„Zvláštní žádost, můj synu,“ ozval se Asunawa a naklonil hlavu na stranu, než mohl promluvit Valda. Veleinkvizitor dokonce i mluvil smutně, jako by ho Tromova nevědomost bolela. Oči měl jako řeřavé uhlíky v ohřívadle. „O právo soudu mečů obvykle žádá obviněný, většinou v případě, když ví, že by ho důkazy usvědčily. V každém případě nebyl soud pod Světlem žádán téměř čtyři sta let. Sděl mi jméno obviněného a já tu věc v tichosti vyřídím.“ Jeho tón by zmrazil i temnou jeskyni v zimě, ačkoliv oči mu stále hořely. „Jsme mezi cizinci a nesmíme dopustit, aby zjistili, že některé z dětí je schopné něčeho takového.“
„Žádost byla určena mně, Asunawo,“ štěkl Valda. Mračil se s neskrývanou nenávistí. Ale možná jen neměl druhého muže rád. Přehodil si plášť přes rameno, aby ukázal meč, položil ruku na dlouhý jílec a narovnal se. Valda byl vždycky na vznešená gesta, a nyní zvýšil hlas, takže ho nejspíš slyšeli i všichni uvnitř, a místo řeči rovnou deklamoval.
„Podle mého názoru by bylo záhodno obnovit mnoho starých způsobů, a tento zákon stále platí. Bude platit vždy, jak byl napsán. Světlo zaručuje spravedlnost, protože Světlo je spravedlnost. Sděl svému muži, že může vznést svou výzvu, Trome, a čelit tomu, koho obvinil, meč proti meči. Pokud se obviněný pokusí odmítnout, vyhlašuji, že tím uznal svou vinu a na můj rozkaz bude na místě oběšen. Jeho majetek a hodnost propadnou vyzývateli, jak praví zákon. Domluvil jsem.“ Znovu se zamračil na veleinkvizitora. Možná ho opravdu nenáviděl.
Trom se znovu formálně uklonil. „Sdělil jsi mu to sám, můj pane velicí kapitáne. Damodrede?“
Galada zamrazilo. Ne strachem, ale jak se cítil prázdný. Když si Dain v opilosti nechal uklouznout zmatené klevety, které se k němu dostaly, a když Byar váhavě potvrdil, že to nejsou jenom klevety, popadl Galada vztek, spalující žár, který ho málem dohnal k šílenství. Byl si jistý, že mu praskne hlava, pokud mu dřív nepukne srdce. Teď byl jako led, už nic necítil. Taky se formálně uklonil. Většina toho, co hodlal říct, byla v zákoně, jenže on přesto volil slova opatrně, aby tu, která mu byla tak drahá, co možná ušetřil hanby.
„Eamone Valdo, dítě Světla, povolávám tě k soudu pod Světlem za nezákonný útok na osobu Morgasy Trakandovny, královny Andoru, a za její vraždu.“ Nikdo mu nedokázal potvrdit, zda je žena, již považoval za svou matku, skutečně mrtvá, ale musela být. Desítka mužů si byla jistá, že z pevnosti Světla zmizela předtím, než ji dobyli Seančané, a stejně tolik dosvědčilo, že nesměla odejít o své vlastní vůli.
Valdu to obvinění nijak nepřekvapilo. Usmál se, jako by litoval, že je Galad tak hloupý, když vznáší podobná obvinění, a zároveň se politování mísilo s opovržením. Otevřel ústa, ale Asunawa ho opět předešel.
„To je směšné,“ prohlásil tónem spíš truchlivým než rozhněvaným. „Odveďte toho hlupáka. Zjistíme, který temný druh hodlá zdiskreditovat děti, k nimž patří.“ Mávl rukou a dva hromotlučtí tazatelé udělali krok směrem ke Galadovi, jeden s krutým úsměvem, druhý s bezvýraznou tváří člověaka dělajícího svou práci.
Udělali však jen jeden krok. Po celém nádvoří zaznělo tiché zašustění, jak děti vytahovaly meče z pochev. Nejméně tucet mužů tasil meč úplně a držel ho volně u boku. Amadicijští pacholci se schoulili a snažili se být neviditelní. Kdyby se opovážili, nejradši by utekli. Asunawa se kolem sebe rozhlížel s nevěřícně zdviženým obočím a zatínal pěsti do pláště. Kupodivu i Valda se na okamžik zatvářil překvapeně. Zcela jistě nečekal, že po jeho prohlášení děti dovolí zatčení. Ale rychle se vzpamatoval.
„Vidíš, Asunawo,“ poznamenal téměř vesele, „děti se řídí mými rozkazy a zákonem, nikoliv rozmary nějakého tazatele.“ Natáhl ruku s přílbou, aby mu ji někdo odebral. „Tvé nesmyslné obvinění popírám, mladý Galade, a tvou ohavnou lež ti házím pod nohy. Protože to je lež, nebo alespoň naslouchání nějakých zlovolných drbů, které šíří temní druzi nebo další, kteří dětem chtějí škodit. V každém případě jsi mě sprostě očernil, takže přijímám tvou výzvu k soudu pod Světlem, při němž tě zabiju.“ To obřadu odpovídalo jen tak tak, ale odmítl obvinění a přijal výzvu. To bude stačit.
Uvědomil si, že stále drží přílbu v natažené ruce, a zamračil se najedno z dětí, štíhlého Saldejce jménem Kasgar, a ten konečně přiběhl a přílbu mu odebral. Kasgar byl jenom podporučík a vypadal skoro jako kluk, i když měl velký zahnutý nos a husté, vzhůru zatočené kníry, avšak pohyboval se zdráhavé. Valda si odepjal opasek s mečem a podal mu i ten, přičemž nakvašeně mluvil.
„Postarej se o to, Kasgare. Je to čepel s volavkou.“ Pak si rozepjal hedvábný plášť, nechal ho spadnout na dláždění, shodil i tabard a sáhl po řemenech od kyrysu. Zřejmě nehodlal zjišťovat, zda mu bude někdo ochoten pomoci. Tvářil se klidně, jen v očích mu plál hněv slibující odplatu nejen Galadovi. „Tvoje sestra se prý chce stát Aes Sedai, Damodrede. Asi vím, odkud přesně se to vzalo. Bývaly doby, kdy bych tvé smrti litoval, ale dnes už ne. Tvou hlavu možná pošlu Bílé věži, aby ty čarodějnice viděly ovoce svých piklů.“
Když od Galada přebíral plášť a opasek s mečem, tvářil se Dain ustaraně. Přešlapoval, jako by si nebyl jistý, zda dělá správnou věc. No, dostal příležitost, a teď už bylo pozdě měnit názor. Byar položil Galadovi ruku na rameno a naklonil se k němu.
„Rád útočí na paže a nohy,“ popisoval tiše a vrhal pohledy na Valdu. Podle toho, jak se mračil, se mezi nimi něco přihodilo. I když on se mračil i normálně. „Rád nechá protivníka krvácet tak dlouho, až se ten nedokáže postavit nebo zvednout meč, než ho zabije. Je rychlejší než had, ale bude ti útočit na levou stranu, a bude totéž čekat od tebe.“
Galad kývl. Mnoha pravákům připadalo snazší útočit na levou stranu soupeře, ale u mistra šermíře to byla zvláštní slabina. Gareth Bryne a Henre Haslin ho nechávali šermovat oběma rukama, aby se to odnaučil. Zvláštní, že Valda rád protahoval boj. Galada učili, že má vše ukončit co nejrychleji a nejčistěji.
„Děkuju,“ zabručel a muž s propadlými tvářemi udělal kyselý obličej. Byar nebyl příjemný společník a zřejmě neměl v oblibě nikoho kromě mladého Bornhalda. Ze tří společníků byla jeho přítomnost pro Galada největším překvapením, nicméně tu byl a to se počítalo.
Valda stál uprostřed nádvoří ve zlatém vyšívaném bílém kabátě a s pěstmi v bok. Otočil se kolem dokola. „Všichni ustupte ke zdi,“ rozkázal. Kopyta zacvakala na dlažbě, jak děti i pacholci poslechli. Asunawa a jeho tazatelé popadli své koně za otěže a veleinkvizitor byl očividně vzteky bez sebe. „Udělejte nám místo. S mladým Damodredem se střetneme zde—“
„Odpusť mi, můj pane velicí kapitáne,“ ozval se Trom s lehkou úklonou, „ale poněvadž se účastníš soudu, nemůžeš být soudcem. Kromě veleinkvizitora, který se soudu nesmí účastnit ze zákona, tu mám po tobě nejvyšší hodnost já, takže s tvým dovolením…?“ Valda se na něj zle zamračil, načež odkráčel a s rukama zkříženýma na prsou se postavil vedle Kasgara. Ostentativně podupával, jak byl netrpělivý.
Galad si povzdechl. Pokud všechno dopadne špatně, jak očekával, bude mít proti sobě jeho přítel nejmocnějšího muže mezi dětmi. Nejspíš by to tak nakonec stejně dopadlo, ale teď to bylo jisté. „Dohlédni na ně,“ nakázal Bornhaldovi a kývl hlavou na tazatele sedící na koních u brány. Asunawu jeho pohůnci stále obklopovali jako tělesní strážci a všichni drželi ruce na mečích.