Kromě těch několika, kteří následovali Luku na louku, zůstali ostatní cirkusáci s vozy na silnici. Všichni byli dole, ženy uklidňovaly děti, muži se snažili utišit třesoucí se koně, všichni mluvili ustrašeně a nahlas, aby je bylo slyšet přes medvědy, lvy a levharty. Tedy všichni kromě tří Aes Sedai. Ty se rychle nesly po silnici, Joline s Blaerikem a Fenem v patách. Podle jejich výrazů, Aes Sedai i strážců, by si člověk myslel, že propadající se vesnice jsou běžné jako domácí kočky. Zastavili se u formanova širokého klobouku a tři Aes Sedai se na něj zadívaly. Teslyn ho zvedla, obrátila ho v rukou a zase ho hodila na zem. Zamířili na louku, kde prve stála vesnice. Sestry se cestou bavily, rozhlížely se, jako by mohly zjistit něco z květin a trávy. Žádná se neobtěžovala vzít si plášť, ale Mat jim za to nedokázal vynadat. Dokonce možná usměrňovaly, ale pokud ano, nepoužily dost jediné síly, aby liščí hlava zchladla. Ale ani tak by jim nespílal. Ne dnes, ne po tom, co právě viděl.
Hádky propukly okamžitě. Nikdo nechtěl vstoupit na ten kus udusané hlíny, který byl předtím vydlážděný kameny. Křičeli jeden přes druhého včetně koňáků a švadlen, a všichni Lukovi radili, co je třeba udělat hned teď. Někteří se chtěli vrátit a najít nějakou vedlejší silnici, po níž by se dostali do Lugardu. Jiní chtěli na Lugard úplně zapomenout a zamířit po vedlejších silnicích do Illianu nebo dokonce vrátit se až do Ebú Daru a dál. Pořád tu byla Amadicie a Tarabon. I Ghealdan. Spousta měst a vesnic, daleko od tohoto Stínem prokletého místa.
Mat seděl v sedle, pohrával si s otěžemi a zachovával klid. Oko se občas zachvěl, ale už se nepokoušel utíkat. Davem se protlačil Tom a položil Okovi ruku na krk. Juilin s Amatherou šli hned za ním. Amathera se chytače zlodějů držela jako klíště a ustrašeně si prohlížela cirkusáky. Za nimi se objevili Noal s Olverem. Chlapec vypadal, že by se taky rád někoho držel, ale byl dost starý, aby nechtěl, aby ho považovali ostatní za dítě, kdyby to uviděli. Noal se tvářil ustaraně, potřásal hlavou a cosi si pro sebe mumlal. Neustále pokukoval po Aes Sedai. Bezpochyby bude večer tvrdit, že něco podobného už viděl, jenom v mnohem větším měřítku.
„Myslím, že odtud dál pojedeme sami,“ poznamenal Tom a Juilin ponuře kývl.
„Jestli budeme muset,“ opáčil Mat. Pro ty, kdo hledají Tuon, unesenou dědičku Seančanské říše, bude malá skupinka nápadnější, jinak by byl cirkus opustil už dávno. Dostat se do bezpečí bez cirkusu, v němž se mohli ukrýt, bude mnohem riskantnější, ale dalo se to provést. Nemohl prostě změnit názor těchto lidí. Stačil mu jediný pohled na ustrašené tváře, aby věděl, že tolik zlata prostě nemá. Tolik ho možná nebylo ani na celém světě.
Luka mlčky poslouchal, jasně rudý plášť ovinutý kolem těla, dokud většině cirkusáků nedošla energie. Když pomalu přestávali řvát, odhodil si plášť dozadu a prošel mezi nimi. Tentokrát nedělal žádná velkolepá gesta. Tady poplácal muže po rameni, tam se poctivě podíval ženě do očí. Venkovské silnice? Ty budou po jarních deštích rozbahněné, spíš potoky než silnice. Dostat se do Lugardu takhle bude trvat dvakrát tak dlouho, možná třikrát. Mat se málem udávil, když slyšel, jak Luka zdůrazňuje rychlost, ale to se principál ještě ani pořádně nerozehřál. Mluvil o dřině při vyprošťování zapadlých vozů, a jeho posluchači se téměř viděli, jak pomáhají koním projet blátem sahajícím málem po náboje kol. Ne každá silnice bude v tak bídném stavu, ale podle jeho líčení to tak vypadalo. Přinejmenším Matovi to tak připadalo. Měst bude málo a budou dál od sebe a vesnice budou mrňavé. Bude méně míst k vystupování a bude obtížnější obstarat pro cirkus jídlo. Tohle se smutným úsměvem vykládal šestileté dívence vykukující mámě zpod sukní, a člověk prostě věděl, že si představuje, jak hladoví a pláče. Nejedna žena si přitáhla děti k sobě.
Co se Amadicie a Tarabonu, ano, i Ghealdanu týká, to jsou dobrá místa k vystupování. Velkolepý kočovný cirkus a úžasná výstava divů a zázraků Valana Luky ty země navštíví a přitáhne ohromné davy. Jednou. Aby se tam ale dostali, museli by se nejdřív vrátit do Ebú Daru a překonat stejnou vzdálenost, již urazili v minulých týdnech, projet stejnými městy a vesnicemi, jejichž obyvatelé budou stěží ochotní rozloučit se s penězi, aby znovu viděli to, co navštívili před tak krátkou dobou. Cesta to bude dlouhá, všem měšcům odlehčí a břicha budou mít každý den prázdnější. Nebo by mohli pokračovat do Lugardu.
Jeho hlas začal nabírat na síle. Mával rukama, avšak jednoduše. Pořád procházel mezi lidmi, ale rychleji. Lugard je velkolepé město. Ebú Dar je ve srovnání s ním pouhý stín. Lugard je opravdu jedním z největších měst, tak lidnatý, že by tam mohli vystupovat celé jaro a neustále by měli nové diváky. Mat v Lugardu dosud nikdy nebyl, ale slyšel, že je napůl v troskách a jeho král si nemůže dovolit udržet ulice čisté, nicméně podle Luky vypadal jako druhý Caemlyn. Někteři z cirkusáků tam určitě byli, přesto ho uchváceně poslouchali, když popisoval paláce, ve srovnání s nimiž byl Tarasinský palác v Ebú Daru chatrčí, hovořil o šlechticích oděných v hedvábí, kteří budou přicházet do cirkusu nebo si dokonce objednají soukromá představení. Král Roedran tedy určitě. Už někdy někdo z nich vystupoval před králem? Teď budou. Z Lugardu do Caemlynu, města, vedle kterého Lugard vypadá jen jako nápodoba města. Do Caemlynu, jednoho z největších a nejbohatších měst na světě, kde by mohli předvádět celé léto před neztenčujícími se davy.
„Ta města bych moc ráda viděla,“ poznamenala Tuon a pobídla Akein blíž k Okovi. „Ukážeš mi je, Tretko?“ Selucia držela šedáka vedle ní. Vypadala klidně, ale nepochybně byla tím, co viděla, pořádně otřesena.
„Možná Lugard. Tam už najdu způsob, jak tě poslat zpátky do Ebú Daru.“ S dobře chráněnou kupeckou karavanou a tolika spolehlivými strážci, kolik jich jenom najde. Tuon možná byla schopná a nebezpečná, jak tvrdila Egeanin, ale dvě samotné ženy by byly snadnou kořistí pro kdekoho, ne jen pro bandity. „Možná i Caemlyn.“ Nakonec by po Lugardu mohl potřebovat víc času.
„Uvidíme, co uvidíme,“ odtušila Tuon tajemně a začala si se Selucií vyměňovat gesta.
Mluví o mně za mými zády, akorát mi to dělají přímo pod nosem. Nesnášel to. „Luka je dobrý jako kejklíř, Tome, ale myslím, že je nepřesvědčí.“
Tom opovržlivě zafrkal a pohladil si dlouhé bílé kníry. „Není špatný, to mu přiznám, ale není žádný kejklíř. Přesto bych řekl, že je upoutal. Vsadíme se, chlapče? O jednu zlatou korunu?“
Mat se k vlastnímu překvapení rozesmál. Byl si jistý, že už se nedokáže zasmát, dokud se nezbaví obrazu formana propadajícího se do silnice. A koní. Skoro je ještě slyšel, jak řičí, dost hlasitě, že to málem přehlušilo kostky. „Ty se chceš vsadit se mnou? Tak dobře. Platí.“
„Kostky bych s tebou nehrál,“ pronesl Tom suše, „ale poznám, když někdo upoutá pozornost zástupu, pokud to vidím. Sám jsem v tom byl dobrý.“
Luka skončil s popisováním Caemlynu a narovnal se s jiskrou své obvyklé velkoleposti. Zase se naparoval. „A odtamtud,“ oznámil, „půjdeme do samotného Tar Valonu. Najmu lodě, aby nás tam všechny dopravily.“ Teď se Mat začal dusit doopravdy. Luka že najme lodě? Luka, který je tak skoupý, že by byl ochotný používat na svíce i myší sádlo? „A v Tar Valonu se sejdou takové davy, že v tom nádherném městě budeme moct strávit zbytek života. Tam i krámy, co postavili ogierové, vypadají jako paláce. Vládci, kteří Tar Valon uvidí poprvé, pláčou, že jejich města jsou jako vesnice a jejich vlastní paláce jako vesnické chýše. A v Tar Valonu je sama Bílá věž, nezapomeňte, největší stavba na světě. Sama amyrlin nás požádá o představení. Poskytli jsme útočiště třem Aes Sedai v nouzi. Kdo by nevěřil, že se za nás u amyrlin přimluví?“