Větev se mu roztřásla v ruce a náraz dvou šípů mu projel až do ramene. Dal větev dolů a předvedl dva šípy, jejichž dlátovité hlavice projely tvrdým dřevem až na druhou stranu. Tři sta kroků byla pro takový cíl hodně velká vzdálenost, ale vybral k tornu Jondyna Barrana a Joriho Congara. Byli to jeho nejlepší střelci. „Když na to přijde, tvoji muži ani neuvidí, kdo je zabíjí, a ta zbroj jim proti dvouříčským dlouhým lukům moc nepomůže. Doufám, že na to nedojde.“ Vší silou vyhodil větev do vzduchu.
„Moje oči!“ zavrčel Mišima a sáhl po meči. Zároveň se snažil s koněm couvnout a nespustit z očí Perrina ani větev. Přílba mu spadla do trávy.
Tylee nechávala meč být, třebaže se také snažila sledovat Perrina i větev. Nejdřív se jí to dařilo, ale pak už zvedla zrak k větvi, jež stoupala, až zůstala viset ve vzduchu mezi nimi. Najednou ji obklopily plameny tak prudké, že Perrin cítil žár jako z otevřené výhně. Berelain si zakryla tvář rukou. Tylee jen všechno zamyšleně pozorovala.
Oheň hořel jenom chvilku, avšak z větve zůstal pouze popel, který odnesl vítr. Popel a dvě smítka, jež spadla do trávy. Okamžitě vyskočily plamínky a rychle se šířily. Dokonce i váleční oři ustrašeně frkali. Berelainina kobyla tancovala ve snaze vzepřít se otěžím a uprchnout.
Perrin zaklel – měl si vzpomenout na hlavice šípů – a hotovil se sesednout, aby oheň udupal. Než však stačil přehodit nohu přes sedlo, plameny zmizely a zůstaly pouze pramínky kouře stoupající z ožehlé trávy.
„Hodná Norie,” zamumlala sul’dam a poplácala damane. „Norie je skvělá damane.“ Žena v šedém se po pochvale plaše usmála. Přes svá slova se sul’dam tvářila ustaraně.
„Takže,“ začala Tylee, „máte marath—“ Zarazila se a našpulila rty. „Máte s sebou Aes Sedai. Víc než jednu? Nevadí. Nemůžu říct, že by na mě Aes Sedai, co jsem zatím viděla, udělaly dojem.“
„Není to marath’damane, můj generále,“ podotkla tiše sul’dam.
Tylee se nehýbala a pozorně si prohlížela Perrina. „Aša’man,“ řekla nakonec a nebyla to otázka. „Začínáš mě zajímat, můj pane.“
„V tom případě tě možná přesvědčí ta poslední věc,“ prohlásil Perrin. „Tode, namotej ten prapor na žerď a pojeď sem.“ Když za sebou nic neuslyšel, ohlédl se přes rameno. Tod na něj ohromeně zíral. „Tode.“
Tod se otřepal a začal natáčet rudého orla na žerď. Cestou k Perrinovi se však tvářil nešťastně. Zůstal sedět na koni s rukou nataženou, jako by doufal, že dostane prapor zpátky.
Perrin pobídl Tanečníka blíž k Seančanům a praporec držel vodorovně před sebou. „Dvouříčí bývalo srdcem Manetherenu, generálpraporečníku. Poslední král Manetherenu padl v bitvě v místě, kde dneska stojí Emondova Role, vesnice, kde jsem se narodil a vyrostl. Manetheren máme v krvi. Ale Šaidové drží mou ženu jako zajatkyni. Abych ji osvobodil, vzdávám se veškerých nároků na znovuoživení Manetherenu a podepíšu ohledně toho jakoukoliv přísahu. Ten nárok bude pro vás Seančany jenom polem bodláčí. Ale můžete to pole vyčistit bez kapky prolité krve.“ Někdo za ním zoufale zasténal. Nejspíš to byl Tod.
Najednou se vítr změnil ve vichřici ženoucí se z opačné strany, zasypávající všechny kamínky, vítr tak prudký, že se Perrin musel vší silou držet, aby ho to nesrazilo ze sedla. Odkud se ty kamínky vzaly? V lese ležela tlustá vrstva spadaného listí. Bouře páchla hořící sírou, až z toho Perrina začalo pálit v nose. Koně pohazovali hlavami, tlamy otevřené, ale řev větru přehlušil jejich polekané ržání.
Zuřivý vítr vál jen chvilku, vzápětí byl utichl, zůstal pouze lehký větřík vanoucí z druhé strany. Koně se třásli, frkali, pohazovali hlavami a kouleli očima. Perrin poplácal Tanečníka po krku a tiše ho uklidňoval, avšak bez většího účinku.
Velitelka udělala podivné gesto a zamumlaclass="underline" „Odvrať Stín. Odkud se to pod Světlem vzalo? Slyšela jsem, že se prý poslední dobou dějí podivné věci. Nebo to bylo další ‚přesvědčování‘ z tvé strany, můj pane?“
„Ne,“ odpověděl Perrin popravdě. Neald uměl ovládat počasí, jak se ukázalo, ne však Grady. „Záleží na tom, odkud to přišlo?“
Tylee si ho zamyšleně prohlédla a kývla. „Co na tom sejde?“ odtušila, a znělo to, jako by s ním nemusela nezbytně souhlasit. „Máme příběhy o Manetherenu. To by byly ostružiny pod nohama a bez bot. Polovina Amadicie bzučí příběhy o tobě a tom praporu, jak jsi přišel znovu oživit Manetheren a ‚zachránit‘ před námi Amadicii. Mišimo, zatrub na ústup.“ Plavovlasý muž bez váhání zvedl malý, rovný roh, jenž měl na červené šňůře pověšený kolem krku. Zadul čtyři pronikavé tóny a dvakrát to zopakoval, než zase roh spustil na prsa. „Já jsem tu skončila,“ prohlásila Tylee.
Perrin zvrátil hlavu dozadu a co nejhlasitěji a nejsrozumitelněji zařvaclass="underline" „Dannile! Telle! Až se pohne poslední Seančan pod loukou, svolejte ostatní a připojte se ke Gradymu!“
Velitelka si strčila malíček do ucha a zavrtěla jím i přes plechovou rukavici. „Máš silný hlas,“ prohlásila a teprve pak sáhla pro žerď praporce, již měla položenou přes sedlo. Už se na prapor nepodívala, ale nejspíš nevědomky ho pohladila. „S čím můžeš přispět mému plánu, můj pane?“ Mišima zahákl kotník za vysokou sedlovou hrušku a sehnul se pro svou přílbu. Vítr ji odfoukl přes udupanou trávu až k řadě seančanských vojáků. V lese zapískl slavík, pak další a ještě jeden. Seančané ustupovali. Cítili i oni vítr? Na tom nezáleží.
„Ne tolik mužů, jako už máš,“ přiznal Perrin, „ani to nejsou cvičení vojáci, mám však aSa’many, Aes Sedai a moudré, které dokážou usměrňovat, a ty je budeš potřebovat všechny do jednoho.“ Tylee otevřela ústa a Perrin zvedl ruku. „Budu chtít tvé slovo, že se jim nepokusíš nasadit obojky.“ Významně se podíval po sul’dam a damane. Sul’dam upírala oči na Tylee, čekajíc na rozkazy, ale zároveň nevědomky hladila druhou ženu po vlasech, jako kdyby se snažila uklidnit kočku. A Norie málem předla! Světlo! „Tvoje slovo, že jsou před tebou v bezpečí, oni i všichni, kdo v tom táboře nosí bílá roucha. Většina z nich stejně nejsou Šaidové, a jediní Aielové mezi nimi, které znám, jsou mí přátelé.“
Tylee potřásla hlavou. „Divné to máš přátele, můj pane. V každém případě jsme s tlupami Šaidú našli i lidi z Cairhienu a Amadicie a nechali jsme je jít, i když většina Cairhieňanů zřejmě byla příliš zmatená, než aby věděli, co si se sebou počít. Jediné v bílém, které si necháváme, jsou Aielové. Z těchto gai’šainů jsou vynikající da covale, na rozdíl od ostatních. Přesto souhlasím, že tvé přátele nechám jít. I tvé Aes Sedai a aša’many. Ukončit tohle shromáždění je pro mě velmi důležité. Řekni mi, kde jsou, a můžu začít přizpůsobovat své plány.“