„Věž Gendžei,“ ozval se Noal, posadil se se zkříženýma nohama a urovnal si kabát. „Ten příběh zná už jen málokdo. Jain vždy říkal, že ji jednou půjde hledat. Prý je to někde na Stínovým pobřeží.“
„To je ale pořádný kus země.“ Mat vrátil víko na krabičku s kameny. „Mohlo by to trvat celý roky.“ Jestli měla Tuon pravdu, tolik času neměli, a on si byl jistý, že pravdu má.
Tom zavrtěl hlavou. „Píše, že to víš, Mate. ‚Mat zná způsob, jak mě najít.‘ Pochybuju, že to napsala jen tak.“
„Já přece nemůžu za to, co píše, ne? O žádný věži Gendžei jsem doteď nikdy neslyšel.“
„Škoda,“ povzdechl si Noal. „Rád bych ji viděl, něco, co zatracený Jaim Dalekokroký nikdy nedokázal. Klidně to vzdej,“ dodal, když Tom otevřel ústa. „Nezapomněl by, kdyby ji viděl, a i kdyby to jméno nikdy neslyšel, musel by si vzpomenout, až by uslyšel o divný věži, která posílá lidi do cizích zemí. Prý se leskne jako leštěná ocel, je padesát sáhů vysoká, deset široká a není na ní žádný otvor. Kdo by zapomněl na tohle?“
Mat strnul. Černý šátek ho najednou tísnil kolem krku. Jizva po oběšení mu náhle připadala čerstvá a pálila ho. Nemohl se nadechnout.
„Jestli tam není žádný otvor, jak se dostaneme dovnitř?“ poznamenal Tom.
Noal jen pokrčil rameny, ale promluvil Olver. „Birgitte říkala, že bronzovým nožem uděláš znamení na kterýkoliv její straně.“ Zopakoval znamení začínající hru. „Říkala, že to musí být bronzový nůž. Uděláš to znamení a dveře se otevřou.“
„Co ještě ti říkala o—“ začal Tom a zamračeně se odmlčel. „Co tě trápí, Mate? Vypadáš, že začneš zvracet.“
Trápila ho vzpomínka, a pro změnu to nebyla vzpomínka jiného muže. Ty měl nacpané do hlavy, aby mu vyplnily mezery ve vlastní paměti, což dělaly, a víc, jak se zdálo. Rozhodně si pamatoval mnohem víc dní, než kolik jich prožil. Ale celé úseky vlastního života byly pro něj ztraceny a jiné byly jako moly prožrané pokrývky či byly šeré a nejasné. Na útěk ze Šadar Logothu měl jen útržky vzpomínek a velmi nejasné vzpomínky na útěk na Domonově říčním korábu, ale jedna věc z té plavby byla jasná. Věž lesknoucí se jako leštěná ocel. Na zvracení? To mu tedy rozhodně bylo.
„Asi vím, kde ta věž je, Tome. Nebo spíš, ví to Domon. Ale nemůžu jít s tebou. Eelfinnové budou vědět, že přicházím, a Aelfinnové možná taky. Ať shořím, už možná vědí o tom dopise, protože jsem si ho přečetl. Možná znají každý slovo, co jsme tu řekli. Nedá se jim věřit. Využijou každé příležitosti, a jestli zjistí, že přicházíš, naplánujou si udělat právě tohle. Stáhnou tě z kůže a udělají si z ní postroje.“ Jeho vzpomínky na ně byly jeho vlastní, ale další je podpořily.
Všichni na něho zírali, jako by se zbláznil, dokonce i Olver. Musel jim povědět o svém setkání s Aelfinny a Eelfinny. Alespoň to nejnutnější. Ne o odpovědích od Eelfinnů ani o dvou darech od Aelfinnů. Ale byly nutné vzpomínky jiných, aby mohl vysvětlit, jak přišel na to, že jsou s ním teď Eelfinnové a Aelfinnové spojení. A to světlé kožené řemení, co nosili Eelfinnové. To bylo důležité. A pokusili se ho zabít. To bylo velice důležité. Řekl, že chce odejít, ale zapomněl říct živý, a tak ho odvedli ven a oběsili ho. Dokonce si sundal šátek, aby jim ukázal tu jizvu, což dělával málokdy. Všichni tři ho mlčky poslouchali, Tom s Noalem pozorně, Olver užasle. Déšť bušící do stanu byl jediným hlasem zvenčí.
„Tohle všechno musí zůstat jenom mezi námi,“ dokončil. „Aes Sedai už tak mají dost důvodů dostat mě do rukou. Jestli zjistí to o těch vzpomínkách, už se jich nadosmrti nezbavím.“ A zbaví se jich někdy? Začínal si myslet, že ne, ale to nebyl důvod poskytnout jim další důvody, aby strkaly nos do jeho věcí.
„Nejsi nějak spřízněný s Jainem?“ Noal mírně zvedl ruce, aby ho uklidnil. „Mír, člověče. Věřím ti. Jde jen o to, že to překonává všechno, co jsem kdy dokázal já. Všechno, co kdy dokázal Jain. Nevadilo by, kdybych byl ten třetí? V nesnázích umím být užitečný, víš.“
„Ať shořím, copak ti všechno, co jsem říkal, jen prošlo jedním uchem dovnitř a druhým ven? Oni budou vědět, že jsem na cestě. Možná už teď vědí všechno!“
„Na tom nezáleží,“ přidal se Tom. „Ne mně. Půjdu sám, jestli to bude nutný. Ale jestli jsem to četl správně,“ začal znovu skládat dopis, téměř něžně, Jedinou naději na úspěch máme, když jedním z těch tří budeš ty.“ Dál se jen mlčky díval Matovi do očí.
Mat chtěl odvrátit zrak, jenomže nemohl. Zatracená Aes Sedai! Ta ženská je skoro určitě mrtvá, a přece se ho pořád snaží dokopat k tomu, aby byl hrdina. No, hrdiny akorát vždycky poplácají po hlavě a odstrčí z cesty, dokud je zase nepotřebují, teda, pokud vůbec přežijí být hrdiny. Což se nestávalo často. Moirain nikdy nevěřil a neměl ji ani rád. Jenom hlupáci věří Aes Sedai. Ale nebýt jí, byl by doma ve Dvouříčí, kydal stáje a staral se o tátovy krávy. Nebo by byl mrtvý. A starý Tom si tady jenom tak sedí a civí na něho. To ho štvalo. Měl Torna rád. Krev a zatracený popel.
„Ať shořím jako hlupák,“ zamumlal. „Tak já půjdu.“
Nad hlavou se jim zablýsklo tak oslnivě, že ve stanu bylo náhle jasno, a hned udeřil hrom. Když utichl, měl Mat v hlavě naprosté ticho. Zastavily se poslední kostky. Bylo mu do pláče.
11
Peklo v Maderinu
I když té noci zůstali všichni dlouho vzhůru, vyrazil cirkus ráno brzy. Všichni se zarudlýma očima a mátožní. Mat vylezl ze stanu, když byla ještě tma. Kolem pobíhali lidé s lucernami, aby vše připravili, a většina hulákala na ostatní, ať si pospíší. Mnozí měli nejistý krok lidí, kteří vůbec nešli spát. Všichni zřejmě měli pocit, že čím dál budou od vesnice, která jim zmizela před očima, tím lépe. Lukův barevný vůz vyjel na silnici, sotva se slunce ukázalo nad obzorem, a opět nasadil slušné tempo. Minuly je dvě kupecké karavany, každá asi o dvaceti vozech, mířící na jih, a pomalá karavana Cikánů, ale opačným směrem neputoval nikdo. Čím dále, tím lépe.
Mat jel vedle Tuon a Selucia se nepokoušela nacpat svého šedáka mezi ně. Přesto vládlo mlčení, jakkoliv se snažil načít hovor. Kromě občasného nečitelného pohledu, kdykoliv se pokusil o vtip či o prolomení ledů, jela Tuon s očima upřenýma přímo před sebe, a kapuce modrého pláště jí skrývala obličej. Ani žonglování nedokázalo upoutat její pozornost. V jejím mlčeni bylo cosi zadumaného, a Matovi to dělalo starosti. Když na vás žena mlčí, obvykle jsou potiže na spadnutí. A pokud je zadumaná, můžete si tím být jistí. Mat pochyboval, že ji trápí vesnice mrtvých. Na to byla příliš tvrdá. Ne, potíže byly na dohled.
Asi po hodině na cestě se ve zvlněné krajině objevil statek, kde trávu na rozlehlé pastvině a ve velkém olivovém háji okusovaly desítky černohlavých koz. Hoši plející mezi řadami olivovníků s tmavými listy pouštěli motyky a spěchali ke kamenným plotům. Dívali se, jak kolem pomalu projíždí cirkus, a vzrušeně se vyptávali, kdo jsou a kam jedou a odkud jsou. Z rozlezlého domu s taškovou střechou a dvou velkých stodol s došky vycházeli lidé a stínili si oči. Matovi se ulevilo. Mrtví se o živé věru nezajímali.
Jak pomalu pokračovali v cestě, hospodářství a olivových hájů bylo stále víc, až plynule navazovaly na sebe po obou stranách silnice a les zatlačily na míli daleko. Dopoledne dorazili do vzkvétajícího městečka o něco většího než Jurador. U brány, kterou strážil půltucet mužů v leštěných kónických přilbicích a kožených kabátcích pošitých ocelovými kolečky, s halapartnami v rukou, se obracela dlouhá kupecká karavana s vozy krytými plachtami. Vše sledovali další muži s kušemi, stojící na strážních věžích u brány. Pokud však pán Maderinu, jistý Nathin Sarmain Vendare, očekával potíže, stráže toho byly jedinou známkou. Statky a olivové háje sahaly až ke kamenným hradbám Maderinu, což bylo nemoudré a bylo by to hodně nákladné, pokud by bylo třeba město někdy bránit. Luka musel se sedlákem usmlouvat právo usadit cirkus na nepoužívané pastvině. Po návratu se vztekal, že tomu darebákovi právě koupil nové stádo koz, možná dokonce dvě. Ale plátěná stěna už brzy stála a Luka každého popoháněl. Měli vystupovat pouze dnes a odjet brzy ráno. Velmi brzy. Nikdo si nestěžoval, všichni mluvili, pouze pokud to bylo zapotřebí. Čím dále, tím lépe.