Mat se posadil a zamračil se do vína. Ženy zřejmě baví objevovat způsoby, jak z muže udělat hlupáka. A on byl s touhle napůl ženatý.
„Kde jsou ženy?“ zeptal se Tom, když se spustil na židli vedle Mata k poháru s vínem. Zabručel, když mu to Mat vysvětlil. Opřel se o lokty, naklonil se k němu a potichu řekclass="underline" „Máme potíže vepředu i vzadu. Dost daleko vepředu, aby nám tady nemusely dělat starosti, ale měli bychom odejít, jakmile se vrátí.“
Mat se narovnal. „Jaký potíže?“
„Některý z těch kupeckých karavan, co jsme v posledních dnech minuli, přinesly zprávy o vraždě v Juradoru zhruba v době, kdy jsme odjížděli. Možná o den, dva později, je těžký to zjistit přesně. V posteli našli chlapa s rozervaným hrdlem, akorát že tam nebylo dost krve.“ Nemusel říkat nic dalšího.
Mat se zhluboka napil vína. Ten zatracený gholam ho stále sledoval. Jak zjistil, že je u Lukova cirkusu? Pokud je ale stále o den, dva pozadu, tak s tempem, jakým cirkus postupoval, ho nejspíš hned tak nedožene. Pohladil přes kabát stříbrnou liščí hlavu. Aspoň měl způsob, jak s ním bojovat, pokud se objeví. Gholam už nosil jizvu, kterou mu způsobil. „A ty potíže před náma?“
„Na hranici s Murandy je seančanský vojsko. Jak ho sehnali bez toho, abych to zjistil předem…“ Foukl si do knírů, jak ho vlastní selhání štvalo. „No, už je to jedno. Každýho, kdo tamtudy prochází, nutí vypít pohár jakýhosi bylinkovýho čaje.“
„Čaje?“ užasl Mat. „Co za potíže může přinýst čaj?“
„Občas se po něm nějaký ženě podlomí nohy, a pak přijde sul’dam a nasadí jí obojek. Ale to není to nejhorší. Velice usilovně hledají štíhlou tmavou mladou Seančanku.“
„Tak to samozřejmě. Čekal jsi snad, že ji nebudou hledat? To řeší můj největší problém, Tome. Až se přiblížíme, můžeme opustit cirkus a vzít to lesem. Tuon se Selucii můžou jet dál s Lukou. A on bude ten hrdina, kterej jim vrátí Dceru Devíti měsíců.“
Tom vážně zavrtěl hlavou. „Hledají podvodnici, Mate. Někoho, kdo o sobě tvrdí, že je Dcera Devíti měsíců. Akorát že na ni ten popis sedí až moc dobře. Nemluví o tom otevřeně, ale vždycky se najde někdo, kdo si příliš přihne a potom občas i hodně mluví. Až ji najdou, chtějí ji zabít. Něco o smazání hanby, kterou způsobila.“
„Světlo!“ vydechl Mat. „Jak je to možný, Tome? Generál, kterej tomu vojsku velí, musí znát její tvář, ne? A další důstojníci taky, myslím. Musej ji znát šlechtici.“
„To jí ale stejně moc nepomůže. Jakmile ji najdou, i poslední voják jí podřízne krk nebo rozbije hlavu. Mám to od tří různých kupců, Mate. I kdyby se všichni mýlili, hodláš to riskovat?“
Nehodlal. A tak začali nad vínem plánovat. Ne že by toho moc vypili. Tom už přes všechny návštěvy šenků a krčem pil málo a Mat chtěl mít jasnou hlavu.
„Luka se zblázní, že nám má nechat dost koní, aby mohli všichni jet, ať mu zaplatíš cokoliv,“ poukázal v jedné chvíli Tom. „A pak tu jsou soumaři na zásoby, pokud odejdeme do lesa.“
„Potom začnu nakupovat, Tome. Až budeme muset odejít, budeme mít tolik koní, kolik budeme potřebovat. Vsadím se, že pár dobrejch zvířat najdu i přímo tady. A Vanin má taky dobrý oko. Neboj se. Určitě za ně zaplatí.“ Tom pochybovačně kývl. Nebyl si tak jistý, nakolik se Vanin napravil.
„Aludra jde s náma?“ užasl po chvíli bělovasý stařík. „Bude chtít vzít všechno svoje nádobíčho. To znamená víc soumarů.“
„Máme čas. Tome. Hranice s Murandy je ještě daleko. Hodlám se vydat na sever do Andoru, nebo na východ, pokud zná Vanin cestu přes hory. Východ bude lepší.“ Každá cesta, kterou bude Vanin znát, bude pašerácká, úniková cesta zlodějů koní. Na takové bude mnohem menší pravěpodobnost, že dojde k nešťastnému setkání. Seančané mohli být v Altaře prakticky kdekoliv a cesta na sever by ho přivedla blíž k tomu vojsku, než by se mu líbilo.
Tuon se Selucii se vrátily do šenku. Mat vstal a zdvihl Tuonin plášť ze židle. Tom se také zvedl a vzal plášť Selucii. „Odcházíme,“ oznámil Mat a pokusil se přehodit plášť Tuon přes ramena. Selucia mu ho sebrala.
„Ještě jsem neviděla žádnou rvačku,“ namítala Tuon až příliš hlasitě. Lidé se obraceli a civěli, kupci i šenkýřky.
„Vysvětlím ti to venku,“ sdělil jí tiše. „Kde nás nikdo neuslyší.“
Tuon na něj bezvýrazně zírala. Věděl, že je tvrdá, ale byla tak drobná, jako hezoučká panenka, až bylo snadné uvěřit, že se při hrubším zacházení rozbije. Udělá, co bude nezbytné, aby zajistil, že jí žádné rozbití nebude hrozit. Cokoliv. Konečně kývla a Selucia jí položila modrý plášť na ramena. Tom se pokusil udělat totéž pro plavovlasou ženu, ale ona mu ho vyškubla a oblékla si ho sama. Mat si nevzpomínal, že by ji kdy viděl, jak někomu dovoluje, aby jí pomáhal s pláštěm.
V křivolakých uličkách venku nebylo živáčka. Ostražitě je pozoroval vyhublý hnědý pes, než odklusal za nejbližší roh. Mat téměř stejně rychle vyrazil opačným směrem a cestou vysvětloval, o co jde. Pokud by očekával ohromení či zděšení, byl by zklamaný.
„Mohly by to být Ravaši nebo Čimal,“ zahloubala se drobná žínka, jako by to, že se ji celé seančanské vojsko pokouší zabít, bylo pouhé rozptýlení. „Sestry mně nejbližší věkem. Aurana je, myslím, příliš mladá, je jí teprve osm. Ty bys řekl čtrnáct. Čimal o svých plánech mlčí, ale Ravaši byla odjakživa přesvědčená, že měla být jmenovaná ona jen proto, že je starší. Klidně mohla někoho poslat, aby zasel klevety, pokud bych na čas zmizela. To je od ní opravdu chytré. Pokud je za tím ona.“ Stejně chladně, jako by se bavila o tom, zda nebude pršet.
„Ten plán by bylo možné snadno zhatit, pokud by byla vznešená paní v Tarasinském paláci, kam patří,“ podotkla Selucia a Tuonin klid zmizel.
Tedy, tvář měla mrazivou jako kat, ale ke služce se prudce otočila a zuřivě zakmitala prsty, až málem létaly jiskry. Selucia zesinala, padla na kolena, sklonila hlavu a schoulila se. Krátce pohnula prsty a Tuon spustila ruce. Hleděla na Seluciinu hlavu zakrytou šátkem a ztěžka dýchala. Po chvíli se sklonila a zvedla druhou ženu na nohy. Stojíc velmi blízko, pronesla něco stručně prstovou mluvou. Selucia odpověděla. Tuon udělala stejný posunek znovu a pak si vyměnily rozechvělý úsměv. V očích se jim leskly slzy. Slzy!
„Povíš mi, co to mělo znamenat?“ dožadoval se Mat. Obrátily se a upřely na něj oči.
„Co máš v plánu, Tretko?“ zeptala se nakonec Tuon.
„Nejdu do Ebú Daru, jestli si to myslíš, Skvoste. Jestli tě chce zabít jedno vojsko, tak se o to budou nejspíš snažit všecky, a mezi náma a Ebú Darem stojí moc vojáků. Ale neboj se. Najdu způsob, jak tě v pořádku vrátit.“
„To vždycky…“ Podívala se za něj a vykulila oči a on se ohlédl přes rameno. Kolem rohu přicházelo sedm, osm mužů. Všichni drželi v rukou tasené meče. Při pohledu na něj zrychlili krok.
„Utíkej, Tuon!“ křikl a otočil se k útočníkům. „Tome, odveď ji odtud!“ V obou rukou se mu objevily nože, které vytáhl z rukávů. Plynule je hodil. Levá čepel zasáhla do oka prošedivělého chlapa, pravá skončila v krku jakéhosi hubeňoura. Složili se, jako by se jim rozpustily kosti, ale než jejich meče zařinčely na dlažbě, už vytáhl další dva nože z holínek a rozběhl se k nim.
Překvapilo je, že tak rychle přišli o dva muže a že běži Mat k nim, místo aby se pokoušel uprchnout. Jenomže když se tak rychle dostal tak blízko a oni se mačkali v úzké uličce, ztratili téměř veškerou výhodu, jakou jim poskytovaly meče nad noži. Naneštěstí ne úplně. Jeho čepele sice mohly odrazit meč, ale on se s tím namáhal, pouze pokud se někdo napřáhl k výpadu. Brzy měl pěknou sbírku šrámů na žebrech, na levém stehně a na pravé čelisti. Ten sek mu mohl proříznout hrdlo, kdyby neucukl včas. Jenomže kdyby se pokusil uprchnout, byli by ho prokláli zezadu. Živý a krvácející bylo lepší než mrtvý.