Studoval desku a říkal si, jestli má šanci aspoň na remízu, když Joline přivedla Teslyn a Edesinu do vozu jako nadutost na podstavci, Aes Sedai s hladkou tváří až po konečky prstů. Joline měla svůj prsten s Velkým hadem. Protáhly se kolem Selucie, a když jim hned neuhnula z cesty, vrhly po ní velmi chladný pohled. Noal strnul a úkosem sestry pozoroval. Jednu ruku měl pod kabátem, jako kdyby si ten hlupák myslel, že mu tady budou nože k něčemu platné.
„Tohle musí skončit, vznešená paní,“ začala Joline a Mata si jednoduše nevšímala. Sdělovala, neprosila, oznamovala, co je zapotřebí udělat. „Tví lidé přinesli do zdejších zemí válku, jakou jsme neviděli od stoleté války, možná ne od trollockých válek. Tarmon Gai’don se blíží a tahle válka musí skončit, než přivodí zkázu celého světa. A hrozí právě tohle. Takže bude konec tvé netýkavosti. Doručíš naši nabídku těm, kdo u vás velí. Dokud se nevrátíte do svých zemí za mořem, může být mír, jinak budete čelit plné moci Bílé věže s podporou každého trůnu od Hraničních států po Bouřlivé moře. Amyrlin už je nejspíš proti vám svolala. Slyšela jsem, že velká vojska z Hraničních států jsou na jihu a další vojska jsou na pochodu. Lepší ale bude skončit to bez dalšího krveprolévání. Tak odvrať zkázu svých lidí a pomoz nastolit mír.“
Mat neviděl Edesininu reakci, ale Teslyn jen zamrkala. Na Aes Sedai to bylo jako zalapání po dechu. Možná nečekala, že Joline řekne právě tohle. Joline nebyla šedá, zběhlá ve vyjednávání jako obratný žonglér, to bylo jisté, ale to nebyl ani Mat, a přece si myslel, že našla krátkou cestu, jak Tuon narovnat páteř.
Tuon však jen sepjala ruce v klíně a dívala se přímo skrz Aes Sedai. Tvářila se vážně jako na Mata. „Selucie,“ řekla tiše.
Žlutovlasá žena se přesunula za Teslyn a vytáhla něco zpod pokrývky, na které Mat seděl. Když se narovnala, všechno jako kdyby se stalo naráz. Cvaklo to a Teslyn zaječela a chytila se rukama za krk. Liščí hlava na Matových prsou se změnila v led a Joline otočila hlavu a upřela na červenou nevěřícný pohled. Edesina se obrátila a rozběhla se ke dveřím, které se rozletěly a zase s prásknutím zavřely. Předtím ještě shodily Blaerika a Fena ze schůdků. Edesina se prudce zastavila a strnula s rukama u boků. Neviditelné provazy jí tiskly sukně k nohám. Stačila jen chvilka a Selucia ještě neskončila. Sehnula se k posteli, na níž seděl Noal, a další stříbrný obojek a’damu zacvakla kolem krku Joline. Mat konečně viděl, co Teslyn oběma rukama drží. Nesnažila se ho sundat, jenom ho držela, klouby rukou bílé. Tvářila se zoufale a zničeně. Joline získala naprostý klid Aes Sedai, ale dotýkala se prsty článkovaného obojku na svém krku.
„Jestli si myslíš, že můžeš,“ začala, a náhle se odmlčela a stiskla rty. Oči jí svítily vzteky.
„Víš, a’dam je možné použít i k potrestání, i když to se dělá jen zřídkakdy.“ Tuon vstala. Na zápěstích měla náramky a’damu a pod pokrývkami vedle stolu mizela lesklá vodítka. Jak sejí pod Světlem povedlo si je nasadit?
„Ne,“ pravil Mat. „Slíbila jsi, že mým následovníkům neublížíš, Skvoste.“ Možná nebylo nejmoudřejší takto ji oslovit, ale bylo pozdě vzít slovo zpátky. „Zatím jsi svoje sliby dodržela. Nepokaz to teď.“
„Slíbila jsem, že mezi tvými následovníky nevyvolám rozkol, Tretko,“ odsekla, „a v každém případě je jasné, že tyto tři nejsou tvoje následovnice.“ Malá posuvná dvířka, přes které se mluvilo s vozkou nebo podávalo jídlo, se s prásknutím otevřela. Tuon se ohlédla přes rameno a dvířka se zavřela. Venku se ozvalo zaklení a bušení.
„A’dam lze také použít k poskytnutí potěchy, a to jako zvlášť velké odměny,“ sdělila Tuon Joline a nevšímala si pěstí tlukoucích do dřeva za ní.
Joline otevřela ústa a vykulila oči. Zakymácela se a stůl zavěšený na provazech se zhoupl, jak se ho oběma rukama zachytila, aby neupadla. Ale udělalo to na ni dojem, ačkoliv to dobře skrývala. Když se znovu narovnala, jen jednou si uhladila tmavošedé sukně, ale to nemuselo nic znamenat. Tvářila se vyrovnaně. Edesina se ohlédla přes rameno a tvářila se stejně klidně, i když teď měla kolem krku třetí a’dam – ačkoliv byla poněkud bledší než obvykle – nicméně Teslyn se tiše rozplakala, ramena sejí třásla a po lících jí tekly slzy.
Noal byl napjatý, muž chystající se udělat nějakou nepředloženost. Mat ho pod stolem kopl, a když se na něj muž zamračil, zavrtěl hlavou. Noal se zamračil ještě víc, ale dal ruku na stůl a opřel se o zeď vozu. Stále se mračil. No ať si. Nože tu byly k ničemu, možná by však něco zmohla slova. Bude mnohem lepší, když se to podaří vyřídit řečmi.
„Hele,“ obrátil se Mat na Tuon, „když si to promyslíš, uvidíš tisíc důvodů, proč to nebude fungovat. Světlo, ty se můžeš sama naučit usměrňovat. Copak se tím všecko nemění? Jsi stejná jako ony.“ Jako by se proměnil v kouř a nechal se odvát větrem, kolik mu věnovala pozornosti.
„Zkus obejmout saidar,“ protáhla, oči upřené na Joline. Ve srovnání s tím, jak se tvářila, mluvila mírně, očividně však očekávala poslušnost. Poslušnost? Vypadala jako zatracený levhart před třemi uvázanými kozami. A kupodivu jí to slušelo ještě víc než obvykle. Krásný levhart, který by ho mohl roztrhat stejně rychle jako ty kozy. No, už párkrát levhartům čelil, a to i podle vlastních vzpomínek. Střet s levhartem v něm vyvolával zvláštní vzrušení. „Jenom do toho,“ pokračovala. „Víš, že štít je pryč.“ Joline překvapeně zabručela a Tuon kývla. „Dobře. Poprvé jsi poslechla. A zjistila jsi, že když máš na sobě a’dam, nemůžeš se dotknout jediné síly, pokud si to nepřeju. Ale když jsem si teď přála, abys držela jedinou sílu, tak ji držíš, aniž bys objala pravý zdroj.“ Joline vykulila oči, malá trhlina ve zbroji. „A teď,“ pokračovala Tuon, „si přeju, abys nedržela jedinou sílu, a ta je pryč. První lekce.“ Joline se zhluboka nadechla. Začínala se tvářit… ne ustrašeně, ale znepokojeně.
„Krev a zatracenej popel, ženská,“ zavrčel ostře Mat, „copak si myslíš, že je tady můžeš vodit na vodítku, aniž by si toho někdo všiml?“ Ozvala se hlasitá rána na dveře. Při druhé dřevo zapraskalo. A na dřevěné okno taky někdo pořád tloukl. Ale nevyvolávalo to žádné napětí. I kdyby se strážci dostali dovnitř, co by mohli udělat?
„Nechám je ve voze, jejž používají, a budu je cvičit v noci,“ odsekla Tuon podrážděně. „Nejsem jako ony, Tretko. Rozhodně ne. Možná bych se to mohla naučit, jenže nechci, stejně jako nechci vraždit nebo krást. V tom je celý ten rozdíl.“ S viditelnou námahou se uklidnila, položila ruce na stůl a znovu se soustředila na Aes Sedai. „Se ženami jako ty mám pozoruhodné úspěchy.“ Edesina zalapala po dechu a zamumlala potichu nějaké jméno. „Ano,“ pravila Tuon, „musela ses s Mylen setkat v kotcích nebo při cvičeni. Všechny vás vycvičím stejně dobře jako ji. Byly jste proklety temnou skvrnou, ale já vás naučím, jak být hrdé na službu, kterou prokážete říši.“