„Já viděl akorát markytánky, štolby a tak,“ ozval se Charlz.
„Myslím, že jsou prázdný všechny její tábory,“ pokračovala Birgitte. „Ráno vedla těžký útoky na severní hradbu, aby přilákala co nejvíc našich mužů, a dvacet tisíc nebo víc poslala do Dolního Caemlynu pod Farmaddinskou bránou. Někteří žoldnéři změnili barvu a útočí zevnitř, ale poslala jsem Dyelin se vším, co jsem mohla postrádat. Jakmile budeš bezpečně za hradbama, vezmu jí zbytek na pomoc. Abych přispěla k dobrým zprávám, tak Luan a zbytek tý bandy jedou na sever. Budou tu dneska odpoledne.“
Elain se zadrhl dech. Luana a ostatní vyřídí, až se objeví, ale ty zbývající zprávy! „Vzpomínáš, co hlásila paní Harfor, Birgitte? Arymilla a ostatní hodlají být s prvním oddílem, co vjede do Caemlynu. Musí být taky za Farmaddinskou bránou. Kolik mužů máš?“
„Jaký je řezníkův účet, Guybone?“ zeptala se Birgitte a ostražitě Elain pozorovala. Z pouta se také nesla ostražitost. Silná ostražitost.
„Ještě nemám všechna hlášení, má paní. Některá těla…“ Udělal obličej. „Řekl bych asi tak pět nebo šest set mrtvých, možná o něco víc. Dvakrát tolik raněných, tak nebo tak. Nejhnusnějších pát minut, co jsem kdy zažil.“
„Deset tisíc, Elain,“ řekla Birgitte a tlustý cop se jí zahoupal, jak pohodila hlavou. Strčila si palce za pás a z pouta se neslo odhodlání. „Arymilla musí mít u Farmaddinský brány dvakrát tolik, možná třikrát, pokud opravdu stáhla lidi z táborů. Jestli uvažuješ o tom, o čem si myslím, že uvažuješ… Řekla jsem Dyelin, že má bránu znovu dobýt, pokud padla, ale spíš bojuje s Arymillinýma lidma ve městě. Pokud se brána nějakým zázrakem drží, tak mluvíme o víc než dvojnásobný přesile.“
„Jestli se probojovali bránou,“ prohlásila Elain umíněně, „není pravděpodobný, že ji za sebou zavřeli. Pustíme se do nich zezadu.“ Nebyla to jen umíněnost. Ne tak docela. Necvičila se se zbraní, ale obdržela všechny ostatní lekce, jaké dával Gareth Bryne Gawynovi. Královna musela chápat bitevní plány svých generálů, ne je jen slepě přijímat. „Jestli se brána drží, tak je lapíme mezi náma a hradbou. V Dolním Caemlynu počty moc neznamenají. Arymilla nedokáže přes ulici seřadit víc mužů než my. Uděláme to, Birgitte. A teď mi najdi koně.“
Chvíli si myslela, že to druhá žena odmítne, což posílilo její umíněnost, ale ta jen ztěžka vydechla. „Tzigan, doveď urozený paní Elain tu vysokou šimlu.“
Všichni kolem kromě temných družek si vzdychli. Ty si myslely, že uvidí vyhlášený záchvat vzteku Elain Trakandovny. Což málem jeden vyvolalo. Světlo spal ty přeskakující nálady!
Birgitte popošla blíž a ztišila hlas. „Ale pojedeš obklopená svou osobní stráží. Tohle není nějakej hloupej příběh o královně, co nese svou korouhev do bitvy v čele svých vojáků. Vím, že jedna z tvých předchůdkyň to udělala, ale ty nejsi ona a nemusíš shánět dohromady rozbitý vojsko.“
„Přesně to jsem měla v plánu,“ opáčila Elain sladce. „Jak jsi to uhodla?“
Birgitte vyprskla smíchem a zamumlala: „Zatracená ženská.“ Ne dost potichu, aby to uniklo pozornosti. Z pouta se však nesla náklonnost.
Pochopitelně to nebylo tak prosté. Bylo třeba poslat muže, aby pomohli raněným. Někteří mohli jít sami, ale mnozí to nezvládli. Příliš mnoho mělo škrtidla kolem krvavých pahýlů. Charlz a šlechtici se hromáždili kolem Elain a Birgitte, aby se seznámili s plánem útoku, což byla nutnost, ale pak Chanelle odmítla změnit průchod, dokud nebude Elain souhlasit, že tentokrát budou poskytovat jenom dopravu, a dohodu nezpečeti. Poté si obě políbily konečky prstů a přitiskly je druhé ženě na rty. Jedině pak se průchod stáhl do svislé stříbřité čáry a znovu se rozšířil do sto kroků širokého průhledu na Caemlyn od jihu.
Na tržnici lemující širokou silnici vedoucí od brány k severu k Fannaddinské bráně nebylo živé duše, ale na silnici mimo dostřel z hradeb se tlačila velká spousta lidí, na koních i pěších. První byli jen pár set kroků od brány. Vypadalo to, že se nahrnuli i do ulic. Jezdci byli vepředu s houštím praporců, ale ať kavalerie, nebo pěchota, všichni hleděli k bráně do Caemlynu. K zavřené bráně. Elain by nejradši křičela radostí.
Projela průchodem první, ale Birgitte nehodlala nic riskovat. Okamžitě ji obklopila osobní stráž a hnala ji do strany. Birgitte byla po jejím boku, ale nějak to nevypadalo, že ji ženou. Naštěstí nikdo nenamítal, když bílou klisnu popohnala dopředu, až mezi ní a silnicí byla jen jedna řada gardistek. Ta řada ale byla jako kamenná zeď. Klisna však byla opravdu vysoká, takže viděla, aniž by si musela stoupnout ve třmenech. Měla si je nechat prodloužit. Byly trochu krátké. Takže to musel být Česmalin kůň, protože ona jediná byla tak malá jako ona. Koně nemohl jeho jezdec pošpinit – to, že Česmal byla černá adžah, neznamenalo, že je i kůň zlý – ale ona se cítila nepříjemně – a nejen kvůli krátkým třmenům. Klisnu prodají, stejně jako všechny ostatní koně temných družek, a peníze rozdělí chudým.
Z brány za Charlzem šla kavalerie i pěšáci, celý ho vyplnili. Guybon, následovaný Bílým lvem a Zlatou lilií, vyrazil klusem s pěti sty gardisty, kteří se rozestoupili po celé šířce cesty. Další stejně velké oddíly se oddělily a zmizely v ulicích Dolního Caemlynu. Když z průchodu vyšli poslední muži, ten zhasl. Teď už nebude rychlá cesta pryč, pokud se něco zvrtne. Teď museli vyhrát, nebo Arymilla v podstatě získá trůn, ať už získá i Caemlyn, nebo ne.
„Potřebujeme dneska zatracený štěstí Mata Cauthona,“ zamumlala Birgitte.
„Něco podobného jsi už říkala,“ podotkla Elain. „Co tím myslíš?“
Birgitte na ni vrhla zvláštní pohled. Z pouta se neslo… pobavení! „Viděla jsi ho někdy u vrchcábů?“
„Těžko trávím čas na místech, kde se hraje, Birgitte.“
„Tak řekněme jen, že má větší štěstí než kdokoliv jinej, koho znám.“
Elain potřásla hlavou a pustila Mata Cauthona z hlavy. Charlzovi muži jí překáželi ve výhledu. Ještě neútočili, snažili se nadělat co nejmíň hluku. S trochou štěstí budou mít Arymillu obklíčenou, než někdo zjistí, co se děje. A pak na ni zaútočí ze všech stran. Mat že má největší štěstí, jaké kdy Birgitte viděla? V tom případě musel mít opravdu hodně velké štěstí.
Náhle se Charlzovi gardisté pohybovali rychleji a skláněli kopí s ocelovými hroty. Někdo se musel ohlédnout. Ozval se křik, polekaný, i hromový řev, jaký slyšela z mnoha stran. „Elain a Andor!“
Zněl i jiný křik. „Měsíce!“ a „Liška!“ a „Tři klíče!“ a „Kladivo!“ a „Černý prapor!“ A další, za menší rody. Ale z její strany zněl jen jeden, opakovaný stále dokola. „Elain a Andor!“
Náhle se třásla, zpola se smála, zpola plakala. Světlo dej, aby ty muže neposílala na smrt pro nic za nic.
Křik slábl, nahradilo ho hlavně třískání oceli o ocel, křik a jek, jak muži zabíjeli nebo umírali. Náhle si uvědomila, že se brána otvírá. A ona nic neviděla! Vyhodila nohy ze třmenů a postavila se na sedlo. Klisna nervózně přešlapovala – nebyla zvyklá sloužit jako stolička – ale ne tolik, aby Elain ztratila rovnováhu. Birgitte zamumlala zvlášť sžíravou nadávku a vzápětí už taky stála na sedle. Z Farmaddinské brány se hrnuly stovky kušovníků a lučištníků, ale byli to její muži, nebo odpadlí žoldnéři?