Galad nepřítomně setřepal krev z čepele, sklonil se a otřel poslední kapky o Valdův kabát. Bolest, kterou dosud ignoroval, nyní pocítil naplno. Levé rameno a paže ho pálily. Stehno měl jako v ohni. Narovnat se vyžadovalo značnou námahu. Možná byl unavenější, než si myslel. Jak dlouho vlastně bojovali? Myslel si, že bude cítit uspokojení nad tím, že pomstil svou matku, ale cítil jenom prázdnotu. Valdova smrt nestačila. Nic kromě toho, že by se Morgasa Trakandovna znovu vrátila do života, nemohlo stačit.
Najednou si uvědomil rytmické pleskání, a když vzhlédl, viděl, že se každé dítě poplácává po obrněném rameni místo potlesku. Každý voják kromě Asunawy a tazatelů. Ti nebyli nikde v dohledu.
Byar k němu přiběhl s koženou brašnou a opatrně roztáhl okraje díry v Galadově rukávu. „Tohle potřebuje zašít,“ podotkl, „ale počká to.“ Klekl si ke Galadovi, vytáhl z brašny obvazy a začal mu obvazovat stehno. „Tohle chce taky zašít, ale zatím ti to zabrání vykrvácet, než se k tomu dostanu.“ Přicházeli ostatní, blahopřáli mu, nejdřív opěšalí muži, po nich i jezdci. Kromě Kasgara se na mrtvolu nikdo ani nepodíval. Mladík očistil Valdův meč o již zakrvácený kabát a vrátil ho do pochvy.
„Kam se poděl Asunawa?“ zeptal se Galad.
„Zmizel, jakmile jsi Valdu naposledy sekl,“ hlásil znepokojeně Dain. „Určitě míří do tábora, aby přivedl tazatele.“
„Jel na druhou stranu, k hranici,“ hlásil někdo jiný. Za hranicí ležel Nassad.
„Pánové kapitáni,“ uhádl Galad a Trom kývl.
„Žádné dítě nedovolí, aby tě za to, co se tady stalo, tazatelé zatkli, Damodrede. Pokud to nenařídí jeho kapitán. Myslím, že někteří z nich by to mohli udělat.“ Ozvalo se rozzlobené mumlání, muži popírali, že by něco takového strpěli, ale Trom je poněkud utišil zdviženou rukou. „Víte, že to je pravda,“ prohlásil. „Cokoliv jiného by byla vzpoura.“ To vyvolalo naprosté ticho. Mezi dětmi dosud nikdy ke vzpouře nedošlo. Bylo možné, že dosud se tomu nic tolik nepřiblížilo. „Napíšu ti propouštěcí dopis, Galade. Někdo by tě přesto mohl chtít zatknout, ale nejdřív tě bude muset najít, a ty budeš mít slušný náskok. Než Asunawa dostihne ostatní pány kapitány, potrvá to půl dne, a ať už s ním pojede kdokoliv, dřív než do západu slunce to sem nestihnou.“
Galad rozzlobeně vrtěl hlavou. Trom měl pravdu, ale všechno bylo špatně. Hrozně špatně. „Napíšeš propouštěcí dopisy i pro tyhle muže? Víš, že Asunawa si najde důvod a z něčeho obviní i je. Napíšeš propouštěcí dopisy i těm dětem, které nechtějí pomáhat Seančanům zabírat naše země ve jménu muže mrtvého déle než tisíc let?“ Několik Taraboňanů si vyměnilo pohledy a kývlo, stejně jako další muži, a to ani nebyli všichni z Amadicie. „A co muži, kteří bránili pevnost Světla? Zlomí propouštěcí dopis jejich řetězy a zabrání Seančanům, aby je dřeli jako zvířata?“ Další rozzlobené vrčení. Zajatci byli bolavým místem pro všechny děti.
Trom, s rukama zkříženýma na prsou, si ho prohlížel, jako by ho viděl poprvé v životě. „Co chceš tedy dělat?“
„Chci dětem najít někoho, kohokoliv, kdo bojuje proti Seančanům, a spojit se s ním. Zajistím, aby děti Světla vyjely do Poslední bitvy, místo aby Seančanům pomáhaly lovit Aiely a krást naše země.“
„Kohokoliv?“ zeptal se pronikavým hlasem Cairhieňan Doirellin. Kvůli hlasu si z Doirellina nikdo neutahoval. Ačkoliv byl malý, byl skoro tak široký jako vysoký, neměl na sobě ani ždibec tuku, a když si mezi prsty položil ořechy a zaťal ruku v pěst, všechny ořechy rozlouskl. „To by mohlo znamenat Aes Sedai.“
„Pokud chceš být u Tarmon Gai’donu, budeš muset bojovat po boku Aes Sedai,“ upozornil ho Galad tiše. Bornhald se znechuceně ušklíbl, a nebyl sám. Byar se skoro narovnal, než se zase sklonil ke své práci. Nikdo však nic nenamítal. Doirellin kývl, jako by se nad tím dosud nezamýšlel.
„Ty čarodějky nemám rád jako každý jiný muž,“ prohlásil nakonec Byar, aniž by zvedl hlavu od práce. Obvazy prosakovala krev. „Ale v Poučkách stojí, že abys mohl bojovat s krkavcem, musíš se spojit s hadem, dokud není bitva vybojována.“ Ostatní muži přikyvovali. Krkavec znamenal Stín, ale všichni věděli, že je to i seančanský císařský znak.
„Budu bojovat vedle čarodějnic,“ řekl hubený Taraboňan, „dokonce i vedle těch aša’manů, pokud budou proti Seančanům. Nebo pokud přijdou do Poslední bitvy. A budu bojovat s každým, kdo řekne, že se mýlím.“ Mračil se, jako by hodlal začít hned.
„Zřejmě nakonec bude podle tvého, můj pane velicí kapitáne,“ pravil Trom a uklonil se mnohem hlouběji než Valdovi. „Přinejmenším do určité míry. Kdo ví, co přinese další hodina, natož zítřek?“
Galad sám sebe překvapil, když se rozesmál. Od včerejška si byl jistý, že se už nikdy nezasměje. „To byl špatný vtip, Trome.“
„Tak je zákon zapsán. A Valda učinil prohlášení. Kromě toho jsi měl odvahu říct, co si ostatní jenom mysleli a drželi jazyk za zuby, včetně mě. To, co chceš ty udělat s dětmi, je mnohem lepší plán než všechny, co jsem slyšel od smrti Pedrona Nialla.“
„Stejně je to pořád špatný vtip.“ Ať říkal zákon cokoliv, od konce stoleté války ho všichni ignorovali.
„Uvidíme, co k tomu řeknou děti,“ podotkl Trom a zakřenil se, „až je požádáš, aby za námi šly do Tarmon Gai’donu, kde budou bojovat vedle čarodějnic.“
Muži se znovu začali plácat po ramenou, a ještě hlasitěji než po jeho vítězství. Zprvu jich bylo pár, ale další se k nim připojili, až všichni včetně Troma dávali najevo souhlas. Všichni až na Kasgara. Saldejec se hluboce poklonil a oběma rukama podával Galadovi čepel s volavkou.
„Teď patří tobě, můj pane velicí kapitáne.“
Galad si povzdechl. Doufal, že je ten nesmysl přejde, než se vrátí do tábora. Vracet se bylo už tak dost hloupé, natož aby přidávali podobné nápady. Nejspíš je okamžitě uvrhnou do řetězů, pokud je rovnou neutlučou k smrti. Vrátit se však musel. Byla to správná věc.
Bylo chladné jarní ráno a začínalo svítat, i když se slunce nad obzorem ještě neobjevilo. Rodei Ituralde zvedl zlatém pobíjený dalekohled a prohlížel si vesnici pod kopcem. Seděl na koni hluboko v srdci Tarabonu. Nenáviděl čekání na světlo. Dával pozor, aby se mu neblýskaly čočky, palcem přidržoval konec dlouhé rourky a stínil si ho dlaní. V tuhle hodinu bývají hlídky nejméně ostražité, všichni jsou rádi, že tma, kdy by se mohl nepřítel přiblížit, se vytrácí, ale od cesty přes Almothskou pláň slyšel spoustu příběhů o aielských nájezdech uprostřed Tarabonu. Být on na hlídce, když hrozí aielský útok, nechal by si narůst další oči. Zvláštní, že se lidé neplašili jako rozkopnuté mraveniště. Zvláštní a hrozivé. Byla tu spousta ozbrojených mužů, Seančanů a Taraboňanů, kteří jim sloužili, a hordy Seančanů budujících statky i vesnice, ale dostat se až sem bylo snad až příliš snadné. Dnes to však skončí.
Za ním mezi stromy netrpělivě podupávali koně. Stovka Domanců mlčela, jen občas zavrzalo sedlo, jak si někdo poposedl, avšak Ituralde cítil, jak jsou všichni napjatí. Přál si, aby měl dvakrát tolik mužů. Pětkrát tolik. Zpočátku to bylo gesto dobré vůle, že sám pojede s oddílem tvořeným hlavně Taraboňany. Už si ale nebyl tak jistý, že to bylo správné rozhodnutí. V každém případě bylo pozdě bycha honit.
Serana stála v plochém, travnatém údolí mezi zalesněnými kopci na hranici mezi Elmorou a Amadicií. Od vesnice to bylo k lesu vždy nejméně míli, kromě strany, kde stál on, mezi ním a vesnicí se nacházelo rákosím obrostlé jezírko napájené dvěma potoky. Na takovém místě byl útok za denního světla holou sebevraždou. Vesnice byla velká už před příchodem Seančanů, zastávka pro kupecké karavany směřující na východ, s asi tuctem hostinců a dvěma tucty ulic. Vesničané už vycházeli za denní prací, ženy nesly na hlavách koše a další zapalovaly ohně pod kotli s prádlem za domy. Muži odcházeli do dílen a občas spolu prohodili několik slov. Normální ráno. Už vybíhaly děti, hrály si s obručemi či po sobě házely fazolemi. Z dálky se tlumeně ozývalo bušení z kovárny a z komínů vycházel kouř.