„A nikomu neříkejte, co jste viděli,“ napomínal je Luka znovu. „Neviděli jsme nic neobvyklého. Nechceme zahnat hosty pryč.“ Lidé se na něj dívali, jako by se zbláznil. Nikdo nechtěl ani pomyslet na tu rozpouštějící se vesnici či formana, natož se o nich bavit.
Mat seděl ve stanu jen v košili a čekal, až se Tom a Juilin vrátí z výpravy do města, aby zjistili, zda tu nejsou Seančané. Mimoděk si pohazoval kostkami. Zpočátku mu padala hlavně vysoká čísla, ale pak na něj desetkrát za sebou zíralo pět očí. Většina lidí považovala Temného oči za nešťastný hod.
Stanovou chlopeň odhrnula Selucia a vrazila dovnitř. Přes obyčejné hnědé, rozdělené suknice a bílou halenu se jí dařilo vypadat jako královna vstupující do stáje. Špinavé stáje, soudě podle jejího výrazu, třebaže když došlo na čistotu, Lopin s Nerimem by dokázali uspokojit i jeho matku.
„Chce tě,“ protáhla rázně a dotkla se květovaného šátku, aby se ujistila, že má krátké plavé vlasy zakryté. „Pojď.“
„Co ode mě vlastně chce?“ zeptal se a opřel se lokty o stolek. Dokonce si natáhl nohy a zkřížil je v kotnících. Jednou ženě dovolíte, aby si myslela, že vyskočíte, kdykoliv vás zavolá, a už se toho nezbavíte.
„To ti poví sama. Marníš čas, Tretko. Nebude mít radost.“
„Jestli ode mě Skvost čeká, že přiběhnu, kdykoliv kývne, tak by si měla zvykat na zklamání.“
S úšklebkem – i když její paní toto jméno snášela, Selucia ho považovala za osobní urážku – zkřížila paže přes to své působivé poprsí.
Bylo jasné jako sklo, že tu hodlá čekat, dokud s ní nepůjde, a on byl odhodlaný nechat ji čekat dlouho. Hodil kostky. Temného oči. Čekat, že skočí, kdykoliv Tuon řekne žába. Cha! Další hod, kostky se roztočily po stole a jedna málem spadla. Temného oči. Nicméně neměl zatím nic lepšího na práci.
Přesto si dával na čas s oblékáním kabátu z pěkného bronzového hedvábí. Než si vybral klobouk, začala netrpělivě podupávat. „No na co čekáš?“ zeptal se. Zasyčela. Podržela mu chlopeň otevřenou, ale syčela u toho jako kočka.
Když vstoupil do purpurového vozu, Setalle s Tuon seděly na posteli a bavily se, ale odmlčely se v okamžiku, kdy se ukázal ve dveřích, a krátce si ho přeměřily. Což mu prozradilo, že tématem jejich hovoru byl Mat Cauthon. Zježily se mu z toho vlasy. Bylo zjevné, že ať chce Tuon cokoliv, myslí si, že s tím on nebude souhlasit. A stejně zjevné bylo, že hodlá v každém připadě dosáhnout svého. Stůl byl vytažený ke stropu a Selucia se kolem něj protáhla, aby zaujala svoje místo za Tuon, která se usadila na stoličce. Tvářila se vážně a krásné oči měla klidné. Okamžitě oběste všechny zajatce.
„Chci navštívit šenk v hostinci,“ oznámila. „Nebo v krčmě. Tam jsem také ještě nikdy nebyla. Ty mě vezmeš do takového podniku ve městě, Tretko.“
Znovu začal dýchat. „To je snadný. Jen co se vrátí Tom s Juilinem a řeknou, že je to bezpečný.“
„Musí to být sprosté místo. Takové, čemu se říká peklo.“
Spadla mu brada. Sprosté? Pekla byla nejsprostší ze sprostých, špinavé, tmavé špeluňky, kde bylo víno a pivo laciné, a přesto nestály za polovinu toho, co jste zaplatili, a každá žena, která se vám posadila na klín, se vám pokusila vybrat kapsy nebo uříznout měšec, anebo nahoře čekali dva chlapi, aby vám nakřápli lebku, jen co vlezete do jejího pokoje. V každou denní či noční dobu se tu v tuctu her kutálely kostky, občas s překvapivě vysokými sázkami, vzhledem k prostředí. Ne ve zlatě – jenom naprostý blb by ukazoval v pekle zlato – ale majitele často měnilo stříbro. Pár hazardních hráčů přišlo ke svým penězům způsobem zdaleka ne poctivým, a těch pár bývalo stejně drsných jako muži s palicemi či noži, kořistící po nocích na opilcích. Pekla vždy mívala dva, tři siláky s obušky, kdyby se tu někdo začal rvát, a obvykle si svůj plat opravdu zasloužili. Většinou zabránili hostům navzájem se pozabíjet, ale pokud se jim to nepodařilo, mrtvolu vytáhli zadem a nechali někde v uličce nebo na hromadě odpadků. A pití mezitím nepřestalo téct, kostky se nepřestaly kutálet. To bylo peklo. Jak se vůbec o takovém místě dozvěděla?
„Ten pitomej nápad jsi jí do hlavy nasadila ty?“ zeptal se Setalle.
„Jak tě to ve Světle napadlo?“ opáčila a vykulila oči, jak to ženy dělají, když předstírají, že jsou nevinné. Nebo když chtějí, abyste si mysleli, že to předstírají, jen aby vás zmátly. Nechápal, proč se namáhají. Ženy ho mátly neustále, i když se vůbec nesnažily.
„Nepřichází v úvahu, Skvoste. Vlezu do pekla se ženskou jako ty a do hodiny budu po krk nejmíň v šesti soubojích na nože, pokud vůbec tak dlouho přežiju.“
Tuon se potěšeně usmála. Jen letmo, ale rozhodně potěšeně. „Opravdu si to myslíš?“
„To vím jistě.“ Což vyvolalo další nadšený úsměv. Nadšený! Ta zatracená ženská ho chtěla vidět bojovat na nože.
„I tak. Slíbil jsi to, Tretko.“
Pohádali se o to, jestli takový slib dal – tedy on klidně logicky vysvětloval, že říct, že něco je snadné, není žádný slib, zatímco Tuon tvrdohlavě trvala na tom, že to slíbil; Setalle se mezitim chopila vyšívacího kruhu a Selucia ho pozorovala s pobaveným výrazem někoho, kdo sleduje, jak se zoufalec snaží bránit nebránitelné, a on nekřičel, ať už Tuon tvrdila cokoliv – když se ozvalo zaklepání na dveře.
Tuon se odmlčela. „Vidíš, Tretko,“ prohlásila po chvíli, „takhle se to dělá. Zaklepeš a počkáš.“ Mávla rukou přes rameno na služku.
„Smíš vstoupit!“ zavolala Selucia a vznosně se narovnala. Nejspíš čekala, že příchozí padnou na zem!
Byl to Tom v tmavomodrém kabátě a tmavošedém plášti, v nichž by zapadl do každého ne příliš drahého či naopak laciného šenku či taverny. Muž, jenž si může dovolit zaplatit si pití, zatímco poslouchá drby, nebo koupí jinému víno, aby zaplatil za novinky a nejčerstvější klevety. Na zem nepadl, nicméně se elegantně poklonil, i přes pochroumanou pravou nohu. „Má paní,“ zamumlal k Tuon, načež se obrátil na Mata. „Harnan říkal, že tě viděl jít sem. Doufám, že neruším. Slyšel jsem … hlasy.“
Mat se zamračil. On nekřičel. „Nerušíš. Co jsi zjistil?“
„Že se ve městě čas od času objevují Seančani. Ne vojáci, ale zřejmě pár mil na sever po silnici stavějí dvě vesnice a tři další na jihu. Vesničani sem občas chodí nakupovat.“
Matovi se podařilo zachovat vážnou tvář. Dokonce se mu povedlo dostat do hlasu náznak lítosti. „To pro tebe, Skvoste, znamená, že žádnej výlet do Maderinu nebude. Je to moc nebezpečný.“