Když se zeptal, jestli se může ke hře připojit cizinec, dva Altařané-jeden hubený a holohlavý, až na tmavou ofinu, druhý kulatolící a se třemi bradami – se zamračili a třetí, prošedivělý, podsaditý chlapík s povislým rtem, ztuhl jako opařený. Taraboňanka nebyla tak nepřátelská.
„Ovšem, ovšem. Proč ne?“ řekla poněkud šišlavě. Tvář měla zruměnělou a úsměv, jenž mu předvedla, byl poněkud povolený. Očividně patřila k těm, kdo nemají hlavu na víno. Místní ji zřejmě chtěli udržet spokojenou, protože se přestali mračit, i když šedivý chlap zachovával prkenný výraz. Mat od vedlejšího stolu přitáhl židle pro sebe a Tuon. Selucia zůstala za Tuon, což mu vyhovovalo. V šesti lidech už se kolem stolu mačkali.
Dorazila Jera s pukrletem a oběma rukama podala Tuon plný hrnek pro „mou paní“. Džbán s vínem na stole hráčů vyměnila jiná šenkýřka, prošedivělá a téměř stejně tělnatá jako panímáma Heilin. Holohlavec s úsměvem dolil Taraboňance pohár až po okraj. Chtěli, aby byla spokojená a opilá. Ona vypila polovinu poháru a se smíchem si otřela rty kapesníčkem s krajkovým lemem. Do rukávu ho vracela nadvakrát. Dneska k žádné dobré dohodě nepřijde.
Mat chvíli pozoroval hru, než ji poznal. Používali čtyři kostky, nikoliv dvě, ale bezpochyby to byla verze Piri, hry, která byla oblíbená tisíc let před nástupem Artuše Jestřábí křídlo. V hromádkách stříbra před každým z hráčů bylo přimíšeno pár zlaťáků a on doprostřed stolu položil stříbrnou marku, aby si zakoupil kostky, zatímco tlouštík sbíral svou výhru z posledního hodu. Nečekal od kupců žádné potíže, a ty byly méně pravděpodobné, pokud hráči přicházeli o stříbro a ne o zlato.
Hubeňour vyrovnal sázku a Mat zachřestil karmínovými kostkami v cínovém poháru a ten otočil na stůl. Ukázaly se čtyři pětky.
„To je vítězný hod?“ zeptala se Tuon.
„Ne, pokud ho vyrovnám,“ opáčil Mat a shrnul kostky zpátky do poháru, „bez toho, abych nejdřív hodil čtrnáct nebo Temného oči.“ Vrchcáby zachřestily v poháru a pak na stole. Čtyři pětky. Rozhodně působilo jeho štěstí. Přesunul jednu minci ze středu stolu před sebe a druhou tam nechal.
Prošedivělý chlap náhle odstrčil židli a vstal. „Mám dost,“ zamumlal a začal si shrnovat mince před sebou do kapes. Altařané na něj nevěřícně zírali.
„Ty odcházíš, Vane?“ zeptal se hubený. „Teď?“
„Jak jsem řekl, mám dost, Kamrine,“ zavrčel prošedivělý a oddusal na ulici. Kamrin se za ním mračil.
Taraboňanka se nejistě předklonila, až korálky v jejích cůpcích cvakaly o stůl, a poplácala tlusťocha po zápěstí. „To jenom znamená, že to lakové zboží koupím od tebe, pane Kostelle,“ zašišlala. „Od tebe a pana Kamrina.“
Kostellemu se zakývaly všechny tři brady, jak se zasmál. „To ano, paní Alstaing. To ano. Viď, Kamrine?“
„Asi ano,“ opáčil nevrle plešoun. „Asi ano.“ A přistrčil k Matově marce svou na dorovnání.
Kostky se znovu roztočily na stole. Tentokrát padlo čtrnáct.
„Ach,“ pronesla Tuon a znělo to zklamaně. „Prohrál jsi.“
„Vyhrál, Skvoste. Tohle je vítězný vrh, pokud je tvůj první.“ Nechal na stole původní sázku. „Další?“ zeptal se s úsměvem.
Jeho štěstí působilo silně jako vždy. Jasně rudé kostky se kutálaly, poskakovaly, občas i odrážely od hromádek mincí, a vrh za vrhem se zastavovaly na čtrnácti bílých tečkách. Naházel čtrnáct každým možným způsobem. Dokonce i při sázení po jedné minci se stříbro před ním rozrostlo v hezkou sumičku. Polovina lidí v šenku už stála kolem stolu a dívala se. Zakřenil se na Tuon a ona lehce kývla. Tohle mu chybělo, vrchcáby v šenku či taverně, peníze na stole, kdy si říkal, jak dlouho se asi jeho štěstí udrží. A hezká žena po boku, zatímco hrál. Chtěl, aby se radostně smála.
Když opět zatřepal pohárkem, tarabonská obchodnice po něm loupla pohledem a na okamžik vůbec nevypadala opilá. Najednou už mu nebylo do smíchu. Okamžitě zase povolila svaly a rozostřila pohled, ale na tu chvilku měla oči jako nebozezy. Měla na víno mnohem lepší hlavu, než předpokládal. Kamrinovi s Kostellem se zřejmě nepodaří prodat odbytou práci jako prvotřídní zboží, nebo o co jim vlastně šlo. Jemu však dělalo starosti, že ho ta žena začala podezírat. Když o tom tak uvažoval, ještě proti němu nevsadila jediný penízek. Oba Altařané se na něj mračili, ale jen tak, jak se mračí muži, kteří prohrávají kvůli smůle. Taraboňanka si myslela, že přišel na způsob, jak podvádět. Nevadilo, že používal její kostky, nebo spíš kostky patřící hostinci. Obvinění z podvádění mohlo člověku přivodit výprask i v kupeckém hostinci. Lidé zřídkakdy čekali, až se to obvinění prokáže.
„Poslední vrh,“ prohlásil, „a asi to ukončím. Panímámo Heilin?“ Hostinská byla mezi diváky. Podal jí hrstku z nově nabytých stříbrňáků. „Na oslavu mého štěstí přines každému, co si bude přát, dokud nedojdou peníze.“ To vyvolalo uznalé mumlání a někdo ho poplácal po zádech. Člověk, který pije vaše víno, spíš neuvěří, že jste ho zaplatili z podvodně získaných peněz. Nebo by aspoň mohli váhat tak dlouho, aby mohl s Tuon uniknout.
„Tuhle šňůru nemůže udržet věčně,“ bručel Kamrin a prohrábl si vlasy, které už neměl. „Co říkáš, Kostelle? Poloviny?“ Přesunul z hromádky před sebou zlatou korunu vedle Matovy stříbrné marky. „Jestli to má být poslední hod, tak vsadíme pořádně. Po takovém štěstí musí následovat smůla.“ Kostelle zaváhal a zamyšleně si třel brady. Nakonec kývl a přidal svou korunu.
Mat si povzdechl. Mohl sázku odmítnout, ale kdyby odešel teď, mohl by odpálit podezření panímámy Alstaing. A taky mohl vyhrát. Váhavě přisunul tolik stříbrných marek, aby dorovnal jejich zlato. Takže před ním zůstaly jen dvě mince. Zatřásl pohárem zvlášť silně, než hodil. Nečekal, že se něco změní. Jenom dával průchod svým pocitům.
Červené kostky se rozletěly po stole, narazily do hromádky mincí, odrazily se a zatočily, než se zastavily. Na každé byla jediná tečka. Temného oči.
Kamrin s Kostellem se smáli, jako by zpátky nevyhráli jen vlastní peníze, a začali si dělit výhru. Diváci odcházeli; oběma kupcům blahopřáli a Mata litovali. Někdo zvedl pohár, který objednal, jeho směrem. Panímáma Alstaing se zhluboka napila a prohlížela si ho přes okraj poháru. Navenek vypadala dočista namol. Pochyboval, že si ještě myslí, že podvádí, ne když odcházel jen s jedinou markou navíc proti té, s níž začínal. Občas se může smůla ve štěstí obrátit.
„Takže tvoje štěstí není nekonečné, Tretko,“ prohodila Tuon, když ji doprovázel zpátky k jejich stolu. „Nebo máš snad štěstí jen v maličkostech?“
„Nikdo nemá nekonečný štěstí, Skvoste. Podle mě byl ten poslední vrh nejšťastnější ze všech, co jsem kdy udělal.“ Vysvětlil jí Taraboňančino podezření a proč koupil celému šenku víno.
U stolu jí podržel židli, ale zůstala stát a dívala se na něj. „V Seandaru by sis mohl vést velmi dobře,“ prohlásila nakonec a strčila mu téměř prázdný hrnek. „Hlídej to, dokud se nevrátím.“
Polekaně se narovnal. „Kam jdeš?“ Věřil jí, že neuteče, ale ne, že se nezaplete do průšvihu, pokud tam nebude on, aby ji z něj vytáhl.
Nasadila trpitelský výraz. I tak byla krásná. „Když už to musíš vědět, jdu na nutnou, Tretko.“
„Aha. Hostinská ti poví, kde to je. Nebo některá ze šenkýřek.“
„Děkuju, Tretko,“ opáčila sladce. „Nikdy by mě nenapadlo se zeptat.“ Kývla prstem na Selucii a společně zamířily do zadní části šenku. Cestou vedly jeden z těch svých hovorů beze slov a hihňaly se u toho.