Egeanin ho praštila pěsti do žeber dost silně, aby se smát přestal. Co si ji vzal, musel mít žebra jednu podlitinu. „Čekám, že ten slib dodržíš, Bayle. Já se měním a ty musíš taky.“ Zalétla pohledem k Amatheře – nejspíš aby se ujistila, že ji pořád poslouchá. Egeanin chtěla, aby ostatní poslouchali její rozkazy – a napřáhla ruku k Juilinovi. „Já se měním, pane Sandare. A co ty?“
Juilin zaváhal, pak jí ruku stiskl. „Zkusím to.“ Mluvil pochybovačně.
„Žádám jen o upřímnou snahu.“ Zamračila se kolem sebe a zakroutila hlavou. „Viděla jsem paluby orlopů míň přecpané, než je to tady. Máme ve voze slušné víno, pane Sandare. Připojíš se k nám se svou dámou na pohár?“
Juilin opět zaváhal. „Už skoro vyhrál,“ prohlásil nakonec. „Nemá smysl v tom pokračovat.“ Narazil si na hlavu červený klobouk, upravil si tmavý, dole rozšířený tairenský kabát, což bylo zbytečné, a obřadně nabídl rámě Amatheře. Ona se ho chytila, a i když oči pořád upírala do tváře Egeanin, třásla se. „Předpokládám, že Olver tady bude chtít zůstat a hrát si, ale my s mou paní se s tebou a tvým manželem, paní Bez lodi, rádi napijeme.“ Tvářil se maličko vyzývavě. Jemu bylo zcela jasné, že se Egeanin bude muset ještě hodně snažit, než mu dokáže, že v Amatheře už nevidí ukradený majetek.
Egeanin kývla, jako by mu dokonale rozuměla. „Světlo na vás dnes večer i po všechny dny a noci, co nám zbývají, sviť,“ rozloučila se, na sebe docela vesele.
Po jejich odchodu zaduněl hrom. A ještě jednou, a do střechy stanu zabušil déšť a rychle se měnil v liják. Jestli Juilin a ostatní neutíkali, museli být promočení až na kůži.
Noal se usadil naproti Olverovi a převzal Amatheřinu hru. Hodil kostky pro Hady a lišky. Černá kolečka, představující Olvera a jej, byla na kraji látky s namalovanou pavučinou, ale každému bylo jasné, že to nezvládnou. Aspoň každému kromě Olvera. Ten hlasitě zasténal, když se světlé kolečko vlnivě protáhlo jako had, dotklo se jeho kolečka, a znovu, když se kolečko s trojúhelníkem dotklo Noalova.
Noal pokračoval ve vyprávění od místa, kde ho vyrušili Egeanin s Domonem, o nějaké údajné plavbě lodi Mořského národa. „Ženy Atha’an Miere jsou nejpůvabnější na světě,“ prohlásil a posunul černá kolečka do kruhu uprostřed látky, Jsou půvabnější než Domanky, a to o něčem svědčí. A když jsou mimo dohled pevniny—“ Náhle se odmlčel, odkašlal si a zadíval se na Olvera, který skládal hady a lišky do rohů.
„Co dělají?“ zeptal se Olver.
„No…“ Noal si ohnutým prstem přetřel nos. „Lezou v lanoví tak obratně, až by sis myslel, že mají místo nohou ruce. To dělají.“ Olver otevřel pusu a Noal si vydechl úlevou.
Mat začal sundávat černé a bílé kameny z desky a ukládal je do dvou vyřezávaných dřevěných krabic. Kostky v hlavě mu rachotily, i když hrom duněl stále víc. „Ještě hru, Tome?“
Bělovlasý muž vzhlédl od dopisu. „Myslím, že ne, Mate. Dneska v noci mám v hlavě zmatek.“
„Jestli se můžu zeptat, Tome, proč ten dopis pořád čteš? Teda, občas se tváříš, jako by ses snažil rozluštit nějakou hádanku.“ Olver nadšeně zavýskl nad dobrým hodem.
„Protože se právě o to snažím, jistým způsobem. Na.“ Natáhl ruku, ale Mat zavrtěl hlavou.
„To není moje věc, Tome. Je to tvůj dopis a já na hádanky nemám hlavu.“
„Ale je. Moirain ho napsala těsně před… No, napsala ho.“
Mat na něj dlouho jen zíral, než si pomačkaný papír vzal, a když mu zrak padl na rozmazaný atrament, zamrkal. Stránka byla pokrytá drobnými písmenky a začínala: „Můj nejdražší Tome.“ Kdo by si pomyslel, že právě Moirain bude starého Torna Merrilina oslovovat takto? „Tome, tohle je osobní, neměl bych—“
„Čti,“ přerušil ho Tom. „Uvidíš.“
Mat se zhluboka nadechl. Dopis od mrtvé Aes Sedai, který byl hádankou a nějak se ho týkal? Najednou se mu vůbec číst nechtělo. Ale stejně začal. A vstávaly mu z něj vlasy hrůzou.
Můj nej dražší Tome,
je mnoho slov, která bych ti ráda napsala, slov ze srdce, ale odsunula jsem je, protože vím, že musím, a času je málo. Spoustu věcí ti nemohu prozradit, protože bych tím přivodila pohromu, ale povím ti, co mohu. Věnuj pozornost tomu, co píšu. Zakrátko sejdu dolů do přístavu a tam se střetnu s Lanfear. Jak to vím? To tajemství patří jiným. Postačí, že to vím, a ať je tato vědomost důkazem toho ostatního, co říkám.
Až dostaneš tento dopis, uslyšíš, že jsem mrtvá. Všichni tomu budou věřit. Nejsem mrtvá a je možné, že se dožiju určeného stáří. Je také možné, že ty, Mat Cauthon a další muž, kterého neznám, se mě pokusíte zachránit. Říkám možná, protože je možné, že to neuděláte nebo to nepůjde nebo Mat odmítne. Nemá mě v takové lásce jako zřejmě ty a má k tomu důvody, které bezpochyby považuje za dobré. Ale pokud se o to přece jen pokusíte, musíte to být jen ty, Mat a ten další. Víc bude znamenat smrt pro všechny. Méně bude znamenat smrt pro všechny. I když půjdeš jen s Matem a tím dalším, může to znamenat smrt. Viděla jsem vás, jak to zkoušíte, jeden, dva i všichni tři. Viděla jsem sebe, jak při tom pokusu umírám. Viděla jsem nás všechny, jak žijeme a umíráme jako zajatci.
Pokud se přesto rozhodneš to zkusit, mladý Mat zná způsob, jak mě najít, ale nesmíš mu tento dopis ukázat, dokud o něj nepožádá. To je nesmírně důležité. Nesmí se o tomto dopise dozvědět, dokud se nezeptá. Události musejí proběhnout jistým způsobem za každou cenu.
Jestli ještě uvidíš Lana, vyřiď mu, že tohle je pro dobro všech. Jeho osud vede po jiné stezce. Přeji mu s Nyneivou hodně štěstí.
Poslední věc. Zapamatuj si, co víš o hře Hadi a lišky. Zapamatuj si to a řiď se tím.
Je čas, musím udělat, co musím.
Kéž na tebe svítí Světlo a dá ti radost, můj nejdražší Tome, ať už se ještě někdy uvidíme, nebo ne.
Zaduněl hrom. Příhodné. Mat potřásl hlavou a vrátil dopis Tomovi. „Tome,“ začal mírně, „Lanovo pouto s ní bylo zlomeno. To udělá jenom smrt. Řekl, že je mrtvá.“
„A její dopis říká, že tomu všichni uvěří. Věděla to, Mate. Věděla to dopředu.“
„To je možný, jenže Moirain a Lanfear propadly tím dveřovým ter’angrialem a ten se roztavil. Byl z krevele, nebo tak aspoň vypadal, jako kámen, Tome, a přece se roztavil jako vosk. Viděl jsem to. Odešla tam, kde jsou Eelfinnové, ajestli je naživu, my se tam už nedostaneme.“
„Věž Gendžei,“ pípl Olver a všichni tři dospělí se k němu otočili. „Řekla mi to Birgitte,“ bránil se. „Věž Gendžei je cesta do zemí Aelfinnů a Eelfinnů.“ Udělal gesto, jímž začínala hra Hadi a lišky, trojúhelník načrtnutý ve vzduchu a vlnitou linku přes něj. „Ona zná ještě víc příběhů než ty, pantáto Charine.“
„Nemyslíš snad Birgitte Se stříbrným lukem, že ne?“ zavrčel Noal suše.
Chlapec se na něho významně podíval. „Nejsem malý, pantáto Charine. Ale s lukem to vážně umí, takže to možná je ona. Teda Birgitte znovu narozená.“
„To je jen málo pravděpodobný,“ prohlásil Mat. „Taky jsem s ní mluvil, víš, a poslední, co chce, je být nějaká zatracená hrdinka.“ Slovo držel a Birgittino tajemství u něj bylo v bezpečí. „V každým případě nám tohle moc nepomůže, leda by ti řekla, kde stojí.“ Olver smutně zavrtěl hlavou a Mat mu protřepl vlasy. „To není tvoje chyba, chlapče. Bez tebe bychom ani nevěděli, že existuje.“ Zřejmě to moc nepomůže. Olver sklíčeně hleděl na červené plátno.