„Nevyvedl jsem ty tři z Ebú Daru, abys je mohla odvést zpátky,“ prohlásil Mat odhodlaně a posunul se podél stolu. Liščí hlava zastudila ještě víc a Tuon vykřikla.
„Jak jsi to… udělal, Tretko? To tkanivo se… rozpustilo… když se tě dotklo.“
„To je dar, Skvoste.“
Když vstal, Selucia k němu vyrazila, přikrčila se a prosebně natáhla ruce. Tvář měla zkřivenou strachem. „To nesmíš,“ začala.
„Ne!“ vyjela Tuon ostře.
Selucia se narovnala a couvla, i když na něho stále upírala oči. Kupodivu se přestala tvářit ustrašeně. Mat užasle kroutil hlavou. Věděl, že prsatá žena Tuon okamžitě poslechne – nakonec byla só’džin, majetek, stejně jako Tuonin kůň, a ve skutečnosti to považovala za správné a dobré – ale jak poslušný musí člověk být, aby se na rozkaz přestal bát?
„Obtěžovaly mne, Tretko,“ pokračovala Tuon, když Mat položil ruku na Teslynin obojek. Ta se pořád ještě třásla a brečela a tvářila se, jako by nevěřila, že tu věc dokáže sundat.
„Mě obtěžovaly taky.“ Položil správně prsty a zatlačil – cvaklo to a zámek se otevřel.
Teslyn ho popadla za ruce a začala ho líbat. „Děkuju,“ Skytala pořád dokola. „Děkuju. Děkuju.“
Mat si odkašlal. „Nemáš zač, tohle nemusíš… Necháš už toho? Teslyn?“ Zbavil se jí s jistou námahou.
„Chci, aby mě přestaly obtěžovat, Tretko,“ pokračovala Tuon, když se obrátil k Joline. Od kohokoliv jiného by to mohlo znít trucovitě. Od ní jako požadavek.
„Myslím, že s tím teď už budou souhlasit,“ pronesl suše. Ale Joline se na něj dívala s umíněně zaťatými zuby. „Souhlasíš, že ano?“ Zelená mlčela.
„Já souhlasím,“ vyhrkla Teslyn. „Všechny souhlasíme.“
„Ano, souhlasíme,“ přidala se Edesina.
Joline na něj jen umanutě civěla a Mat si povzdechl.
„Mohl bych nechat Skvost, ať si tě na pár dní podrží, než změníš názor.“ Jolinin obojek cvakl. „Ale neudělám to.“
Stále mu zírala do očí a sáhla si na krk, jako kdyby se chtěla ujistit, že obojek je dole. „Nechtěl by ses stát dalším mým strážcem?“ zeptala se se smíchem. „Netvař se tak. I kdybych se s tebou chtěla spojit proti tvé vůli, nemůžu to udělat, dokud nosíš ten ter’angrial. Souhlasím, pane Cauthone. Sice jsme tak zřejmě přišly o nejlepší šanci, jak zastavit Seančany, ale už nebudu… Skvost… obtěžovat.“
Tuon zasyčela jako namočená kočka a Mat si znovu povzdechl. To, co získá na jedné straně, na druhé vzápětí ztratí.
Zbytek večera strávil tím, co na světě nejvíc nesnášel. Prací. Kopal hlubokou jámu pro tři a’damy. Tu práci dělal sám, neboť je kupodivu chtěla Joline. Nakonec to byly ter’angrialy a Bílá věž je musí prostudovat. To sice bylo moc hezké, ale Věž si bude muset své a’damy najít někde jinde. Mat si byl jistý, že by jí je žádný z Rudých paží nedal, kdyby jim prozradil, kde je zakopal, ale nehodlal riskovat, že se znovu objeví a vyvolají potíže. Než byla jáma hluboká po kolena, začalo pršet a on byl do pasu promočený a zablácený. Pěkný konec pěkného večera, a v lebce mu pořád rachotily kostky.
10
Vesnice v Šiotě
Následující den přinesl přestávku, nebo to tak alespoň vypadalo. Tuon v jezdeckých šatech z modrého hedvábí se širokým koženým opaskem nejenže jela po jeho boku, když cirkus pomalu vyrazil k severu, ale zašermovala prsty na Selucii, když se pokoušela nacpat svého koně mezi ně. Selucia nějak získala vlastního koně, odolného šedáka, který se sice nevyrovnal Okovi nebo Akein, ale byl pořád o hodný kus lepší než grošák. Modrooká žena, dnes se zeleným šátkem pod kapuci, se zařadila z druhé strany vedle Tuon a na její výraz by byla hrdá každá Aes Sedai, když přišlo na to, nic neprozradit. Mat se musel zakřenit. Ať pro změnu skrývá pocity ona. Jelikož jim scházeli koně, skutečné Aes Sedai se musely vézt na voze. Metwyn byl daleko, na kozlíku, než aby slyšel, co Mat řekl Tuon. Na obloze po nočním dešti zůstalo jen pár obláčků a svět vypadal v pořádku. Dokonce i kostky v hlavě mu v tom nepřekážely. Pár ošklivých chvilek se objevilo, ale byly skutečně krátké.
Zpočátku nad nimi přeletělo hejno krkavců, asi desítka velkých černých ptáků. Letěli rychle, neuhnuli ze směru, avšak on je stejně sledoval, dokud mu nezmizeli z dohledu. Dnešek nic nepokazí. Aspoň jemu ne. Možná někomu dál na sever.
„Neviděl jsi v nich špatné znamení, Tretko?“ zeptala se Tuon. V sedle seděla půvabně, stejně jako všechno dělala s půvabem. Mat si nevzpomínal, že by byla při něčem neohrabaná. „Většina zlých znamení, co ohledně krkavců znám, se týkají toho, že někomu sedí na střeše nebo krákají za úsvitu či za soumraku.“
„Můžou to být špehové Temného,“ vysvětlil jí Mat. „Někteří. Taky vrány a krysy. Ale nezastavili se, aby si nás prohlídli, takže si nemusíme dělat starosti.“
Tuon si přejela přes hlavu rukou v zelené rukavičce a povzdechla si. „Tretko, Tretko,“ zamumlala a vrátila si kapuci na hlavu. „Kolika dětským povídačkám ještě věříš? Myslíš si snad, že když se za úplňku vyspíš na kopci starého šotka, hadi ti pravdivě odpovědí na tři otázky, nebo že lišky kradou lidské kůže a seberou ti výživu z jídla, takže můžeš umřít hladem, i když se najíš dosyta?“
Usmát se vyžadovalo značnou námahu. „Myslím, že nic takovýho jsem jaktěživ neslyšel.“ Mluvit pobaveně taky vyžadovalo námahu. Jaké byly šance, že se zmíní o hadech dávajících pravdivé odpovědi, což nakonec Aelfinnové dělají, a jedním dechem přihodí lišky kradoucí kůže? Byl si jistý, že tohle dělají Eelfinnové a z těch kůží si vyrábějí předměty. Ale cukl sebou hlavně kvůli starému šotkovi. To první mohl být jen vliv ta’veren na svět. O něm a hadech a liškách určitě nic nevěděla. V Šandalle, zemi, kde se narodil Artuš Jestřábí křídlo, ale byl starý šotek, Caisen Hob, jiné jméno pro Temného. Aelfinnové a Eelfinnové si určitě spojení s Temným zasloužili, ale rozhodně na to nechtěl myslet, když byl sám ve spojení s těmi zatracenými liškami. A co s hady? Z té možnosti se mu obrátil žaludek.
Přesto to byla příjemná jízda. Oteplovalo se, i když žádné horko nebude. Mat zažongloval se šesti dřevěnými koulemi a Tuon se smála a tleskala, což bylo v pořádku. Matův výkon udělal dojem na žongléře, od něhož si koule půjčil, navíc při jízdě to bylo těžší. Řekl několik vtipů, jimž se zasmála, a nad dalším zakoulela očima a chvíli si se Selucii vyměňovaly znamení rukama. Možná se jí nelíbily vtipy o šenkýřkách. A to zdaleka nebyl ten nejlechtivější. Nebyl žádný hlupák. Ale přál si, aby se byla zasmála. Měla úžasný smích, zvučný, hřejivý a volný. Mluvili o koních, hádali se o metodách výcviku tvrdohlavých zvířat. V té své hezké hlavičce měla podivné představy, jako že jankovitého koně uklidní, když ho kousne do ucha! To by ho spíš rozzuřilo, jako by podpálil stoh. A dosud nikdy neslyšela, že koně uklidní tiché broukání, a nevěřila, že ho tomu naučil otec, pokud jí to neukáže.
„To můžu těžko udělat, když nemám koně, který by potřeboval uklidnit, ne?“ namítl. Tuon znovu zakoulela očima a Selucia taky.
Ale nehádali se vztekle, jen s vervou. Tuon byla tak ohnivá, že se to do tak malého těla ani nemohlo vejít. Den však Matoví trochu kazilo její mlčení, víc než hadi a lišky. Byli daleko a nedalo se s nimi nic dělat. Ona byla vedle něj a on s ní měl hodně co do činění. O tom, co se přihodilo se třemi Aes Sedai, se slovíčkem nezmínila, ani o sestrách samotných. O jeho ter’angrialu taky neřekla ani popel, ani o tom, že to, co přiměla Teslyn nebo Joline proti němu použít, selhalo. Včerejší noc mohla být klidně sen.