„To by asi bylo nejlepší,“ přiznala Elain pomalu. Zveřejnění by znamenalo, že svou podporu nebude moct odvolat. Nebylo by to poprvé, co rod změnil strany, ani nemuselo dojít ke smrti jeho hlavy, ale nejlepší bude mít jistotu. „Trakandové vřele vítají Kaereny, Sylvase.“ Lepší bude nebýt příliš odtažitá. O Sylvase Kaeren toho věděla pramálo.
Sylvase kývla. Takže nebyla úplně hloupá. Věděla, že jí Elain nebude úplně věřit, dokud svou věrnost neprokáže a nevydá prohlášení o podpoře veřejně. „Pokud mi aspoň trochu věříš, mohla bys mi svěřit dohled nad Arymillou, Naean a Elenií? V královském paláci, samozřejmě, nebo kde se rozhodneš mě ubytovat. Myslím, že můj nový tajemník pan Lounalt je dokáže přesvědčit, aby tě také podpořily.“
Naean z nějakého důvodu vykřikla a byla by spadla z koně, kdyby ji jeden z gardistů nechytil za ruku a nepodepřel ji. Arymilla a Elenia zesinaly, jako by se jim udělalo nevolno.
„Myslím, že ne,“ řekla Elain. Žádný navrhovaný rozhovor s nějakým tajemníkem nemohl vyvolat takové reakce. Sylvase zřejmě měla hodně tvrdé jádro. „Naean a Elenia veřejně prohlásily, že podporují Arymillu. Těžko samy sebe zničí tím, že by to odvolaly.“ To by je skutečně zničilo. Nižší rody, které jim přísahaly věrnost, by začaly odpadat, dokud by jejich vlastní rody nezačaly ztrácet na důležitosti. Samy by nejspíš jako jejich hlavy nepřežily moc dlouho po prohlášení, že nyní podporují Trakandy. A co se Arymilly týče… Elain jí nedovolí změnit písničku. Její podporu odmítne, i kdyby jí ji nabídla!
Sylvase se při pohledu na tři ženy v očích objevilo něco ponurého. „Mohly by, při správném přesvědčování.“ Ano, velmi tvrdé jádro. „Ale jak si přeješ, Elain. Buď s nimi ale velmi opatrná. Proradnost mají v krvi.“
„Barynové podporují Trakandy,“ oznámil náhle Lir. „I já ti to dám veřejně, Elain.“
„Anšarové podporuji Trakandy,“ řekla důrazně Karind. „Vydám prohlášení ještě dnes.“
„Zrádci!“ ječela Arymilla. „Za tohle zemřete!“ Zašátrala na opasku, kde jí visela pochva na dýku, samý drahokam, ale prázdná, jako by to chtěla udělat sama. Elenia se rozesmála, ale neznělo to pobaveně. Spíš jako vzlykání.
Elain se zhluboka nadechla. Teď měla devět z deseti rodů, které potřebovala. Nedělala si iluze. Bez ohledu na Sylvasiny důvody se Lir a Karind jenom snažili zachránit, co půjde, tím, že se odřízli od ztracené věci a zavěsili se na osobu, která náhle vypadala na vzestupu. Budou čekat, že je povýší za to, že se za ni postavili, ještě než získala trůn, a zároveň zapomene, že kdy podporovali Arymiliu. Neudělá ani jedno. Ale nemohla je ani rovnou odmítnout. „Trakandové vítají Baryny.“ Ale ne vřele. To tedy ne. „Trakandové vítají Anšary. Kapitáne Guybone, doprovoď zajatce do města, jak nejdřív to půjde. Ozbrojenci Kaerenů, Barynů a Anšarů dostanou zpátky zbraně a zbroj, jen co budou vydána prohlášení, ale prozatím jim můžeš vrátit korouhve.“ Zasalutoval a otočil ryzáka. Už vykřikoval rozkazy.
Když obracela šimlu k Dyelin, jež vyjela z boční ulice s Katalyn a třemi mladými hlupáky ve zlacené zbroji, Sylvase, Lir a Karind se zařadili za ni a Birgitte. Elain nijak neznepokojovalo, že je má za zády, ne se stovkou gardistek za jejich zády. Budou pod přísným dohledem, dokud nevydají ta prohlášení. Včetně Sylvase. Elain už přemýšlela dopředu.
„Jsi hrozně zamlklá,“ podotkla Birgitte tiše. „Právě jsi získala velký vítězství.“
„A za pár hodin zjistím, jestli jsem získala další,“ opáčila Elain.
34
Šálek kafy
Furyk Karede si přitiskl obrněnou pěst na srdce, jak opětoval strážcův pozdrav, a nevšímal si toho, že si muž uplivl, když ho minul. Doufal, že osmdesát mužů a dvacet jedna ogierů za ním to přejdou taky. Měli by, pokud věděli, co je pro ně dobré. Byl tu kvůli informacím a zabíjení by jejich získání značně ztížilo. Co jeho sluha Ajimbura vrazil nůž do srdce praporonoše kvůli tomu, co považoval za urážku svého pána – byla to skutečná urážka, ale Ajimbura se měl ovládnout stejně jako sám Karede – od té doby nechával šlachovitého, drobného horala v lese se sul’dam a damane a několika gardisty, kteří dohlíželi na soumary, když jel do tábora. Urazil dlouhou cestu z Ebú Daru, když chytal vítr, skoro čtyři týdny se honil za řečmi, dokud ho zprávy nedovedly do tohoto tábora na východě střední Altary.
Úhledné řady světlých stanů a koní byly rozmístěné na lesním palouku dost velkém, aby tu přistál raken, ale po rakenech či létavcích nebylo nikde ani stopy, ani po pozemní setnině s vozy a ošetřovateli rakenů. Ovšem rakena na obloze neviděl už nějakou dobu. Údajně byli všichni posláni na západ. Nevěděl proč a nezajímalo ho to. Vznešená paní byla jeho cílem i celým jeho světem. Vysoká kurýrní tyč vrhala dlouhý stín v dopoledním slunci, takže tu někde nějaký raken musel být. V táboře muselo být asi tisíc mužů, nepočítaje v to podkováře, kuchaře a podobně. Kupodivu měl každý voják v dohledu známou zbroj z domova a ne ty pevné kyrysy a přílby s hledím. Obvykle se většina oddílů doplňovala muži z této strany oceánu. Bylo také zajímavé, že všichni byli v plné zbroji. Málokterý velitel nechával vojáky ve zbroji, pokud nečekal brzy boj. Podle toho, co se doslechl, to tady mohlo platit.
Velitelský stan, vysoký, ze světlého plátna, obehnaný plachtou, s průduchy kolem vrcholu, sloužícími i jako kouřové otvory, označovaly tři vlajkové stožáry. Ze stanu nyní nevycházel kouř, protože ráno nebylo příliš studené, i když slunce bylo teprve kousek nad obzorem. Na jedné žerdi zplihle visel Říšský praporec s modrým lemem, ukrývající zlatého jestřába v letu s bleskem v drápech. Někteří velitelé jej věšeli na vodorovné žerdi, aby byl vždy celý vidět, ale on to považoval za příliš okázalé. Druhé dva praporce na kratších stožárech budou patřit zdejšim plukům.
Karede sesedl před stanem a sňal si přílbu. Kapitán Musenge ho napodobil. Tvářil se zachmuřeně. Ostatní muži také sesedli, aby dali odpočinout koním, a postavili se vedle nich. Ogierští zahradníci se opřeli o dlouhé sekery s černými střapci. Všichni věděli, že se tu nezdrží dlouho.
„Ať se muži do ničeho nezapletou,“ nařídil Karede Musengemu. „Pokud to znamená přijímat urážky, budiž.“
„Pokud jich pár zabijeme, bude míň urážek,“ zamumlal Musenge. Byl ve Smrtonosné gardě ještě déle než Karede, i když měl vlasy čistě černé a urážku císařovny, kéž žije věčně, by vyčenichal stejně rád jako urážku gardy.
Hartha se poškrábal v dlouhém šedém kníru prstem velkým jako klobása. První zahradník, velitel všech ogierů v tělesné stráži vznešené paní Tuon, byl skoro stejně vysoký jako muž v sedle, a o dost širší. Jeho červenozelená lakovaná zbroj v sobě měla dost oceli na zbroj pro tři nebo čtyři lidi. Tvářil se stejně zarputile jako Musenge, přesto byl jeho dunivý hlas klidný. Ogierové byli vždycky klidní, pokud to nebylo v bitvě. Byli studení jako hluboká zima v Jeranemu. „Až zachráníme vznešenou paní, můžeme jich zabít tolik, kolik bude zapotřebí, Musenge.“
Musenge si připomněl své povinnosti a zrudl, že si dovolil tolik odbočit. „Potom,“ souhlasil.