V každém případě bylo jejich zmizení zjištěno až o dva dny později, a od noci, kdy se ztratila Tuon, je zřejmě nikdo neviděl. Nevěřila, že do toho byly zapletené, i když byly v kotcích. Kupříkladu si neuměla představit, jak Renna či Seta osvobozují damane. Měly určitě spoustu důvodů zmizet a hledat práci někde daleko, u někoho, kdo neví o jejich ohavném tajemství, u někoho jako ta Egeanin Tamarath, která ukradla párek damane. To u někoho nově povýšeného mezi urozené bylo zvláštní. Zvláštní, ale ne důležité. Nejspíš pro ni jako pro prostého námořníka byly napětí a složitosti života mezi šlechtou příliš. Nakonec ji najdou a zatknou.
Důležité, možná i nebezpečné, bylo to, že zmizely Renna se Setou, a nikdo netušil, kdy přesně odešly. Pokud by si jejich odchodu v kritické chvíli všimla nesprávná osoba a došla k nesprávným závěrům… Vtiskla si dlaně do očí a tiše vydechla. Znělo to skoro jako zaúpění.
I když unikne podezření z vraždy Tuon, pokud tedy je opravdu mrtvá, bude se muset osobně omluvit císařovně, kéž žije věčně. Za smrt uznané dědičky Křišťálového trůnu bude její omluva hodně dlouhá, a stejně bolestivá jako pokořující. Mohla by skončit její popravou nebo – což by bylo mnohem horší – by ji poslali na popravu jako majetek. Ne že by na to skutečně došlo, i když v jejích nočních můrách tomu tak bylo. Zajela rukou pod polštář a nahmátla obnaženou dýku. Čepel byla o málo delší než její dlaň, ale dost ostrá, aby otevřela žíly, nejlépe v teplé lázni. Pokud dojde na omluvu, nedožije se cesty do Seandaru. Zneuctění jejího jména by mohlo být menší, pokud lidé uvěří, že ten čin je sám o sobě omluvou. Nechá po sobě vysvětlující dopis. To by snad mohlo pomoct.
Přesto existovala naděje, že je Tuon naživu, a Suroth se té naděje držela zuby nehty. Zabít ji a propašovat tělo pryč mohl být tah nařízený ze Seančanů některou z jejích přeživších sester, prahnoucí po trůnu, ale Tuon sama nejednou zařídila své zmizení. Na podporu tohoto dojmu odvedla Tuonina der’sul’dam před devíti dny všechny její sul’dam a damane na venkov na cvičení, a od té doby je nikdo neviděl. Cvičení damane netrvá devět dní. A právě dneska – ne, včera už o několik hodin – Suroth zjistila, že kapitán Tuoniny osobní stráže také opustil před devíti dny město se značným oddílem svých mužů a dosud se nevrátil. To byla příliš velká shoda okolností, vlastně téměř důkaz. Téměř to stačilo na naději.
Každé z Tuoniných předchozích zmizení bylo ovšem součástí Tuonina tažení majícího za úkol získat schválení císařovny, kéž žije věčně, a být jmenována dědičkou. Pokaždé byla některá z jejích sester-soupeřek donucena či vyzvána učinit něco, co ji po Tuonině návratu v očích císařovny, kéž žije věčně, snížilo. K čemu by jí byla tato strategie teď? Ať o tom Suroth přemýšlela sebeusilovněji, žádný vhodný cíl mimo Seančan ji nenapadal. Zvážila i možnost, že cílem je ona sama, ale jenom krátce a jenom proto, že ji nenapadlo nic jiného. Tuon ji mohla zbavit pozice v Návratu třemi slovy. Stačilo pouze sejmout závoj. Tady Dcera Devíti měsíců velící Návratu hovořila hlasem císařovny, kéž žije věčně. Pouhé podezření, že Suroth je Atha’an Šadar, jimž na této straně Arythského oceánu říkali Dračí spřísahanci, by stačilo, aby ji Tuon předala hledačům pravdy k výslechu. Ne, Tuon chtěla odrovnat někoho jiného. Pokud ještě žije. Musí žít. Suroth nechtěla zemřít. Pohladila dýku.
Nezáleželo jí na tom, koho se to ještě týká, jenom že by ta osoba mohla být klíčem k místu, kde se Tuon nachází, což bylo nesmírně důležité. Už přes ohlášení dlouhé inspekce se mezi urozenými začínaly šířit klepy, že je mrtvá. Čím déle bude pryč, tím bude šepot hlasitější, a s ním poroste i tlak na Suroth, aby se vrátila do Seandaru a omluvila se. Může vzdorovat jenom tak dlouho, dokud ji nezačnou považovat za seťmosiev všichni, kromě jejích vlastních sluhů a majetku. Oči bude mít přikované k zemi. Nízce urození, stejně jako vysoce urození, možná i obyčejní, s ní budou odmítat mluvit. Brzy nato se ocitne na lodi, ať bude sama chtít cokoliv.
Tuon bezpochyby nepotěší, že byla objevena, ale nebylo pravděpodobné, že by její nelibost sahala tak daleko, aby to Suroth dovedlo ke zneuctění, kdy by si musela podřezat zápěstí. Proto Tuon musí být nalezena. Každý hledač v Altaře po ní pátral – přinejmenším ti, o nichž Suroth věděla. Tuonini vlastní hledači nepatřili k těm známým, ale museli o to usilovat dvojnásobně. Pokud se jim nesvěřila. Ale za sedmnáct dní se vynořila jen směšná povídačka, že Tuon vymáhá na zlatnících šperky, a tu znal i poslední voják. Možná…
Klenuté dveře do místnosti se začaly pomalu otevírat a Suroth pevně zavřela oči, aby si ochránila noční vidění před světlem z vedlejší místnosti. Jakmile byly dveře dost otevřené, proklouzla do ložnice světlovlasá žena v průsvitném šatu ’covale, potichu za sebou dveře zavřela a v místnosti se opět udělala tma. Suroth otevřela oči a viděla, jak se k její posteli krade stín. A v rohu se náhle zvedl další, obrovský stín, jak se tiše vzpřímil Almandaragal. Lopar mohl v okamžení přeskočit místnost a té hloupé ženě zlomit vaz, ale Suroth stále svírala jílec dýky. Bylo moudré mít druhou linii obrany, i když ta první vypadá nedobytně. Krok před postelí se da’covale zastavila. V tichu pokoje nervózně dýchala.
„Sbíráš kuráž, Liandrin?“ zeptala se Suroth drsně. Medové vlasy spletené do cůpků stačily, aby ji poznala.
Da’covale zakvičela a padla na kolena. Obličej vtiskla do koberce. Aspoň tolik se naučila. „Neublížila bych ti, vznešená paní,“ lhala. „Víš, že bych to neudělala.“ Supěla, téměř panicky lapala po dechu. Naučit se, kdy má mluvit a kdy mlčet, zřejmě nedokázala o nic líp než naučit se mluvit s příslušnou úctou. „Obě přece sloužíme Velikému pánu, vznešená paní. Copak jsem nedokázala, že jsem užitečná? Zbavila jsem se pro tebe Alwhin, ne? Řekla jsi, že chceš, aby zemřela, a já jsem ji odstranila, vznešená paní.“
Suroth udělala obličej a posadila se. Pokrývka jí sklouzla do klína. Bylo tak snadné zapomenout, že tu da’covaledokonce i tahle da’covale, a nechat si uklouznout věci, které by si uklouznout neměla nechat. Alwhin nebyla nebezpečná, jen protivná, nemotorná v pozici Surotina hlasu. Tímto postem dosáhla všeho, oč v životě usilovala, a pravděpodobnost, že ho ohrozí byť nepatrnou zradou, byla pramalá. Pravda, kdyby si srazila vaz při pádu ze schodů, pocítila by Suroth malou úlevu, ale podat jí jed, po němž jí vylezly oči z důlků a zmodrala tvář, bylo něco jiného. I když hledači pátrali po Tuon, tohle přilákalo jejich pozornost k domácnosti Suroth. Musela na tom trvat kvůli vraždě svého hlasu. S tím, že má v domácnosti naslouchače, se smířila. Jenomže hledači dělali víc, než že jen poslouchali, a mohli by odhalit, co muselo zůstat skryto.
Potlačit hněv vyžadovalo překvapivě velkou námahu, a tak promluvila chladněji, než zamýšlela. „Doufám, že jsi mě neprobudila jen proto, abys zase žadonila, Liandrin.“