Tuon si založila ruce, čímž zdůraznila poprsí. Měla na sobě víc křivek, než si myslel. Ne jako Selucia, pravda, ale rozhodně to byly hezké křivky. „Jenom sedláci, Tretko,“ protáhla zamitavě. „Mou tvář nikdy žádný sedlák neviděl. Slíbil jsi mi krčmu nebo šenk, a s takovou chabou výmluvou se z toho nevykroutíš.“
„Šenk by žádný obtíže představovat neměl,“ podotkl Tom. „Tyhle sedláky nakonec zajímají nůžky nebo nový kotlík, ne pití. Zřejmě si vaří vlastní pivo a místní jim nejede.“
„Děkuju, Tome,“ procedil Mat mezi zuby. „Ona chce vidět peklo.“
Bělovlasý muž se sípavě rozkašlal a zuřivě si uhlazoval kníry. „Peklo,“ zamumlal. „Jo, peklo. Znáš tady ve městě peklo, kam bych ji mohl vzít, aniž by to vyvolalo nepokoje?“ Mínil to jako jízlivost, ale Tom ho překvapil a kývl.
„Možná takový místo znám,“ připustil pomalu. „U Bílýho kruhu. Stejně jsem tam chtěl jít kvůli zprávám.“
Mat zamrkal. Jakkoliv Tom jinde vypadal nenápadně, v pekle by se na něm s tímhle kabátem dívali úkosem. Barathol hůř. Tam se obvykle nosilo špinavé hrubé sukno a umolousané plátno. Kromě toho, klást v pekle otázky byl dobrý způsob, jak si vysloužit nůž do zad. Možná ale Tom mínil, že Bílý kruh vůbec není peklo. Tuon by nemusela poznat rozdíl, pokud to místo bude trochu drsnější než obvykle. „Mám sehnat Harnana a ostatní?“ zeptal se zkusmo.
„Myslím, že my dva bychom měli být pro paní dostatečnou ochranou,“ opáčil Tom s náznakem úsměvu a Mat se trochu uvolnil.
Přesto obě ženy upozorňoval – pochopitelně nepřipadalo v úvahu, že by Selucia zůstala tady, i když panímáma Anan Tomovo pozvání, aby je doprovázela, odmítla se slovy, že už viděla víc pekel, než jí bylo milo – aby si nechaly nasazené kapuce. Tuon si možná myslela, že žádný sedlák nikdy její tvář neviděl, ale pokud mohla kočka koukat na krále, jak znělo staré rčení, potom se mohl nějaký sedlák na Tuon podívat, a byla by náramná smůla, kdyby se někdo takový objevil v Maderinu. Být ta’veren podle jeho zkušeností obvykle znamenalo, že se vzor pokřiví k tomu nejhoršímu.
„Tretko,“ ozvala se Tuon mírně, zatímco Selucia si uhlazovala na ramenou modrý plášť. „Během návštěv venkova jsem potkala mnoho sedláků, ale všichni patřičně klopili oči k zemi, i když jsem jim dovolila vstát. Věř mi, mou tvář žádný neviděl.“ Aha. Došel si pro plášť. Slunce chvíli před polednem zakrývala bílá mračna a den byl na jaro chladný a navíc vál silný vítr.
Lidé z městečka se tlačili na hlavní ulici cirkusu, muži ve vlňácích či střízlivých kabátech z lepší látky jen s náznakem výšivky na manžetách, ženy s krajkovými čepečky, v tmavých šatech s bílou zástěrou či s vysokým límcem a výšivkou stáčející se přes prsa. Všude pobíhaly děti, utíkaly rodičům a ti je honili, a všechny žasly nad Mijořinými levharty či Latellinými medvědy, nad žongléry a Balatem a Abarem polykajícími oheň, přičemž se štíhlí bratři pohybovali jako jeden muž. Mat se ani nezastavil, aby se podíval na akrobatky, a s Tuon se proplétal mezi lidmi, její ruku položenou na svém levém zápěstí, aby ji neztratil. Když ji vzal za ruku, zaváhala, než zlehka kývla, královna dávající svoleni sedlákovi. Tom nabídl rámě Selucii, ale ta se držela vedle své paní z druhé strany. Aspoň se nepokoušela nacpat se mezi ně.
Luka, v šarlatovém kabátě a plášti, stál pod velkým praporem nad vchodem a díval se, jak do skleněného džbánu dopadají mince, a poslouchal, jak cinkají, když je vysypávali do truhlice. Usmival se. Fronta čekajících se táhla podél plátěné stěny dobře na sto kroků a od města přicházeli další lidé. „Za dva, tři dny bych tady mohl slušně vydělat,“ řekl Matovi. „Nakonec, je to tu pevné a odtamtud jsme daleko.“ Jeho úsměv zhasl jako sfouknutá svíčka. „Myslíš, že jsme dost daleko, viď?“
Mat si povzdechl. Zlato bylo silnější než všechny jeho obavy.
Když do něj byla Tuon zavěšená, nemohl si přidržovat plášť, a tak mu vlál ve větru, ale i to bylo ku prospěchu věci. Strážní u brány, choulící se v nerovné řadě, si ho zvědavě prohlédli a jeden se lehce uklonil. Hedvábí a krajky takhle působí, přinejmenším na venkovské ozbrojence, a tohle ti muži byli, byť měli vyblýskané přílby i zbroj. Většina se opírala o halapartny, jako se sedlák opírá o lopatu. Ale Tom se zastavil, a tak se musel zastavit po pár krocích i Mat. Nakonec netušil, kde ten podnik U Bílého kruhu leží.
„Silná stráž, kapitáne,“ prohodil Tom ustaraně. „Jsou tu někde banditi?“
„Tady nikde žádní psanci nejsou,“ zabručel prošedivělý strážný. Přes obličej se mu táhla svraštělá bílá jizva a spolu se šilháním mu propůjčovala zločinecký vzhled. On se o halapartnu neopíral, držel ji, jako by s ní uměl zacházet. „Seančani odklidili těch pár, které jsme nepochytali my. Tak už běž, dědo. Překážíš.“ V dohledu nebyl jediný vůz, ba ani kára, a těch pár pěších mělo spoustu místa. Brána byla dost široká pro dva vozy vedle sebe, i když by se musely trochu přimáčknout.
„Seančani říkali, že jsme nepostavili dost stráží,“ přisadil si podsaditý chlapík asi v Matově věku, „a pán Nathin pozorně poslouchá, když Seančani mluví.“
Prošedivělý strážný ho praštil zezadu do přílby, až mladší muž zavrávoral. „Dávej si pozor na pusu před lidma zdaleka, Keilare,“ zavrčel, Jinak budeš zpátky za pluhem, než stačíš mrknout. Můj pane,“ dodal k Matovi a zesílil hlas, „měl by sis sluhu zavolat, než se dostane do potíží.“
„Omlouvám se, kapitáne,“ pronesl Tom pokorně a sklonil hlavu, jako ztělesnění napomenutého sluhy. „Nechtěl jsem nikoho urazit. Omlouvám se.“
„Byl by tě taky klepl, kdybych tam nebyl,“ podotkl Mat, když je Tom dohonil. Ten viditelně kulhal. Musel být hodně unavený. „Skoro to udělal. A stálo to, co jsi zjistil, za to riziko?“
„Bez tebe v tomhle kabátě bych se neptal.“ Tom se zasmál. „První lekce je, na co se ptát. Druhá, a stejně důležitá, je kdy a jak se ptát. Zjistil jsem, že tu nejsou banditi, což je dobrý vědět, i když jsem slyšel jen o velmi málo tlupách, co by napadly podnik tak velký, jako je cirkus. Zjistil jsem, že Nathina mají Seančani pod palcem. Buď poslechl rozkaz a přidal stráže, nebo bere jejich návrhy jako rozkazy. A ze všeho nej důležitější je, že Nathinovým ozbrojencům Seančani nevadí.“
Mat zvedl obočí.
„Neuplivovali si, když vyslovovali jejich jméno, Mate. Neškaredili se, nevrčeli. Nebudou proti nim bojovat, pokud jim to Nathin nenařídí, a to on neudělá.“ Ztěžka vydechl. „Je to zvláštní. Totéž jsem zjistil všude od Ebú Daru sem. Tihle cizinci přijdou, ujmou se velení, zavedou svoje zákony, seberou ženy, co umějí usměrňovat, a i když snad vadí šlechticům, jen málokterý obyčejný člověk s nimi nesouhlasí. Pokud mu tedy neodvlečou ženu nebo příbuznou. Velice zvláštní. A nevěstí to nic dobrého pro toho, kdo by je chtěl vystrnadit. Ale zase, Altara je Altara. Vsadím se, že v Amadicii a Tarabonu se jim dostává chladnějšího přijetí.“ Potřásl hlavou. „Tedy doufejme, protože jinak…“ Neřekl, co jinak, ale bylo snadné si to představit.
Mat se podíval na Tuon. Jak se cítí při tom, když Tom takhle mluví o jejích lidech? Neřekla nic, jen šla vedle něj a zvědavě se rozhlížela zpod kapuce.
Převážně cihlové budovy měly dvě až tři poschodí a střechy z tašek a lemovaly dlážděnou hlavní ulici Maderinu. Vedle stájí se tlačily krámy a hostince, jejichž vývěsní štíty se kývaly ve větru, a k nim přiléhaly domy boháčů s velkými lucernami nad klenutými vchody a skromnější stavby pro chudší, kde z téměř každého okna viselo prádlo. Nepříliš hustým zástupem pomalu projížděly káry tažené koňmi či ruční dvoukoláky naložené žoky, bednami či sudy, lidé chodili rychle a mezi tím se honily děti. Tuon to vše zvědavě sledovala. Její pozornost upoutal chlapík, co tlačil kolečko s brouskem a vyvolával, že brousí nože a nůžky, až dokážou přeříznout i přání, stejně jako hubená žena s tvrdou tváří v kožených kalhotách a dvěma meči na zádech. Bezpochyby kupecká stráž nebo možná hledačka rohu, ale v každém případě vzácnost. Vnadné Domance v přiléhavých červených šatech, které div že nebyly průhledné, se dvěma velkými tělesnými strážci v šupinaté zbroji za zády se nedostalo o nic více či méně pozornosti než vytáhlému jednookému chlapíkovi v rozedraném suknu, prodávajícímu špendlíky, jehly a stuhy z podnosu. Takovou zvídavost u ní v Juradoru neviděl, tam ji zajímalo jenom hedvábí. Tady se zřejmě pokoušela uložit si do paměti všechno, co vidí.