Mat potřásl hlavou. S Aes Sedai se dalo jednat jen dvěma způsoby, aniž by se člověk spálil, a to nechat je mluvit člověku přes hlavu nebo se od nich držet co nejdál. To první nehodlal dopustit a to druhé udělat nemohl, takže si musel najít třetí způsob, a pochyboval, že by mu k tomu pomohly rady Setalle. Ženy obvykle vzhledem k Aes Sedai radily vydat se po první cestě, i když to tak nikdy neřekly nahlas. Mluvily o přizpůsobení, avšak od Aes Sedai se nikdy neočekávalo, že by se alespoň trochu přizpůsobily. „Hlavně proto? A co ten zbytek…?“ Zabručel, jako kdyby dostal pořádnou ránu pěstí do břicha. „Tuon? Myslíš si, že se mi ohledně Tuon nedá věřit?“
Panímáma Anan se mu vysmála. „Jsi rošťák, můj pane. Z některých rošťáků jsou nakonec dobří manželé, jakmile se poněkud ochočí – můj Jasfer byl taky rošťák, když jsem ho potkala – ale ty si pořád myslíš, že můžeš okousat paštiku tady a paštiku tam a pak odtancovat k jiné.“
„Od týhle se odtancovat nedá,“ zavrčel Mat zamračeně ke dvířkům do vozu. Kostky mu cvakaly v hlavě. „Aspoň teda já nemůžu.“ Nebyl si jistý, jestli ještě chce odtancovat, ale i kdyby chtěl, stejně v tom vězel až po uši.
„Tak takhle je to?“ opáčila Setalle. „To sis tedy vybral tu pravou, aby ti zlomila srdce.“
„To je možný, panímámo Anan, ale mám svý důvody. Půjdu dovnitř, než mi všechno snědí.“ Obrátil se ke schůdkům a ona mu položila ruku na paži.
„Můžu ho vidět? Jenom vidět.“
Nebylo pochyb, co myslí. Mat zaváhal, pak zalovil za výstřihem pro koženou šňůrku, na které měl medailon pověšený. Neuměl říct proč. Odmítl ho Joline s Edesinou jen ukázat. Byl to krásný stříbrný kousek, velký jako dlaň. Lišce bylo vidět jen jedno oko, a když se člověk podíval hodně zblízka, rozeznal, že duhovka je z poloviny zastíněná a vytváří starobylý symbol Aes Sedai. Když prstem sledovala oko, třásla se jí ruka. Řekla, že chce medailon jenom vidět, ale dovolil jí si sáhnout. Dlouze si povzdechla.
„Ty jsi kdysi bývala Aes Sedai,“ podotkl Mat tiše a panímáma Anan strnula.
Vzpamatovala se tak rychle, až si nebyl jistý, jestli si to jenom nepředstavoval. Byla pořád majestátní Setalle Anan, hostinská z Ebú Daru, s velkými zlatými kruhy v uších a svatebním nožem ve výstřihu. „Sestry si myslí, že lžu, že jsem nikdy nebyla ve Věži. Myslí si, že jsem tam jako mladá žena sloužila a poslouchala jsem, kde jsem neměla.“
„Neviděly tě dívat se na tohle.“ Nadhodil si medailon v dlani, než si ho zastrčil zpět za košili. Předstírala, že jí to nevadí, a on předstíral, že neví, že to předstírá.
Rty se jí zkřivily v lítostivém úsměvu, jako kdyby věděla, na co Mat myslí. „Sestry by to viděly, kdyby chtěly,“ prohlásila prostě, jako kdyby se bavila o tom, že bude pršet, Jenomže Aes Sedai čekají, že když se stanou… jisté věci… žena slušně odejde a brzy zemře. Já odešla, ale polomrtvou hladem a nemocnou mě v ulicích Ebú Daru našel Jasfer a odvedl mě ke své matce.“ Zasmála se jako žena vyprávějící, jak se seznámila se svým manželem. „Měl ve zvyku nosit jí i zatoulaná koťata. Teď znáš nějaká má tajemství a já znám tvoje. Necháme si je pro sebe?“
„Jaká moje tajemství znáš?“ vyhrkl Mat, okamžitě napružený. Některá jeho tajemství byla nebezpečná, a kdyby se o nich dozvědělo příliš mnoho lidí, už by to žádná tajemství nebyla.
Panímáma Anan se zamračeně ohlédla k vozu. „Ta dívka si s tebou hraje stejně jistě, jako ty si hraješ s ní. Ale není to stejná hra. Ona je spíš jako generál plánující bitvu než žena, které se někdo dvoří. Jestli zjistí, že jsi do ní blázen, získá další výhodu. Jsem ochotná tvoje šance vyrovnat. Tedy šance, jaké má muž u aspoň trochu chytré ženy. Platí?“
„Platí,“ vydechl ulehčené. „Rozhodně.“ Nepřekvapilo by ho, kdyby se kostky zastavily, ale ony rachotily dál.
Kdyby byla fixace sester na jeho medailon jediný problém, kdyby se spokojily s vyvoláváním řečí všude, kde se zastavili, byl by řekl, že tyto dny byly jen snesitelně špatné na to, že musí cestovat s Aes Sedai. Naneštěstí, když odjížděli z Juradoru, už věděly, kdo je Tuon. Ne že je Dcera Devíti měsíců, ale že je seančanská vznešená paní, žena s hodností a vlivem.
„Myslíš, že jsem pitomec?“ bránil se Luka, když ho Mat obvinil, že jim to prozradil. Rozkročil se před svým vozem, pěsti v bok, muž spravedlivě rozhořčený a připravený bojovat zamračenými pohledy. „To je tajemství, které bych chtěl hluboko pohřbít, dokud… no… dokud neřekne, že můžu použít ten glejt na ochranu. K ničemu by mi to nebylo, kdyby ho zrušila, protože jsem řekl něco, co chce uchovat v tajnosti.“ Ale mluvil příliš upřímně a uhnul pohledem těsně předtím, než se setkal s Matovýma očima. Pravdou bylo, že se Luka chvástal skoro stejně rád, jako rád vydělával. Musel si myslet, že je to bezpečné – bezpečné! – povědět to sestrám, a teprve když to vypustil z úst, uvědomil si, do jaké šlamastyky se dostal.
A šlamastyka to byla stejně nebezpečná jako jáma plná hadů. Vznešená paní Tuon, hezky po ruce, poskytla Aes Sedai příležitost, jíž nedokázaly odolat. Teslyn byla stejně hrozná jako Joline s Edesinou. Každý den Tuon navštěvovaly ve voze a vrhaly se na ni, když si vyšla na procházku. Žvanily o smlouvách a příměří a vyjednávání, snažily se zjistit, jaký má vztah k vůdcům invaze, a pokoušely se ji přesvědčit, aby jim pomohla navázat styky, až skončí boje. Často jí nabízely pomoc při odchodu od cirkusu a návratu domů!
Naneštěstí pro ně, Tuon ve třech Aes Sedai neviděla zástupkyně Bílé věže, možná největší moci na zemi, dokonce ani poté, co jim švadleny začaly dodávat jezdecké šaty a ony se mohly převléknout z hadrů, které jim Mat dokázal opatřit. Ona viděla dvě uniklé damane a marath’damane a neměla pro ně využití, dokud nebudou zase slušně na vodítku. To byla její slova. Když přišly k jejímu vozu, zavřela dveře na závoru, a pokud se jim podařilo vlézt dovnitř dřív, odešla. Když ji zahnaly do rohu, obešla je, jako by obcházela pařez. Mohly se umluvit k smrti, ale ona odmítala poslouchat.
Každá Aes Sedai by mohla učit kámen trpělivosti, pokud měla dobrý důvod, ale nebyly zvyklé na to, aby je někdo jednoduše ignoroval. Mat viděl, jak jsou stále vzteklejší, mhouřily oči a tiskly rty stále déle, než je to přešlo, a mačkaly si sukně a zatínaly pěsti, jako by nejradši Tuon popadly a zatřásly s ní. Všechno to ale přestalo dřív, než čekal, a ne tak, jak si představoval.
Večer poté, co dal Tuon koně, večeřel s ní a Selucii. A pochopitelně s Noalem a Olverem. Ti dva trávili s Tuon tolik času co on. Lopin s Nerimem, formální, jako kdyby obsluhovali v paláci, místo aby se tlačili ve voze, podávali typické jarní jídlo, tuhé skopové s hrachem a tuříny, které někomu ležely příliš dlouho ve sklepě. Na sklizeň čehokoliv bylo ještě příliš brzy. Přesto Lopin ke skopovému připravil pepřovou omáčku a Nerim našel dost piniových oříšků do hrachu, že bylo jídla dost a nic nechutnalo moc hnusně, takže to nakonec byla docela slušná krmě. Olver hned po večeři odešel, protože si s Tuon už zahrál, a Mat si vyměnil místo se Selucii, aby se dostal blíž k desce. Noal zůstal také, i přes významné pohledy, které po něm Mat vrhal, a žvanil něco o Sedmi věžích v mrtvém Malkieru, což očividně předčilo všechno v Cairhienu a Šol Arbele, Městě deseti tisíc zvonů, v Arafelu, i všechny možné divy z Hraničních států. Měly to být zvláštní věže vyrobené z křišťálu tvrdšího než ocel a kovová mísa sto kroků v průměru, zasazené do úbočí kopce. Občas během vyprávění poznamenal, že se Mat odkryl nalevo nebo že napravo chystá hezkou past ve chvíli, kdy se do ní Tuon chystala spadnout. A tak podobně. Mat mlčel, jen žvanil s Tuon, i když několikrát musel zaskřípat zuby, aby se udržel na uzdě. Tuon Noalovo kecání připadalo zábavné.