Mat se ohlédl přes rameno. Tři sestry se už nepotulovaly po louce, na níž zmizela vesnice. Teď stály bok po boku na silnici a pozorovaly ho, dokonalá aessedaiovská vyrovnanost. Ne, uvědomil si, že nepozorují jej. Studovaly Tuon. Souhlasily, že ji už nebudou obtěžovat, a poněvadž byly Aes Sedai, byly svým slovem vázány, jenže jak dalece kdy slovo Aes Sedai platilo? Každou chvíli se jim podařilo obejít přísahu zapovídající lhaní. Takže Tuon neuvidí Caemlyn a nejspíš ani Lugard ne. Bylo vysoce pravděpodobné, že v obou městech budou další Aes Sedai. Co by bylo pro Joline a ostatní snazší než informovat ty Aes Sedai, že Tuon je seančanská vznešená paní? S největší pravděpodobností by byla Tuon na cestě do Tar Valonu dřív, než by stačil mrknout. Pochopitelně jako „host“, aby pomohla zastavit boje. Mnozí by řekli, že je to pro dobrou věc, že by ji měl předat sám a prozradit, kdo je doopravdy, ale on dal své slovo. Začal počítat, nakolik se odváží přiblížit k Lugardu, než pro ni najde dopravu do Ebú Daru.
Luka měl co dělat, aby Tar Valon vyličil ještě skvěleji než Caemlyn, a pakliže se někdy do Tar Valonu skutečně dostanou, někteří cirkusáci by mohli být zklamaní srovnáním s jeho šíleným popisem – Bílá věž vysoká tisíc kroků? Paláce zbudované ogiery, velké jako malé hory? Tvrdil dokonce, že kdysi byla ve městě ogierská država! – ale nakonec požádal o hlasování o pokračování v cestě. Všichni zvedli ruce včetně dětí a nic se nemuselo počítat.
Mat vytáhl z kabátu měšec a podal Tomovi ebúdarskou korunu. „Ještě nikdy jsem neprohrál radši, Tome.“ Tedy on nikdy neprohrával rád, ale v této situaci to bylo lepší než výhra.
Tom s úklonou přijal. „Myslím, že si ji nechám na památku,“ poznamenal a převaloval těžkou zlatou minci mezi prsty. „Aby mi připomínala, že i ten největší šťastlivec na světě může prohrát.“
Třebaže všichni hlasovali pro cestu, přejít ten kus silnice se všichni zdráhali. Když Luka k tomu místu přijel, jen seděl na kozlíku a civěl a Latelle se ho držela pevně jako Amathera Juilina. Nakonec zamumlal něco, co mohla být kletba, a opratěmi pobídl spřežení. Než koně dorazili k osudnému místu, hnali se cvalem a Luka je zastavil až hodný kus za ním. Stejné to bylo se všemi vozy. Zastávka, čekání, až na druhou stranu dorazí vůz vepředu, pak mávnutí opratěmi a rychlý cval. Mat sám se zhluboka nadechl, než Oka pobídl. Do kroku, ne do cvalu, ale bylo těžké nepobídnout ho do trysku, zvlášť když míjel formanský klobouk. Tuon i Selucia se tvářily stejně jako Aes Sedai.
„Jednoho dne Tar Valon uvidím,“ prohlásila Tuon uprostřed cesty. „Nejspíš si z něj udělám hlavní město. Nechám tě, abys mi to město ukázal, Tretko. Byl jsi tam někdy?“
Světlo! Ale že byla tvrdá. Úchvatná, ale tvrdá jako hřebíky.
Když Luca konečně zpomalil, nasadil celkem slušné tempo místo obvyklého ploužení se. Slunce klesalo a minuli několik palouků u silnice, které byly dost velké, aby se tam cirkus vešel, avšak Luca jel dál, dokud se daleko před něj netáhly stíny a slunce nebylo pouze ohnivou rudou koulí na obzoru. I pak jen seděl na kozlíku, držel opratě a civěl na travnatou pláň u cesty.
„Je to jenom pastvina,“ prohlásil nakonec, příliš hlasitě, a otočil spřežení.
Mat předal koně Metwynovi a doprovodil Tuon a Selucii k purpurovému vozu, ale večer ho žádná hra či večeře nečekaly.
„Dnes je noc pro modlitbu,“ sdělila mu, než odešla s komornou. „Copak ty nic nevíš, Tretko? Vidět mrtvé chodit je znamení, že se Tarmon Gai’don blíží.“ Tohle nepovažoval za jednu z jejích pověr. Nakonec si sám myslel něco podobného. Na modlení sice moc nebyl, nicméně občas nějakou tu modlitbičku odříkal. Občas se nedalo dělat nic jiného.
Nikomu se nechtělo spát, a tak lampy hořely dlouho do noci po celém táboře. A nikdo také nechtěl být sám. Mat se najedl sám ve svém stanu, ale hned jak dojedl, přišel si Tom zahrát, a brzy po něm se objevil Noal. Každou chvíli zaskočili Lopin s Nerimem, uklonili se a zeptali, zda Mat nebo ostatní něco nepotřebují. Ale jakmile donesli víno a poháry – Lopin přinesl vysoký hliněný džbán a ulomil zátku, Nerim donesl poháry na dřevěném podnose – Mat je poslal za Hamaném a ostatními vojáky.
„Určitě se někde opíjejí, což mi připadá jako dobrý nápad,“ prohlásil. „To je rozkaz. Vyřiď jim, že jsem řekl, ať se s várna podělí.“
Lopin se hluboko poklonil. „Pomáhal jsem veliteli, občas jsem mu obstaral pár věci, můj pane. Čekám, že bude s pálenkou velkorysý. Pojď, Nerime. Urozený pán Mat chce, abychom se opili, a ty se se mnou opiješ, i kdybych si na tebe měl sednout a nalít ti kořalku do krku.“ Střídmý Cairhieňan nesouhlasem vcucl tváře, nicméně se uklonil a ochotně za Tairenem odešel. Mat si nemyslel, že na něm bude muset Lopin sedět, ne dnes večer.
Přišel Juilin s Amatherou a Olverem, takže ke kamenům přidali na stůl ještě kus plátna pro hady a lišky. Amathera uměla hrát slušně, což nebylo divu, vzhledem k tomu, že bývala vládkyní, ale když s Olverem prohráli, našpulila rty ještě víc, třebaže v této hře nikdy nikdo nevyhrával. Jenže Mat tušil, že nebyla nijak zvlášť dobrá vládkyně. Ti, kdo nehráli, seděli na kavalci. Mat pozoroval, jak hrají ostatní, a Juilin se díval, jak hraje Amathera. Zřídkakdy od ní odtrhl oči, jen když byl s hraním na řadě sám. Noal žvanil jako obvykle – ale dokázal si vymýšlet i při hraní a mluvení na jeho hru zřejmě nemělo žádný vliv – a Tom si četl dopis, který mu Mat kdysi dávno přinesl. Stránka byla celá pomačkaná, jak ji nosil v kapse, a ušmudlaná, jak ji četl pořád dokola. Řekl, že je to dopis od mrtvé ženy.
K všeobecnému překvapení se objevil Domon s Egeanin. Ne že by se Matoví vyhýbali, co se vystěhoval ze zeleného vozu, ale ani ho nijak zvlášť nevyhledávali. Jako všichni ostatní, i oni měli lepší šaty, než byl jejich původní převlek. Egeanin měla rozdělené sukně a kabát s vysokým límcem, obojí z modrého sukna, žlutě vyšívaného na lemech a manžetách, což působilo trochu jako uniforma. Domon byl v dobře střiženém hnědém kabátě a pytlovitých kalhotách zastrčených do holínek s manžetami pod koleny. Vypadal na úspěšného, byť ne úplně bohatého illiánského kupce.
Jakmile Egeanin vstoupila, Amathera, která právě hrála s Olverem, se jí u nohou stočila do klubíčka. Juilin si povzdechl a vstal, ale Egeanin se k ní sklonila první.
„To nemusíš dělat, ani se mnou, ani s ostatními,“ protáhla, popadla Amatheru za ramena a zvedla ji na nohy. Amathera vstávala pomalu, váhavě, a pořád klopila oči, dokud jí Egeanin nedala ruku pod bradu a hlavu jí jemně nezvedla. „Dívej se mi do očí. Dívej se každému do očí.“ Taraboňanka si nervózně olízla rty, ale i když Egeanin odtáhla ruku, dál se jí dívala do obličeje. Na druhou stranu měla oči pořádně vykulené.
„To je změna,“ zabručel Juilin podezíravě. A s nádechem hněvu. Vypadal jako socha vyřezaná z tmavého dřeva. Nesnášel Seančany za to, co udělali Amatheře. „Nazvala jsi mě zlodějem, že jsem ji osvobodil.“ Vztekal se stále víc. Nesnášel zloděje. A pašeráky, což byl zase Domonův obor.
„Všechno se časem mění,“ opáčil Domon žoviálně a usmíval se, aby sebral ostří svým slovům. „Díváš se na poctivého muže, pane chytači zlodějů. Leilwin mě přiměla slíbit, že se vzdám pašování, než souhlasila, že se za mě provdá. Ať se propadnu, kdo kdy slyšel o ženě, jež se odmítne vdát za muže, dokud se on nevzdá výnosného obchodu?“ Smál se, jako by to byl nejlegračnější vtip na světě.