Jak hluboko Alliandře klesla na duchu, ukazovalo, že se ani nepokusila zakrýt, jen se zvedla na loktech. Přesto si učesala dlouhé vlasy. Kdyby to neudělala, Faile by věděla, že je úplně na dně. „Nestalo se ti teď něco… zvláštního… má paní?“ zeptala se hlasem plným strachu.
„Ano, stalo,“ ujistila ji Faile a přidřepla si pod nízkou střechou. „Nevím, co to bylo. Neví to ani Meira. Pochybuju, že to ví některá z moudrých. Ale neublížilo nám to.“ Pochopitelně že jim to neublížilo. Jak jinak. „A na našich plánech to nic nemění.“ Zívla, odepjala si široký zlatý opasek a hodila ho na pokrývky, načež si stáhla hábit přes hlavu.
Alliandre si položila hlavu na složené ruce a tiše se rozplakala. „Nikdy se nám to nepodaří. Večer mě zbijí znovu. Vím to. Budou mě bít každý den po zbytek života.“
Faile s povzdechem nechala ležet hábit na zemi, klekla si a pohladila svou leníci po vlasech. Výše postavení měli stejně tolik povinností jako ti pod nimi. „Občas se toho taky bojím,“ přiznala tiše. „Ale odmítám se tomu poddat. Já uniknu. My unikneme. Musíš si zachovat odvahu, Alliandre. Vím, že jsi odvážná. Vím, že jsi jednala s Masemou a nezalekla ses ho. A když se budeš snažit, dokážeš si zachovat odvahu i teď.“
Do stanu vstrčila hlavu Aravine. Byla to obyčejná, baculatá žena, šlechtična, tím si byla Faile jistá, třebaže to nikdy nepřiznala, a přes tmu Faile viděla, že přímo září. I ona měla Sevannin opasek a obojek. „Má paní, Alvon a jeho syn pro tebe něco mají.“
„Bude to muset chvíli počkat,“ prohlásila Faile. Alliandre přestala brečet, ale jenom tam ležela, nehybná a tichá.
„Má paní, tohle nepočká.“
Faile se zachytil dech v hrdle. Bylo by to možné? Připadalo jí to příliš skvělé, než aby si dovolila doufat.
„Zachovám si odvahu,“ slíbila Alliandre a zvedla hlavu, aby dohlédla na Aravine. „Jestli má Alvon to, v co doufám, zachovám si odvahu, i kdyby mě Sevanna nechala vyslýchat.“
Faile popadla opasek – objevit se venku bez opasku a obojku znamenalo trest téměř stejně vážný jako pokus o útěk – a vyběhla ze stanu. Mrholení trochu polevilo, ale přesto si hodila kapuci přes hlavu. Pořád bylo chladno.
Alvon byl podsaditý muž, jeho syn Theril, hubený mládenec, ho o kus přerostl. Oba měli zablácené, téměř bílé šaty ušité ze stanového plátna. Therilovi, Alvonovu nejstaršímu, bylo teprve čtrnáct, ale Šaidové mu to nevěřili, protože byl vysoký skoro jako muži v Amadicii. Faile byla Alvonovi ochotná věřit od samého začátku. Se svým synem byli mezi gai’šainy hotovou legendou. Třikrát se pokusili uprchnout, a Saidům pokaždé trvalo déle, než je přivedli zpátky. A přes stále přísnější tresty ode dne, kdy jí přísahali věrnost, plánovali čtvrtý útěk ke své rodině. Faile je nikdy neviděla se usmívat, avšak dnes Alvonův ošlehaný i Therilův hubený obličej rozzářil úsměv.
„Co pro mě máte?“ zeptala se Faile a chvatně si připínala opasek. Měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi.
„To Theril, moje paní,“ začal Alvon. Byl dřevorubcem a mluvil s drsným přízvukem, až mu téměř nebylo rozumět. „Právě šel kolem, víš, a kolem nikdo nebyl, vůbec nikdo, tak se rychle sehnul a… Ukaž to urozené paní Therile.“
Theril plaše sáhl do širokého rukávu – hábity tan. – a vytáhl hladkou bílou hůl, která vypadala jako ze slonoviny, byla asi půl lokte dlouhá a silná jako její zápěstí.
Faile se rozhlédla, jestli je snad někdo nepozoruje – ulice byla až na ně prázdná, přinejmenším prozatím – a Faile si hůl rychle vzala a zastrčila ji do rukávu do kapsy. Kapsa byla právě dost hluboká, aby jí hůl nevyklouzla, ale když ji teď měla v hrsti, nechtěla o ni přijít. Na omak byla jako ze skla, chladná, chladnější než ranní vzduch. Možná to byl angrial či ter’angrial. To by vysvětloválo, proč ji Galina chce, byť ne, proč si ji nevzala sama. S rukou zabořenou do rukávu Faile hůl pevně stiskla. Galina už neznamenala hrozbu. Teď představovala spásu.
„Je ti jasné, Alvone, že Galina tě se synem možná nebude moct vzít s sebou, až odejde,“ řekla Faile. „Slíbila to jen mně a těm, které zajali se mnou. Ale slibuju ti, že najdu způsob, jak osvobodit vás i všechny, kteří mně přísahali věrnost. I všechny ostatní, pokud to bude možné, ale hlavně své přívržence. To přísahám pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození.“ Neměla tušení, jak to dokáže, pokud by nepožádala svého otce o vojsko, ale udělá to.
Dřevorubec se zatvářil, jako že si chce odplivnout, pak se na ni podíval a zrudl. Polkl. „Ta Galina nikomu nepomůže, má paní. Říká, že je Aes Sedai a tak, ale podle mýho je akorát Theravina Tretka, a tahle Therava ji nikdy nenechá odejít. Na každý pád vím, že jestli ti pomůžeme na svobodu, vrátíš se pro nás ostatní. Na to nepotřebuju tvoji přísahu. Říkala jsi, že chceš tu hůl, pokud se k ní někdo dostane tak, aby ho u toho nechytili, a Theril ji pro tebe opatřil, to je všecko.“
„Chci být volný,“ ozval se Theril, „ale jestli dokážem osvobodit někoho jinýho, tak jsme je stejně porazili.“ Zřejmě ho překvapilo, že promluvil, a zčervenal jako rak. Otec se na něj zamračil a pak zamyšleně kývl.
„Dobře řečeno,“ pochválila Faile chlapce laskavě, „ale já přísahala a za tím si stojím. Ty a tvůj otec Odmlčela se, když jí Aravine, dívajíc se za ni, položila ruku na paži. Její úsměv nahradil děs.
Faile pootočila hlavu a u svého stanu uviděla stát Rolana. Byl o dobré dvě dlaně vyšší než Perrin, šufu měl ovinutou kolem krku a černý závoj mu visel na široká prsa. Déšť mu omýval tvář a krátké vlasy mu vlhkem zkudmatěly. Jak dlouho tam stojí? Ne dlouho, jinak by si ho už Aravine všimla. Maličký stan neposkytoval dobrý úkryt. Alvon se synem se nahrbili, jako by uvažovali, že na vysokého Mera’din zaútočí. To byl velmi špatný nápad. Horší, než kdyby myši napadly kočku, jak by řekl Perrin.
„Jděte si po své práci, Alvone,“ vyhrkla Faile. „Ty taky, Aravine. Tak běžte.“
Aravine s Alvonem měli dost rozumu, aby se jí před odchodem neklaněli, jen se ustaraně ohlédli po Rolanovi. Theril však pozvedl ruku k čelu, než se vzpamatoval. Zruměněl ještě víc a odběhl za otcem.
Rolan obešel stan a zastavil se před ní. V ruce kupodivu držel svazek modrých a žlutých květů. Faile přímo cítila hůl v rukávě. Kam ji schová? Jakmile Therava zjistí, že je pryč, nejspíš obrátí celý tábor vzhůru nohama.
„Musíš být opatrná, Faile Bašere,“ podotkl Rolan a usmál se na ni. Alliandre tvrdila, že není hezký, ale Faile došla k závěru, že nemá pravdu. S těma modrýma očima a úsměvem byl téměř krasavec. „To, co máš v plánu, je nebezpečné, a já tě už nejspíš nebudu moct déle ochraňovat.“
„Nebezpečné?“ Faile zamrazilo v žaludku. „Co tím myslíš? Kam jdeš?“ Z představy, že ztratí svého ochránce, se jí žaludek obrátil. Jen málokterá mokřinská žena unikla pozornosti šaidských mužů. Bez něj…
„Někteří z nás již uvažují o návratu do Trojí země.“ Přestal se usmívat. „Nemůžeme jít za falešným Kar’a’kárném, a navíc mokřiňanem, ale třeba nám bude dovoleno dožít život ve vlastních državách. Přemýšlíme o tom. Jsme už dlouho z domova a z těchto Šaidú se nám dělá špatně.“