Cikáni se zastavili a přivolali si psy. Ti sebou plácli na zem, jazyky vyplazené, a lidé se k trojici blížili pomaleji. Nikdo neměl ani hůl, i když Mat nenesl viditelně žádné zbraně, a všichni si ho ostražitě prohlíželi. Muži se shlukli před ním a ženy obstoupily Tuon se Selucii. Nebyla v tom žádná hrozba, ale Tuon a Selucii od něj oddělili, aby se cikánky mohly vyptat, na co budou chtit. Mata napadlo, že Tuon by mohlo připadat zábavné, kdyby prohlásila, že se ji pokoušel obtěžovat. Mohla se Selucii odjet, zatímco on by se snažil uklidnit cikány stojící tak těsně kolem něj a Oka, že ani nemohl nasednout. Jinak by nehnuli prstem, a pokud by Mat nebyl ochotný se mezi nimi probojovat, mohli ho tak držet celé hodiny, aby měly ty dvě čas „uniknout“.
Šedovlasý muž se uklonil s rukama zkříženýma na prsou. „Mír s tebou i s tvými, můj pane. Odpusť, že zasahujeme, ale báli jsme se, že naši psi splašili dámám koně.“
Mat se uklonil stejně. „Mír buď vždy s tebou, hledači, i s celým lidem. Koně dam se nesplašili. Dámy jsou… občas zbrklý.“ Co si povídají ženy? Napínal uši, ale mluvily tlumeně.
„Ty víš něco o lidu, můj pane?“ Hledač mluvil překvapeně, a právem. Tuatha’an se drželi mimo všechny větší osady a lidi v hedvábných kabátech potkávali zřídkakdy.
„Jen málo,“ opáčil Mat. Velmi málo. Měl vzpomínky na setkání s cikány, ale on sám s žádným ještě nikdy nemluvil. Co si povídají ty zatracené ženské? „Odpovíš mi na otázku? V minulých dnech jsem viděl hodně karavan, víc, než bych čekal, a všechny mířily do Ebú Daru. Je k tomu nějaký důvod?“
Muž poněkud zaváhal a střelil pohledem po ženách. Ty stále něco huhlaly a jeho začínalo znepokojovat, že hovor trvá tak dlouho. Nakonec, říct ne, nepotřebuju žádnou pomoc, nebo opak, zabere jen chvíli. „Jedná se o lid zvaný Seančané, můj pane,“ promluvil konečně stařec. „Šíří se zvěst, že tam, kde Seančané vládnou, je bezpečno a stejná spravedlnost pro všechny. Jinde… Chápeš, můj pane?“
Mat chápal. Stejně tak jako cirkusáci, byli i cikáni všude cizinci, a navíc cizinci s nezaslouženou pověstí zlodějů – no, kradli, ale ne víc než všichni ostatní – a zaslouženou pověstí lidí, kteří se snaží přimět mládež, aby se k nim připojila. A navrch u cikánů neexistovalo, že by se bránili, když je chtěl někdo oloupit nebo vyhnat. „Opatruj se, hledači. Jejich bezpečí není zadarmo a některý jejich zákony jsou drsný. Víš, co dělají se ženami, který dokážou usměrňovat?“
„Děkuju za připomenutí, můj pane,“ odtušil muž klidně, „ale jen málokterá z našich žen začne usměrňovat, a v tom případě s ní uděláme to, co vždycky, a odvedeme ji do Tar Valonu.“
Ženy pojednou vybuchly smíchem. Hledač se viditelně uklidnil. Když se ženy řehtají, není Mat muž, jenž by jim ublížil nebo je zabil za to, že se mu připletli do cesty. Mat se ale zamračil. Ten smích se mu rozhodně nezamlouval.
Cikáni odešli s dalšími omluvami, že obtěžovali, avšak ženy se ohlížely a chechtaly se do dlaní. Někteří muži se k nim nakláněli, očividně se ptali, co se stalo, ale ženy jen vrtěly hlavami. A se smíchem se ohlížely.
„Co jste jim řekly?“ zeptal se Mat nasupeně.
„Do toho ti nic není, že, Tretko?“ odvětila Tuon a Selucia se smála. Řehonila se jako blázen. Mat usoudil, že lepší bude nic nevědět. Ženy prostě k smrti rády vrážejí do mužů jehly.
9
Krátká cesta
Tuon se Selucii pochopitelně nebyly jediné ženské, které Matovi dělaly těžkou hlavu. Občas se zdálo, že většina jeho potíži pochází od žen, čemuž za nic na světě nerozuměl, protože se k nim odjakživa choval slušně. Dokonce i Egeanin mu způsobila svůj díl hoře, i když ten byl, pravda, nejmenší.
„Měla jsem pravdu. Myslíš si, že se s ní můžeš oženit,“ protáhla, když ji požádal o pomoc s Tuon. S Domonem seděli na schůdcích svého vozu a objímali se. Domon bafal z fajfky. Bylo hezké dopoledne, přestože mraky na obzoru slibovaly déšť, a cirkusáci předváděli svá čísla obyvatelům čtyř malých vesnic, které dohromady odpovídaly zhruba Runnienskému Brodu. Mat se nechtěl dívat. Hadi ženy ho stále bavily, a ještě víc akrobatky a žongléřky, ale když vídáte žongléře a polykače ohně každý den, dokonce i Miyora a její panteři začnou být o něco méně zajímaví, pokud už ne vyloženě obyčejní.
„Zapomeň, co si myslíš, Egeanin. Povíš mi, co o ní víš? Když se snažím přijít na to, co je zač, je to jako chytat poslepu a holýma rukama králíka v ostružiní.“
„Jmenuju se Leilwin, Cauthone. Už na to nezapomínej,“ pronesla hlasem hodícím se k vydávání rozkazů na palubě lodi. Modré oči měla jako kladiva. „Proč bych ti měla pomáhat? Myslíš příliš vysoko, jako krtek toužící po slunci. Můžeš čekat popravu jen za to, že řekneš, že se s ní chceš oženit. Je to nechutné. Kromě toho jsem to všechno nechala za sebou,“ prohlásila trpce a Domon ji rychle stiskl.
„Jestli jsi to všechno nechala za sebou, tak proč ti záleží, jak je nechutný, jestli se s ní chci oženit?“ Tak. Bylo to venku. Alespoň částečně.
Domon si vyndal fajfku z pusy a vyfoukl Matovi do obličeje malý kroužek dýmu. „Jestli ti nechce pomoct, tak to vzdej.“ Měl stejně velitelský hlas jako ona.
Egeanin si cosi zamumlala. Zřejmě se hádala sama se sebou. Nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, Bayle. Má pravdu. Jestli jsem unášená proudem, musím si najít novou loď a nový kurz. Do Seančanů se vrátit nemůžu, takže můžu klidně přeseknout lano a skoncovat s tím.“
O Tuon věděla jenom drby – císařská rodina zřejmě žije za vysokými hradbami, i když je všem na očích, a za ty hradby uniknou jen ždibíčky – ale stačilo to, aby se Matovi zježily vlasy. Jeho budoucí žena nechala zavraždit svého bratra a sestru? Poté, co se oni snažili zabít jí, pravda, ale stejně! V jaké rodině se vraždí navzájem? Seančanští urození a císařská rodina, pro začátek. Polovina jejích sourozenců byla mrtvá, většinou zavražděná, a ostatní možná taky. Něco z toho, co Egeanin – Leilwin — říkala, se mezi Seančany vědělo, a nebylo to nic potěšujícího. Tuon se intrikám učila odmalička, rovněž zacházení se zbraní a boji holýma rukama, třebaže kolem sebe měla spoustu stráží, ale čekalo se od ní, že se dokáže ubránit i sama. Všichni urození se učili podvádět, maskovat svoje záměry a ambice. Mezi urozenými se moc neustále přesouvala, někteří šplhali výš, jiní padali dolů, a v císařské rodině byl ten tanec ještě rychlejší a nebezpečnější. Císařovna – chtěla dodat: „Kéž žije věčně,“ a málem se udávila, než pokračovala – císařovna porodila mnoho dětí, jako každá císařovna před ní, takže ty, jež přežijí, budou schopné vládnout po ní. Na Křišťálový trůn nemohl usednout nějaký hlupák. A Tuon nikdo za hloupou nepovažoval. Světlo! Ta ženská, kterou si měl vzít, byla horší než strážce s Aes Sedai dohromady. A možná stejně nebezpečná.
S Egeanin – dával si pozor, aby před ní říkal Leilwin, jinak by po něm skočila s dýkou, ale myslel na ni jako na Egeanin – mluvil několikrát a snažil se zjistit víc, ale ona o urozených věděla jenom zvenčí a o císařském dvoře, podle vlastních slov, jen tolik co každý uličník v Seančanů. V den, kdy dal Tuon koně, jel vedle Egeaninina vozu a vedl jeden z těch neplodných rozhovorů. Chvíli doprovázel Tuon a Selucii, ale ony se po něm pořád dívaly úkosem, pak si vyměnily pohled a rozesmály se. Bezpochyby o tom, co navykládaly těm cikánkám. Muž snese takové věci jenom po určitou mez.