Setalle říkala, že je jako generál plánující bitvu. Od dětství cvičená v intrikaření a pokrytectví, podle Egeanin. A to všechno používala na něj. Ale k čemu? Určitě to nemohlo být dvoření seančanských urozených. Egeanin o tom věděla jen málo, ale tímhle si byla jistá. Znal Tuon jenom pár týdnů a unesl ji, ona mu říkala Tretko a pokoušela se ho koupit, a jen hlupák by si to překroutil do chování zamilované ženské. Takže zůstávalo cokoliv, od nesmírně složitého plánu na pomstu po… Světlo ví co. Vyhrožovala, že si z něj udělá číšonoše. To podle Egeanin znamenalo da’covale, i když se nad tou představou pošklebovala. Číšonoši jsou údajně vybíráni pro tělesnou krásu, a ta mu podle Egeanina odhadu scházela. Tedy i podle jeho vlastního názoru, ale ne že by to byl ochotný někomu přiznat. Hodně žen obdivovalo jeho tvář. Nikdo neříkal, že Tuon by nemohla dokončit svatební obřad, jenom aby si myslel, že to má v suchu a je v bezpečí, aby ho vzápětí dala popravit. Ženy nikdy nejsou jednoduché, ale vedle Tuon ostatní vypadaly jako malé holky.
Dlouho neuviděli žádné stavení, avšak asi dvě hodiny po poledni narazili na slušně velkou dědinu. Zvonění kovářského kladiva o kovadlinu znělo tlumeně. Domy, některé i dvouposchoďové, byly z těžkých trámů a prostory mezi nimi byly vyplněné bílou omítkou. Všude byly vidět vysoké doškové střechy a kamenné komíny. Něco na nich bylo Matoví povědomé, nedokázal na to však ukázat prstem. V neporušeném lese okolo nebyl vidět jediný statek. Jenže vesnice jsou vždycky spojené se statky, které jim dodávají potraviny. Budou muset být dál od silnice mezi stromy.
Kupodivu lidé si blížící se cirkusové karavany nevšímali. Chlapík v košili hned vedle cesty vzhlédl od sekery, kterou si brousil na nohou poháněném brousku, ale hned zase sklonil hlavu, jako by nic neviděl. Zpoza rohu se vyřítilo klubko dětí a vrhlo se do další ulice, aniž by se na cirkus byť jenom kouklo. Velmi zvláštní. Většina vesnických dětí na projíždějící karavany civěla s otevřenou pusou a přemítala, odkud asi vozy přijíždějí, a u cirkusu bylo víc vozů než v několika kupeckých karavanách dohromady. Od severu se blížil formanský povoz tažený šestispřežím. Plachta vozu téměř nebyla vidět pod svazky hrnců, pánví a kotlíků. To by také mělo vyvolat zájem. Dokonce i větší vesnice na frekventované silnici byla na formanech silně závislá. Ale nikdo neukazoval ani nevykřikoval, že přijel forman. Všichni si prostě šli po své práci.
Asi tři sta kroků před vesnicí se Luka zvedl na kozlíku a ohlédl se přes střechu vozu. „Zabočíme tady,“ zařval a ukázal na velkou louku, kde jarní trávu, již půl lokte vysokou, zdobilo luční kvítí, kočičí kopretiny, vyskočky a něco, co vypadalo jako laskavky. Luka se zase posadil a zařídil se podle svých slov. Ostatní vozy ho následovaly a vyrývaly hluboké rýhy v podmáčené půdě.
Když Mat obrátil Oka k louce, zaslechl na dláždění kopyta formanových koní. Ten zvuk s ním trhl. Silnice nebyla dlážděná od… Otočil valacha. Vůz zakrytý plachtou rachotil po hladkých šedých dlažebních kamenech táhnoucích se na celou šířku vesnice. Forman, kulatý chlapík v širokém klobouku, hleděl na dláždění a potřásl hlavou, otočil se k vesnici a potřásl hlavou. Formani jezdí po stálých trasách. Musel tudy projíždět nejmíň stokrát. Teď zastavil spřežení a přivázal opratě k brzdě.
Mat si přiložil ruce k ústům. „Jeď dál, dobrý muži!“ křikl na něj z plných plic. „Jak nejrychleji to půjde! Jeď dál!“
Forman se po něm podíval a vyskočil zpátky na kozlík, na tak mohutného muže docela obratně. Mávl rukou stejně velkolepě jako Luka a cosi recitoval. Mat slovům nerozuměl, ale věděl, co asi říká. Zprávy o světě, které posbíral cestou, promísené seznamem svého zboží a jeho nemístným vychvalováním. Nikdo ve vesnici se nezastavil, aby si ho poslechl.
„Jeď dál!“ řval Mat. „Oni jsou mrtví! Jeď dál!“ Někdo za ním zalapal po dechu. Tuon nebo Selucia. Možná obě.
Formanovi koně náhle zařičeli a šíleně pohazovali hlavami. Řičeli jako vyděšení k smrti a nepřestávali.
Oko sebou ustrašeně trhl a Mat měl najednou plné ruce práce. Kůň skákal v kruzích, chtěl utéct, kamkoliv, jen aby nemusel být tady. Všichni cirkusoví koně to řičení slyšeli a ustrašeně se přidávali. Lvi a medvědi začali řvát a panteři nezůstávali pozadu. To vyděsilo koně ještě víc, začali se vzpínat v postrojích. Zmatek narůstal. Jak se Mat otáčel a snažil se zvládnout Oka, všichni, koho viděl, škubali za opratě a snažili se zabránit šílejícímu spřežení zdrhat nebo se zranit. Tuonina klisna i Seluciin sedák taky tancovali. Mat se chvíli bál o Tuon, ale zřejmě zvládala Akein stejně dobře jako při honičce v lese. Dokonce i Selucia seděla sebejistě, když už se jí kůň plašil. Mat zahlédl i formana, jenž si strhl klobouk a ohlížel se po cirkuse. Konečně Mat Oka zvládl. Ztěžka dýchal, jako by uběhl závod, ale už nikam neprchal. Bylo příliš pozdě. Pravděpodobně bylo vždycky příliš pozdě. Tlustý forman s kloboukem v ruce seskočil na zem, aby se podíval, co se děje s jeho koňmi.
Neohrabaně popoběhl a rozhlížel se ulicí. Klobouk mu vypadl z ruky a dopadl na udusanou hlínu ulice. Teď začal ječet i on. Dlažební kameny byly pryč a on byl po kotníky zabořený v silnici, stejně jako jeho ječící koně. A bořil se dál do jílu tvrdého jako kámen, jako by to byla bažina, i s koňmi a vozem. A vesnice, domy i lidé, se pomalu rozplývala v zemi. Lidé se v tom, co dělali, ani na chvíli nezastavili. Ženy dál nosily koše, řada mužů nesla na ramenou těžký trám, děti pobíhaly kolem, chlapík u brusu dál brousil sekeru, a to už byli všichni po kolena v hlíně.
Tuon chytila Mata za kabát z jedné a Selucia z druhé strany. Teprve tehdy si Mat uvědomil, že pobídl Oka. Směrem k formanovi. Světlo!
„Co bys asi tak mohl udělat?“ tázala se Tuon a velice se přitom vztekala.
„Nic,“ přiznal. Luk měl hotový, rohovinové špičky nasazené, lněnou tětivu spletenou a navoskovanou, ale hlavice šípů neměl připevněné k jasanovým dříkům a se vším tím deštěm bylo lepidlo na husím opeření stále lepkavé. Nic jiného ho nenapadlo, jen milosrdenství, šíp do srdce, než to formana úplně stáhne pod zem. Zemře tam, nebo ho to vtáhlo mezi mrtvé Šioťany? To ho na domech upoutalo. Takhle stavěli venkované v Šiotě před třemi tisíci lety.
Nedokázal od výjevu odtrhnout oči. Propadající se forman ječel dost hlasitě, aby ho bylo slyšet přes řičení jeho koní.
„Póóómóóóóóc!“ vřískal a mával rukama. Díval se snad přímo na Mata. „Póóómóóóóc!“ Pořád dokola.
Mat čekal, až zemře, doufal, že zemře – určitě to byla lepší z těch dvou možností – avšak muž ječel, i když už byl ponořený do pasu a pak po prsa. Zoufale zvrátil hlavu, jako člověk potápějící se do vody, a dostal do plic poslední vzduch. Pak zmizela i jeho hlava, zůstaly jen ruce, zoufale mávající, než byly pryč i ty. Jen jeho klobouk na silnici svědčil o tom, že tu někdy byl.
Když se ztratily i poslední doškové střechy a vysoké komíny, Mat si dlouze vydechl. Tam, kde předtím byla vesnice, se objevila další louka s kočičími kopretinami a vyskočkami, mezi nimiž poletovali červení a žlutí motýli. Všude panoval klid. Mat by byl moc rád věřil, že forman je mrtvý.