch jatkách, pokud se k nim příliš nepřiblíží. Ale nemusíš se bát útoku. Ty tábory za hřebenem jsou prázdný.“ Caseille si hodila Temaile přes rameno a odklopýtala, aby ji mohla hodit na vůz jako pytel zrní. Gardistky už zvedaly i ostatni ženy. Vzpírající se strážce moudře přenechaly gardistům. Na každého museli být dva. Další dva gardisté vypřahali mrtvého koně.