V odpověď začaly do natlačených Arymilliných jedzců padat šípy tak rychle, jak střelci stíhali natahovat zbraně. První kuše vyslaly salvu. Muži začali okamžitě pracovat s klikami, aby znovu navinuli kuše, ale další proběhli kolem nich a vypustili druhou salvu, která srazila muže a koně jako kosa žito. Z brány vyběhli další lučištníci a stříleli co nejrychleji. Třetí řada kušovníků popoběhla dopředu a vystřelila, čtvrtá, pátá… a pak muži drželi halapartny a protlačili se kolem kušovníků. Halapartna je děsivá zbraň spojující ostrý hrot oštěpu a čepel sekery s hákem ke strhávání jezdců ze sedel. Jezdci neměli prostor na útok na kopí a halapartny měly delší dosah než meče, a tak začali padat. Z brány se hrnuli muži v červených kabátcích a leštěných kyrysech a rozestoupili se do stran, aby si našli další způsob, jak protřidit Arymilliny řady. Proud stále pokračoval bez ustání. Jak ve Světle může mít Dyelin tolik gardistů? Leda… Světlo ji spal, musela sebrat i zpola vycvičené muže! No, v každém případě budou dneska pomazáni krví.
Náhle z brány vyjeli tři jezdci ve zlacených přílbách a kyrysech, meče v rukou. Dva byli velmi malí. Křik, který se ozval, když se objevili, byl kvůli dálce slabý, přesto byl slyšet i přes bitevní vřavu. „Černí orli!“ a „Kovadlina!“ a „Tři levharti!“ V bráně se objevily dvě ženy na koních a praly se, dokud se vyšší z nich nepodařilo odtáhnout koně té druhé mimo dohled.
„Krev a zatracenej popel!“ štěkla Elain. „Konail asi bude dost starý, ale Branlet a Perival jsou kluci! Někdo je měl držet zpátky!“
„Dyelin je držela dost dlouho,“ poznamenala klidně Birgitte. Z pouta se nesl naprostý klid. „Dýl, než bych si myslela, že Konaila udrží. A podařilo se jí udržet Katalyn mimo. V každým případě mají kluci mezi sebou a frontou pár set mužů a já nevidím, že by se jim někdo snažil udělat místo, aby se mohli protáhnout dopředu.“ To byla pravda. Všichni tři jen bezmocně mávali meči nejméně padesát kroků od místa, kde umírali lidé. Nicméně pro luk nebo kuši je padesát kroků malá vzdálenost.
Na střechách se začali objevovat muži, nejdřív desítky, pak stovky, lučištníci a kušovníci šplhali po strmých střechách a lezli jako pavouci, dokud nemohli střílet do masy těl dole. Jeden sklouzl a spadl a jeho tělo zůstalo ležet na mužích na ulici a cukalo sebou, jak do něj bodali. Další se náhle zvedl s dříkem trčícím z boku a přepadl dolů. Také zůstal ležet na ostatních na ulici a škubal sebou, jak byl bodán.
„Jsou příliš namačkaní,“ vyhrkla Birgitte vzrušeně. „Nemůžou ani zvednout luk, natož ho napnout. Vsadím se, že mrtví ani nemají místo, aby měli kam spadnout. Už to nebude trvat dlouho.“
Ale zabíjení pokračovalo ještě dobré půl hodiny, než se ozvalo první „Milost!“. Muži začali věšet přílby na meče a zvedat je nad hlavu, riskujíce smrt v naději na život. Pěšáci si strhávali přílby a zvedali prázdné ruce. Jezdci odhazovali kopí, přílby a meče a taky zvedali ruce. Šířilo se to jako horečka, nyní už to slovo vycházelo z tisíců hrdel. „Milost!“
Elain se posadila pořádně do sedla. Hotovo. Teď musí zjistit, jak dobře to bylo provedeno.
Boj samozřejmě neustal okamžitě. Někteří se snažili bojovat dál, ale bojovali sami a umírali, nebo je strhli muži kolem nich, kteří už nebyli ochotní zemřít. Nakonec ale i ti nejodhodlanější začali odhazovat zbraně a zbroj, a třebaže ne každý prosil o milost, stále to byl hromový řev. Muži beze zbraní, již se sundanými přílbami a kyrysy a veškerou ostatní zbrojí, kterou mohli mít, klopýtali skrz řadu gardistů, ruce položené na hlavách. Halapartníci je sháněli jako ovce. A oni měli lehce ohromený výraz jako ovce jdoucí na porážku. Totéž se muselo opakovat v desítkách úzkých uliček Dolního Caemlynu a u bran, protože jediné, co Elain slyšela, byly prosby o milost, a i ty utichaly, jak si muži pomalu uvědomovali, že jim byla udělena.
Slunci chyběla do poledne ještě hodina a všichni šlechtici už byli odděleni. Nižší doprovodili do města, kde budou drženi kvůli výkupnému. Které zaplatí, jakmile bude trůn zabezpečený. Prvními z výše postavených šlechticů, které k ní Charlz a tucet gardistů doprovodil, byly Arymilla, Naean a Elenia. Charlz měl krvavý šrám na levém rukávu a zub v lesklém kyrysu, jenž musel vzniknout po ráně kladivem, ale pod mřížkou hledí své přílby se tvářil vyrovnaně. Elain si vydechla úlevou, když ty tři ženy uviděla. Mezi mrtvými a zajatými najdou i ostatní. Připravila opozici o hlavu. Přinejmenším dokud nedorazí Luan a ostatní. Gardistky před ní konečně ustoupily, aby mohla čelit zajatkyním.
Všechny tři byly oděné, jako by se dnes chystaly na Arymillinu korunovaci. Arymilla sama měla šaty z červeného hedvábí pošité perličkami na živůtku, s vyšitými kráčejícími bílými lvy na rukávech. Kymácela se v sedle a v očích měla stejně ohromený pohled jako její vojáci. Naean, štíhlá, s rovnými zády, v modré, se stříbrnými Třemi klíči Arawnů na rukávech a stříbrnými spirálami na živůtku, s lesklými černými vlasy zachycenými ve stříbrné síťce se safíry, vypadala spíš zaražená než omámená. Dokonce se jí dařilo ohrnovat rty, byť chabě. Elenia s medovými vlasy, v zelených šatech s bohatou zlatou výšivkou, se střídavě mračila na Arymillu a Elain. Z pouta se nesla stejnou měrou vítězosláva a nechuť. Birgitte ty ženské nesnášela stejně důrazně jako Elain.
„Prozatím budete mými hosty v paláci,“ sdělila jim Elain. „Doufám, že vaše truhlice jsou hluboké. Vaše výkupné zaplatí tuhle válku, kterou jste způsobily.“ To od ní bylo zlé, ale najednou ji přemohla nenávist. Truhlice vůbec nebyly hluboké. Vypůjčily si mnohem víc, než dokážou splatit, aby mohly najmout žoldnéře. A podplatit žoldnéře. I bez výkupného by byly na mizině. S výkupným to bude bankrot.
„Nemůžeš si myslet, že to skončí takhle,“ zachraptěla Arymilla. Mluvila, jako by se snažila přesvědčit hlavně sama sebe. „Jarid je pořád v poli se značným vojskem. Jarid a ostatní. Řekni jí to, Elenie.“
„Jarid se bude snažit co nejvíc uchránit Sarandy před tou pohromou, do které jsi nás natlačila,“ prskla Elenia. Začaly na sebe křičet, ale Elain si jich nevšímala. Uvažovala, s jakou radostí budou sdílet postel s Naean.
Vzápětí k ní doprovodili Lira Baryna a poté Karind Anšar. Lir, štíhlý jako čepel a stejně silný, se tvářil spíš zamyšleně než vzdorovitě nebo mrzutě. Jeho zelený kabátec se stříbrem vyšitým Okřídleným kladivem Barynů na vysokém límci nesl stopy, že přes něj nosil kyrys, který už na sobě neměl, a tmavé vlasy měl slepené potem. Obličej se mu také leskl. Určitě by se nezpotil, kdyby se jen díval, jak bojují jiní. Karind byla stejně velkolepě oděná jako ostatní ženy – v měňavém modrém hedvábí ztěžklém stříbrnými stuhami – a v prošedivělých vlasech měla perly. Její hranatý obličej vypadal odevzdaně, zvlášť poté, co je Elain obeznámila s výkupným. Ti dva si sice nepůjčovali tolik co první tři ženy, nicméně výkupné je stejně zabolí.
Pak se objevili dva gardisté se ženou jen o málo starší než Elain, v jednoduchých modrých šatech, kterou měla dojem, že poznává. Jejím jediným šperkem zřejmě byla pouze smaltovaná brož, červená hvězda a stříbrný meč na lesklém černém poli. Proč k ní ale vodí Sylvase Kaeren? Hezká žena s pozornýma modrýma očima, jež upírala Elain do tváře, byla dědičkou urozeného pána Nasina, nikoliv hlava rodu Kaerenů.
„Kaerenové stojí za Trakandy,“ prohlásila Sylvase, jen co zastavila koně, čímž všechny šokovala. Z pouta se nesla ozvěna Elainina překvapení. Arymilla na ni vytřeštila oči, jako by se snad mladá žena pomátla. „Mého děda ranila mrtvice, Arymillo,“ pokračovala Sylvase klidně, „a mí bratranci a sestřenice se mohli přetrhnout, aby mě potvrdili jako hlavu rodu. Dám ti to veřejně, Elain, jestli chceš.“