Upřela pohled na Mata, jenž vzdorovitě otevřel ústa. A zase je zavřel. Co taky mohl říct? Už byl přece naložený v soudku s lákem. Nebylo třeba ještě přihazovat na oheň.
Když k nim zamířila hostinská, kyprá žena s podezřele černými vlasy pod bílým krajkovým čepečkem, nacpaná do šedých šatů s červenou a zelenou výšivkou na pozoruhodném poprsí, Tom s úklonou vyklouzl. „S dovolením, můj pane, má paní,“ zamumlal, nicméně dost hlasitě, aby ho panímáma Heilin slyšela.
Hostinská měla tvrdý úsměv, nicméně na pána a paní ho použila a udělala tak hluboké pukrle, až při narovnávání zabručela, a zřejmě ji zklamalo jen nepatrně, když si Mat objednal víno a možná něco k jídlu, ale ne pokoje. Její nejlepší víno. Přesto, když platil, dovolil jí zahlédnout, že kromě stříbra má v měšci i zlato. Hedvábný kabátek byl pěkný, ale zlato v hadrech prokáže lepší službu než měďáky v hedvábí.
„Pivo,“ protáhla Tuon. „Ještě nikdy jsem ho nepila. Pověz, dobrá ženo, je pravděpodobné, že někdo z těchto lidí se brzy pustí do bitky?“ Mat si málem spolkl jazyk.
Panímáma Heilin zamrkala a lehce potřásla hlavou, jako by si nebyla jistá, jestli skutečně slyšela to, co si myslela, že slyší. „Ničeho se neboj, má paní,“ řekla. „Občas se to stane, když se podívají příliš hluboko do poháru, ale v tom případě je hned srovnám.“
„Kvůli mně nemusíš,“ sdělila jí Tuon. „Měli by si dopřát zábavu.“
Hostinská se usmála jaksi pokřiveně, ale podařilo se jí další pukrle, když spěchala pryč s Matovou mincí v hrsti. „Jero, víno pro pána a paní!“ volala cestou. „Džbánek kiranailleského. A taky korbel piva.“
„Na takový věci se nesmíš ptát, Skvoste,“ napomínal Mat Tuon tiše, když ji a Selucii doprovázel k prázdnému stolu. Selucia odmítla židli. Popadla Tuonin plášť, přehodila ho přes židli, kterou Tuon podržela, a postavila se za ni. „Není to zdvořilý. A navíc ti to klopí oči.“ Díky Světlu za ty hovory s Egeanin, nebo pod jakým jménem to chtěla být známá. Seančané byli ochotní udělat cokoliv nebo naopak odmítli udělat rozumnou věc, jen aby nemuseli sklopit oči.
Tuon zamyšleně kývla. „Vaše zvyky jsou často prapodivné, Tretko. Budeš mě jim muset naučit. Už jsem se něco dozvěděla, ale musím znát zvyk lidí, kterým povládnu jménem císařovny, kéž žije věčně.“
„Rád tě naučím, co umím,“ přislíbil Mat. Odepjal si plášť a bezstarostně ho hodil přes opěradlo židle. „Bude pro tebe dobrý poznat naše způsoby, i když nakonec povládneš míň lidem, než čekáš.“ Položil na stůl klobouk.
Tuon a Selucia zalapaly po dechu jako jedna a natáhly se pro klobouk. Tuon dosáhla první a rychle ho položila na židli vedle sebe. „Tohle znamená velikou smůlu, Tretko. Nikdy nedávej klobouk na stůl.“ Udělala jeden z těch podivných posunků na zaháněni zla, kdy ohnula prostředník a prsteník a natáhla ukazovák a malík.
Selucia ji napodobila.
„To si zapamatuju,“ procedil suše. Možná příliš suše. Tuon po něm vrhla upřený pohled. Hodně upřený.
„Rozhodla jsem, že se na číšonoše nehodíš, Tretko. Ne, dokud se nenaučíš pokoře, a já si při výuce již téměř zoufám. Možná z tebe místo toho udělám běhacího podkoního. S koňmi to umíš. Líbilo by se ti klusat u mého třmene, až si vyjedu? Šat je hodně podobný tomu číšonošskému, ale nechám ten tvůj vyzdobit stuhami. Růžovými.“
Podařilo se mu zachovat kamenný výraz, i když cítil, jak mu hoří tváře. Existoval jediný způsob, jak se mohla dozvědět, že pro něj růžové stuhy mají zvláštní význam. Prozradila jí to Tylin. Muselo to tak být. Světlo ho spal, ženy jsou ochotné mluvit o čemkoliv.
Příchod šenkýřky s pitím ho zachránil před nutností odpovídat. Jera byla usměvavá mladá žena s téměř tolika křivkami jako zpěvačka, ač ne tolik vystavovanými na odiv, a přece je bílá zástěra přiliš neskrývala. I šaty z tmavého sukna měla hezky obepjaté. Ne že by jí věnoval víc než zběžný pohled, samozřejmě. Byl přece se svou nastávající. A vůbec, jenom naprostý tupec se dívá po jiných ženách, je-li sám s nějakou.
Jera postavila na stůl vysoký cínový džbán s vínem a dva leštěné cínové pohárky a Selucii podala hrnek piva a zmateně zamrkala, když ta přesunula hrnek před Tuon a sama si vzala pohár s vinem. Mat šenkýřce vtiskl stříbrnou penci za ty nepříjemnosti a ona mu spolu s pukrletem věnovala zářivý úsměv, než odběhla za hostinskou. Nebylo pravděpodobné, že by dostávala mnoho stříbra.
„Mohl ses na ni taky usmát, Tretko,“ prohodila Tuon. Zvedla hrnek, přičichla a nakrčila nos. „Je moc hezká. Tvářil ses tak škrobeně, že jsi ji nejspíš vylekal.“ Napila se a překvapeně vykulila oči. „Ono je to ve skutečnosti docela dobré.“
Mat si povzdechl a zhluboka si přihnul tmavého vína, jež vonělo slabě po květinách. V žádné ze vzpomínek, ať vlastní či cizí, si nevybavoval, že by rozuměl ženám. Jistě, jedna, dvě věci tu a tam, ale nikdy ne úplně, ani zdaleka ne.
Tuon popíjela pivo – nehodlal jí radit, že pivo se pije po malých doušcích, ne na jeden zátah, protože se mohla chtít opít záměrně, aby si peklo plně užila; dneska by se u ní nedivil ničemu, a vlastně ani jindy – a mezi loky se ho ta šílená malá ženská vyptávala na zvyky. Vysvětlit jí, jak se chovat v pekle, bylo celkem snadné. Do nikoho se nenavážet, na nic se neptat, sedět zády ke zdi, pokud to jde, nebo poblíž dveří pro případ, že by člověk musel náhle odejít. Nejlepší je pochopitelně tam nelézt vůbec, ale když už musíte… Přesto rychle přešla ke dvorům a palácům, jenomže tam moc odpovědí nedostala. Mohl jí povědět víc o zvycích u dvora v Eharonu či Šiotě nebo desítce dalších zničených států, než o těch v dnešních státech. Znal jen útržky o tom, jak se věci dělají v Caemlynu a Tearu a pár kousků z Fal Dary v Šajnaru. No, a taky z Ebú Daru, ale tam to už znala.
„Takže jsi hodně cestoval a byl i v jiných palácích než Tarasinském,“ zakončila a dopila pivo. On s vínem ještě neskončil a Selucia si jen dvakrát usrkla. „Ale zřejmě nejsi urozeného rodu. Myslela jsem si, že nejsi.“
„To taky nejsem,“ prohlásil důrazně. „Šlechtici…“ Odmlčel se a odkašlal si. Těžko jí mohl říct, že šlechtici jsou hlupáci s nosem tak vysoko, že si už ani nevidí pod nohy. Nakonec, byla, kdo byla.
Tuon si ho bezvýrazně prohlížela. Hrnek odstrčila stranou. Aniž by z něj spustila oči, luskla prsty levé ruky přes rameno a Selucia hlasitě tleskla. Několik hostů se překvapeně ohlédlo. „Označil ses za hráče,“ pokračovala Tuon, „a pan Merrilin tě považuje za nejšťastlivějšího muže na světě.“
Přiběhla Jera a Selucia jí podala hrnek. „Další, rychle,“ rozkázala, ač ne nelaskavě. Přesto se chovala královsky. Jera předvedla chvatné pukrle a odběhla, jako by na ni Selucia křičela.
„Občas mivám štěstí,“ přiznal Mat ostražitě.
„Tak zjistíme, jestli máš nějaké dnes, Tretko.“ Ohlédla se ke stolu, na němž rachotily kostky.
Mat v tom neviděl nic nebezpečného. Bylo jisté, že vyhraje víc než prohraje, ale nepovažoval za pravděpodobné, že by na něj některý z kupců vytáhl nůž, jakkoliv již jeho štěstí zafunguje. Nevšiml si, že by tu někdo měl u pasu zahnutý dlouhý nůž, jaký nosili všichni dál na jihu. Vstal, nabídl Tuon rámě a ona mu zlehka položila ruku na zápěstí. Selucia nechala víno na stole a popošla blíž ke své paní.