Tom je brzy zavedl do bludiště křivolakých uliček, z nichž většina si označení ulice zasloužila jen proto, že byla dlážděná kamennými kvádry o velikosti dvou mužských pěstí. Nad nimi se tyčily budovy velké jako ty na hlavní ulici, občas s krámy v přízemí, až skoro nebyla vidět obloha. Mnoho ulic bylo příliš úzkých, aby se sem vešel vůz, a občas Matovi stačilo rozpřáhnout ruce, aby dosáhl na zdi po obou stranách, a nejednou musel přitisknout Tuon k fasádě, aby kolem mohl po nerovné dlažbě projet těžce naložený trakař, jehož majitel se omlouval za nepříjemnosti, aniž by zpomalil. Těsným bludištěm procházeli i nosiči, ohnutí téměř vodorovně se zemí, s žokem či bednou na zádech, přidržovanými koženým řemenem upevněným kolem boků. Při pohledu na ně Mata rozbolela záda. Připomínali mu, jak moc nesnáší práci.
Už se chtěl Torna zeptat, jak daleko to ještě je – Maderin nebyl zas tak velké město – když dorazili k Bílému kruhu na jedné z těch křivolakých uliček, kde člověk bez námahy dosáhl na obě strany. Byla to cihlová, dvouposchoďová budova naproti nožířství. Nad červenými dveřmi do hostince visel malovaný vývěsní štít s nabíraným kruhem z bílé krajky a on se znovu napjal. Možná se tomu říkalo kruh, ale ve skutečnosti to byl dámský podvazek, pokud někdy nějaký viděl. Možná to nebylo peklo, ale hostince s takovým znamením byly obvykle dost sprosté samy o sobě. Uvolnil si nože v rukávech i ty v holínkách, ujistil se, že má i všechny pod kabátem a pokrčením ramen zkontroloval nůž za krkem. I když, pokud to zajde až tak daleko… Tuon pochvalně kývla. Ta zatracená ženská se nemohla dočkat, až ho uvidí v souboji na nože! Selucia měla aspoň dost rozumu, aby se zamračila.
„Aha, ano,“ utrousil Tom. „To je rozumný.“ A taky si zkontroloval nože, z čehož se Mat napjal ještě o trochu víc. Tom nosil skoro tolik nožů co on, v rukávech a pod kabátem.
Selucia zakmitala prsty na Tuon a najednou došlo k tiché hádce, jen se prsty míhaly. Pochopitelně to nemohla být hádka – Tuon Selucii vlastnila, zatraceně, stejně jako by vlastnila psa, a se svým psem se taky nehádáte – nicméně to na hádku vypadalo a obě ženy umíněně zatínaly zuby. Nakonec Selucia založila ruce na prsou a uklonila se. Podvolovala se zdráhavé.
„To bude v pořádku,“ sdělila jí vesele Tuon. „Uvidíš. Bude to v pořádku.“
Mat by si tím byl taky rád tak jistý. Zhluboka se nadechl, znovu k ní natáhl ruku a následoval Torna.
V prostorném, dřevem obloženém šenku se silnými trámy u Bílého kruhu sedělo u stolů přes dva tucty lidí, z nichž téměř polovina byli cizinci. Všichni byli pěkně oblečení v jemném suknu téměř bez ozdob a většina se ve dvojicích tiše bavila nad vínem, s plášti přehozenými přes nízká opěradla židlí. Tři muži a žena s dlouhými copy s korálky u jednoho stolu házeli jasně červené kostky. Z kuchyně se nesly příjemné vůně, včetně vůně pečínky. Nejspíš skopové. Vedle širokého kamenného krbu, v němž hořel skromný oheň a na jehož římse stály hodiny z leštěné mosazi, pohupovala boky mladá žena s rozpustilým pohledem, jež se vyrovnala i Selucii – a měla halenu rozvázanou téměř do pasu, aby to předvedla – zpívající za doprovodu dulcimeru a flétny o ženě žonglující se všemi svými milenci. Hlas měla patřičně lascivní. Žádný z hostů ji zjevně neposlouchal.
„Jednou jsem si vyrazila, krásný jarní den to byl, potkala jsem venku Žaka, který seno naložil, vlasy plavé měl a oči jako len.
No dala jsem mu hubičku, a tak byl Zak políben.
A pak jsme se muchlovali, slunce jasně svítilo, neřeknu vám, milí páni, jak moc se mi to líbilo. “
Tuon si shodila kapuci, zastavila se hned za dveřmi a zamračila se. „Víš jistě, že tohle je peklo, pane Merriline?“ zeptala se. Díky Světlu mluvila potichu. Na některých místech by vás mohli za takovou otázku vyhodit, a dost drsně, i přes hedvábný kabátec. A jinde by jenom zdvojnásobili ceny.
„Ujišťuju tě, že v celým Maderinu nenajdeš touhle dobou větší sbírku zlodějů a lumpů,“ opáčil Tom a uhlazoval si kníry.
„A teď Žak dostane chvilku pod čistou oblohou a Willi zase chvilku, když je můj otec za vodou.
S Morim řádím na seníku, protože se nebojí,
Keilin přijde až v poledne a je, ach, tak smělý!
Pán Brelan dostane večer, když je noc chladná.
Pan Andrilzase ráno, je to starý děda.
Ach, co, ach, co má chudák holka dělat?
Tolik lásek mám, a hodin je jen pár. “
Tuon se tvářila pochybovačně, ale se Selucií se šla postavit před zpěvačku, která pod jejím upřeným pohledem zakolísala, než znovu chytila melodii. Zpívala přes Tuoninu hlavu a očividně se snažila nebrat ji na vědomí. Zřejmě s každým novým veršem přidávala žena v písni dalšího milence na seznam. Hráč na dulcimer se usmál na Selucii a dostalo se mu na oplátku mrazivého pohledu. Oběma ženám se dostávalo i dalších pohledů, kdy jedna byla drobná, s kratičkými černými vlasy, a druhá soupeřila se zpěvačkou, majíc hlavu zavinutou šátkem, ale dál než k pohledům to nezašlo. Hosté se věnovali svým věcem.
„Tohle není peklo,“ podotkl Mat tiše. „Ale co to je? Proč je tu v poledne tolik lidí?“ Šenky se takhle plnívaly spíš ráno a večer.
„Místní prodávají olivový olej, lakovaný zboží a krajky,“ vysvětloval stejně tiše Tom, „a cizinci kupují. Zjevně je to zdejší zvyk, nejdřív pár hodin popíjet a povídat si. A když na to nemáš hlavu,“ dodal suše, „po vystřízlivění zjistíš, že ta dohoda není zdaleka tak růžová, jak sis myslel ve víně.“
„Světlo, Tome, ona neuvěří, že tohle je peklo. Já myslel, že nás vezmeš někam, kde pijou kupecký stráže nebo tovaryši. Tam by tomu aspoň mohla uvěřit.“
„Věř mi, Mate. Myslím, že zjistíš, že v mnoha ohledech vedla velice chráněný život.“
Chráněný? Když se ji snažili zabít vlastní sourozenci? „Ale korunu by sis na to nevsadil, viď?“
Tom se uchechtl. „Od tebe si korunu vezmu vždycky rád.“
Tuon se Selucií připluly zpátky s nečitelným výrazem. „Čekala jsem u hostů hrubší oděv,“ podotkla Tuon tiše, „a jednu, dvě rvačky, ale ta píseň je na slušný hostinec příliš lascivní. I když na to, aby ji mohla správně zazpívat, je podle mě příliš zahalená. Za co to bylo?“ dodala podezíravě, když Mat podal Tomovi minci.
„Ach,“ opáčil Tom a strčil si korunu do kapsy, „myslel jsem si, že budeš zklamaná, že tu jsou jen úspěšnější strážci karavan – nejsou tak barevní jako ti chudší – ale Mat tvrdil, že si toho nevšimneš.“