„Chytrý dárek, ta klisna,“ poznamenala Egeanin a vyklonila se z kozlíku, aby viděla na řadu vozů. Opratě držel Domon. Egeanin občas také řídila, ale na lodích se to zrovna moc dobře nenaučila. „Jak jsi to věděl?“
„Co jsem měl vědět?“ podivil se Mat.
Egeanin se narovnala a upravila si paruku. Nevěděl, proč ji pořád nosí. Černé vlasy měla krátké, avšak o nic kratší než Selucia. „O dvořících darech. Mezi urozenými, když se dvoříš někomu výš postavenému, je tradiční dar něco exotického nebo vzácného. Nejlepší je, když se ti podaří dar spojit s něčím, co příjemce dělá rád, a je všeobecně známo, že vznešená paní miluje koně. Taky je dobré, že jsi uznal, že jí nehodláš být roven. Ne že by to fungovalo, pochop. Netuším, proč je pořád ještě tady, když jsi ji přestal hlídat, ale nemůžu uvěřit, že ta slova skutečně pronese. Až se vdá, bude to pro dobro říše, ne proto, že jí nějaký damošlap dal koně nebo jí rozesmál.“
Mat zaskřípal zuby, jak polykal kletbu. On že něco uznal? Nebylo divu, že se kostky zastavily. Tuon ho na to nechá zapomenout, leda až o Letnicích nasněží. Tím si byl jistý.
Jestliže byl nešťastný ze zatracené Leilwin Bez lodi, Aes Sedai ho štvaly mnohem víc. A měly z toho ohromnou radost. Smířil se s tím, že se courají po každé vesnici a městě, u kterých zastaví, pořád se na něco ptají a provádějí Světlo ví co. Nemohl dělat nic jiného, než se s tím smířit, neměl je jak zastavit. Tvrdily, že si dávají pozor – přinejmenším Teslyn s Edesinou, Joline jenom štěkla, jaký je pitomec, že si dělá starosti – ale Aes Sedai, co si dává pozor, byla pořád důležitá žena, ať už někdo poznal, co je zač, nebo ne. Neměly peníze na hedvábí, a tak si v Juradoru koupily štůčky dobrého sukna a švadleny na ně dřely jako za Matovo zlato, takže se brzy naparovaly v šatech jako pro bohaté obchodnice a tvářily se sebejistě jako každá šlechtična. Nikdo je neuviděl udělat pět kroků, aniž by okamžitě poznal, že čekají, že se jim svět podřídí. Tři takové ženské u cirkusu, to muselo vyvolat řeči. Aspoň že Joline nechala prsten s Velkým hadem v měšci. Druhé dvě o ty své přišly u Seančanů. Kdyby Mat uviděl Joline s prstenem na prstě, nejspíš by zaplakal.
Od bývalých sul’dam už žádná hlášení o jejich činnosti nedostával. Joline měla Bethamin pevně v ruce. Vysoká tmavá žena se rozběhla, když Joline řekla běž, a skočila, když řekla žába. Edesina jí taky dávala lekce, ale Joline považovala z nějakého důvodu Bethamin za osobní projekt. Mat ji nikdy neviděl, že by se chovala drsně, ne po těch fackách, ale člověk by si myslel, že připravuje Bethamin na cestu do Věže, a Bethamin jí to vracela jistou vděčností, z čehož bylo jasné, komu je věrná nyní. Žlutovlasá Seta se sester bála tolik, že se už neodvažovala je sledovat. Když to Mat navrhl, otřásla se. Jakkoliv to bylo divné, Seta a Bethamin byly tak zvyklé na to, jak samy sebe vidí seančanské ženy, jež dokážou usměrňovat, že si myslely, že Aes Sedai nemůžou být jiné. Mimo vodítko byly nebezpečné, ale i nebezpečné psy zvládne někdo, kdo ví jak na ně, a ony byly na takové nebezpečné psy zvyklé. Teď věděly, že Aes Sedai nejsou psi, nýbrž vlci. Seta by radši spala někde jinde, kdyby to bylo možné, a od panímámy Anan se Mat dozvěděl, že si dává ruce přes oči, kdykoliv Joline nebo Edesina Bethamin něco ve voze učí.
„Jsem si jistá, že vidí tkaniva,“ dodávala Setalle. Mat by řekl, že mluví závistivě, až na to, že pochyboval, že by ona někomu něco záviděla. „Skoro to přiznala, jinak by si nezakrývala oči. Dřív nebo později se vzpamatuje a taky se bude chtít učit.“ Možná mluvila závistivě i teď.
Mat si velice přál, aby se Seta vzpamatovala spíš dřív než později. S další studentkou by měly Aes Sedai méně času dělat mu starosti. Když se cirkus zastavil, nemohl se ani otočit, aby po něm Joline nebo Edesina kradmo nekoukaly ze stanu nebo z vozu. Obvykle jeho liščí hlava zchladla. Nemohl dokázat, že usměrňují na něj, nicméně si tím byl jistý. Jen si nebyl jistý, která z nich našla díru v jeho obraně, jako předtím Adeleas a Vandene, že něco vržené jedinou silou ho zasáhne, ale pak nemohl ani vyjít ze stanu, aby ho nezasáhl kámen a později další věci, hořící uhlíky jako sprška z kovářské výhně, až nadskakoval a vlasy mu vstávaly hrůzou. Byl si jistý, že je za tím Joline. Když už pro nic jiného, tak proto, že ji nikdy neviděl bez Blaerika nebo Fena na ochranu. A usmívala se na něj, jako se kočka usmívá na myš.
Plánoval, jak ji někam dostat samotnou – buď to, nebo se před ní bude muset začít schovávat – když na sebe s Teslyn začaly řvát, při čemž Edesina vypadla z bílého vozu skoro tak rychle jako Bethamin se Setou, a ty dvě na vůz jen ohromeně civěly. Žlutá sestra se klidně vrátila k česání svých dlouhých černých vlasů, jednou rukou si je nadzdvihla a druhou jimi projížděla s kartáčem. Když uviděla Mata, usmála se na něj a pokračovala v česání. Medailon zchladl a řvaní utichlo, jako by je uřízl nůž.
Nikdy nezjistil, co si za tím s pomocí jediné síly spleteným štítem řekly. Teslyn mu z nějakého důvodu nadržovala, ale když se jí zeptal, jenom se po něm podívala a mlčela. Byla to věc Aes Sedai, a ne jeho. Ale ať se stalo cokoliv, kameny a jiskry přestaly. Chtěl Teslyn poděkovat, ale ona ho nenechala.
„Když se o něčem nemluví, tak se o tom prostě nemluví,“ sdělila mu rázně. „Bylo by dobré, kdyby ses to naučil, pokud se máš pohybovat mezi sestrami, a já myslím, že teď je tvůj život s Aes Sedai svázaný, jestli nebyl už předtím.“ To ho vážně nesmírně potěšilo.
O jeho ter’angrialu se nikdy ani slovíčkem nezmínila, jenže totéž se nedalo říct o Joline a Edesině, ani po té hádce. Snažily se ho každý den přinutit, aby jim ho dal. Edesina ho zaháněla do rohu sama, Joline se strážci mračícími sejí přes rameno. Ter’angrialy jsou prý právem majetkem Bílé věže. Ter’angrialy je třeba studovat, zvlášť takové, co mají podivné vlastnosti jako ten jeho. Ter’angrialy můžou být nebezpečné, pokud se ponechají v rukou nezasvěcených. Neřekly v rukou muže, ale Joline se k tomu hodně přiblížila. Mat se začínal bát, že zelená řekne Blaerikovi s Fenem, aby mu ho prostě sebrali. Ti dva si pořád mysleli, že měl prsty v tom, co se jí stalo, a jejich temné pohledy mu sdělovaly, že hledají důvod zmlátit ho jako žito.
„To by byla krádež,“ vysvětlila mu panímáma Anan a přitáhla si plášť k tělu. Slunce zapadalo a ochlazovalo se. Stáli před Tuoniným vozem a Mat doufal, že se dovnitř dostane včas na večeři. Noal s Olverem už tam byli. Setalle se zřejmě vydala na návštěvu Aes Sedai, což dělávala často. „Věžový zákon je v tomto ohledu jasný. Mohlo by dojít k velké… debatě… ohledně toho, jestli ti ho mají vrátit – myslím, že nakonec by ti ho zpátky nedaly – ale Joline by čelila drsnému trestu za krádež tak jako tak.“
„Možná si myslí, že to za ten trest stojí,“ zamumlal Mat. Zakručelo mu v žaludku. Nakládané pěnkavy a cibule na smetaně, které mu Lopin hrdě předložil k obědu, byly zkažené, což Tairena nesmírně mrzelo a taky to znamenalo, že Mat měl od snídaně jen skývu chleba. „Víš toho o Bílé věži opravdu hodně.“
„Co já vím, urozený pane Mate, je, že jsi udělal skoro všechny chyby, jaké může muž s Aes Sedai udělat, tedy kromě toho, že by ses nějakou pokusil zabít. Šla jsem s tebou místo se svým manželem a zůstávám s tebou hlavně proto, abych se ti pokusila zabránit udělat příliš mnoho chyb. Pravdou je, že nevím, proč by mi to mělo vadit, ale vadí, a tím to končí. Kdyby ses ode mě nechal vést, neměl bys s nimi teď potíže. Nevím, nakolik to ještě můžu napravit, ale pořád jsem ochotná to zkusit.“