Karede se během let školil dost přísně – jeho cvičitelé ho školili dost přísně – aby si povzdechl, ale být to někdo jiný než smrtonoš, mohl by to teď udělat. Ne proto, že chtěl někoho zabít a bylo mu celkem jedno koho. Spíš kvůli urážkám, které musel nechat v posledních týdnech bez odpovědi a které ho žraly stejně jako Musengeho a Harthu. Ale garda dělá, co je zapotřebí, aby splnila svůj úkol, a pokud to znamená nechat být muže, co si při pohldu na červenou a tmavozelenou, většinou nazývanou černou, uplivují nebo se odvažují v doslechu mumlat něco o sklopení očí, potom to nechat být musí. Důležité bylo jen najít a zachránit vznešenou paní Tuon. Všechno ostatní bylo nepodstatné.
S přílbou pod paží vstoupil do stanu a uviděl snad většinu táborových důstojníků nastoupených kolem velké mapy rozložené na skládacím stolku. Polovina měla článkované kyrysy s lakovanými vodorovnými modrými a červenými pruhy, druhá polovina s červenými a žlutými. Teď se narovnali a hleděli na příchozího. Byli to muži z Chowealu nebo Dalenšaru, s pletí černější než uhel, a medově hnědí muži z N’Kon, plavovlasí z Mechoacanu, světloocí z Alqamu, muži ze všech koutů říše. V jejich pohledech nebyla žádná ostražitost, často zabarvená obdivem, na jakou byl zvyklý, jen téměř výzva. Všichni zřejmě uvěřili té špinavé historce, že je garda zapletená s nějakou holkou předstírající, že je vznešená paní Tuon a vydírající na kupcích zlato a šperky. Nejspíš věřili i té, která se jen šeptala, o dívce, nejen odporné, ale přímo strašné. Ne. Že je vznešená paní v ohrožení života od samotného Vždyvítězného vojska, to bylo horší než strašné. To by znamenalo, že se svět zbláznil.
„Furyk Karede,“ představil se chladně. Nejradši by sjel rukou k meči. Pouze disciplína mu ji udržela u boku. Disciplína a povinnost. Z povinnosti se nechal bodnout mečem. Mohl proto přijímat i urážky. „Chci mluvit s velitelem tohoto tábora.“ Ticho se táhlo.
„Všichni ven!“ štěkl nakonec vysoký, štíhlý muž s ostrým dalenšarským přízvukem. Ostatní zasalutovali, sebrali si přílby z jiného stolu a odešli. Žádný Karedemu nezasalutoval. Tomu zacukala pravá ruka, jak na dlani málem cítil jílec, ale znehybněla.
„Gamel Loune,“ představil se štíhlý muž. Chyběla mu špička pravého ucha, v černých kudmách měl bílý pruh a jinde bílé skvrnky. „Co chceš?“ V hlase se mu ozýval náznak ostražitosti. Tvrdý muž a dobře se ovládal. Musel, pokud si vysloužil tři červené chocholy zdobící přílbu na stojanu s meči. Slabí muži bez sebeovládání se nepozvednou na generálpraporečniky. Karede tušil, že jediný důvod, proč je s ním Loune ochotný mluvit, jsou tři černé chocholy na jeho vlastní přílbě.
„Nechci zasahovat do tvého velení.“ Loune měl důvod se toho bát. Hodnosti ve Smrtonosné gardě stály o půl kroku výš než ve zbytku vojska. Karede si mohl v případě potřeby vyžádat jeho spolupráci, i když by později musel vysvětlovat své důvody. A musely by to být dobré důvody, aby následně nepřišel o hlavu. „Doslechl jsem se, že v poslední době došlo v této části Altary… k nepokojům. Chci vědět, do čeho jedu.“
Loune zabručel. „Nepokoje… I tak se to dá říct.“
Do stanu vstoupil podsaditý muž v prostém hnědém kabátě s úzkou bradkou na špičce brady se silně vyřezávaným dřevěným podnosem, na němž stál stříbrný džbán a dva masivní bílé poháry, jaké se hned nerozbijí. Vzduchem se nesla vůně čerstvě uvařené kafy.
„Kafa, generálpraporečníku.“ Postavil podnos na okraj stolu s mapou a jal se nalévat černou tekutinu, zatímco koutkem oka pozoroval Karedeho. Byl ve středních letech, za pasem měl dva tesáky a na rukou mozoly od jejich používání. Karede vycítil Ajimburovu přízeň – duchovní, ale ne pokrevní. Ty tmavohnědé oči nemohly pocházet z Kaensadských hor. „Čekal jsem, až ostatní odejdou, protože už jí není dost ani pro tebe. Nevím, kdy seženu další, opravdu ne.“
„Dáš si kafu, Karede?“ Louneova neochota byla zjevná, ale těžko mohl nenabídnout. Za tak velkou urážku by ho byl Karede nucen zabít. Nebo si to druhý muž aspoň myslel.
„S potěšením,“ opáčil Karede. Položil přílbu vedle podnosu, stáhl si rukavice a přidal je vedle.
Sluha nalil druhý šálek a vydal se do kouta. „To je prozatím všechno, Mantuale,“ řekl ale Loune a podsaditý muž zaváhal s pohledem upřeným na Karedeho, než se Louneovi uklonil, dotkl se konečky prstů očí a rtů a odešel.
„Mantual mě až příliš chrání,“ vysvětloval Loune. Očividně nechtěl nic vysvětlovat, ale také se chtěl vyhnout všemu, co by se dalo považovat za otevřenou urážku. „Zvláštní chlapík. Před léty se ke mně přidal v Pujili, vnutil se mi jako osobní sluha. Myslím, že by zůstal, i kdybych ho přestal platit.“ Ano, velmi blízký příbuzný Ajimbury.
Chvíli jen popíjeli kafu, balancovali se šálky v konečcích prstů a těšili se z její výrazné hořkosti. Vypadalo to na čistá zrna z Ijazských hor, a v tom případě byla velmi drahá. Karedemu jeho zásoba černých zrn, rozhodně ne z Ijazských hor, došla už před týdnem, a překvapilo ho, jak moc mu nápoj chybí. Nemohl si zvyknout na to, že se musí obejít bez něčeho, co potřebuje. Po prvním šálku jim Loune dolil.
„Chtěl jsi mi vyprávět o těch nepokojích,“ pobídl ho Karede, když teď nebude rozhovor nezdvořilý. Vždycky se snažil být zdvořilý i k lidem, které se chystal zabít, a hrubost by tomu muži zavázala jazyk.
Loune odložil šálek, opřel se pěstmi o stůl a zamračil se na mapu. Byly na ní rozmístěné červené klínky podpírající papírové praporky představující seančanské oddíly na pochodu a červené hvězdičky pro oddíly na místě. Mapa byla posetá černými kolečky značícími střety, ale kupodivu tu nebyla žádná bílá kolečka představující nepřítele. Žádná.
„V minulém týdnu,“ začal Loune, „došlo ke čtyřem větším střetům a více než šedesáti přepadením ze zálohy, šarvátkám a nájezdům, přičemž některé byly dost velké, na frontě dlouhé tři sta mil.“ To zahrnovalo skoro třetinu mapy. Hlas měl škrobený. Očividně, pokud by měl na výběr, by Karedemu raději neřekl nic. Ten půlkrok mu ale nic takového neumožňoval. „Na druhé straně musí být šest nebo osm různých vojsk. Noc po prvním velkém střetu došlo k devíti velkým nájezdům vždy čtyřicet nebo padesát mil od bojiště. To taky nebyla malá vojska, alespoň ne brána dohromady, ale nemůžeme je najít a nikdo nemá ani bezokou představu, odkud se vzala. Ať je to kdokoliv, mají s sebou damane, ty Aes Sedai, a možná i ty prokleté aša’many. Muže roztrhaly výbuchy, o kterých naše damane tvrdí, že nebyly způsobeny jedinou silou.“
Karede se napil kafy. Ten muž nepřemýšlel. Pokud měl nepřítel Aes Sedai a aša’many, mohl používat tu věc zvanou cestování, aby se přesunul tak daleko, jak si přál, jediným krokem. Pokud by to ale dokázali, proč neudělali ten krok celou cestu do bezpečí, když získali kořist? Možná ne všechny Aes Sedai a aša’mané dokážou cestovat, ale tím vyvstávala další otázka. Proč neposlali někoho, kdo to umí? Možná byly jediné Aes Sedai damane ukradené z Tarasinského paláce. Údajně neměla žádná z nich o cestování ani ponětí. To dávalo smysl. „Co říkají zajatci o tom, kdo je poslal?“
Loune se hořce zasmál. „Než získáš bezoké zajatce, potřebuješ bezoké vítězství. My tu ale máme řadu bezokých porážek.“ Zvedl šálek a napil se. Uvolnil se, jako by zapomněl na barvy Karedeho zbroje. Byl to už jenom další voják probírající řemeslo. „Gurat si předevčírem myslel, že jich pár získal. Ztratil čtyři jízdní prapory a pět pěších skoro do posledního muže. Všichni nebyli mrtví, ale většina raněných je polomrtvá. Prostřílení jako jehelníčky. Většinou Taraboňané a Amadičané, ale na tom nemá záležet. Na takový rozsah tam muselo být dvacet tisíc kušovníků, i víc. Možná třicet. A přesto se jim daří se schovávat před morat’raken. Vím, že jsme nějaké muže zabili – přinejmenším zprávy to tvrdí – ale oni za sebou nenechávají ani své mrtvé. Nějací hlupáci už začínají šuškat, že bojujeme s duchy.“ Možná je považoval za hlupáky, ale levou ruku ohnul do znamení zahánějícího zlo. „Řeknu ti jednu věc, co vím jistě, Karede. Jejich velitel je velmi dobrý. Opravdu velice velmi dobrý. Každý, kdo mu čelil, byl na hlavu poražen, přechytračen a úplně zničen.“